Čekání na rozhodnutí videorozhodčího

Na displeji jeho mobilu se objevil vzkaz od Googlu – Vzpomínáte na tento den?-. Postupně před ním defilovaly černobílé fotky. Autentičnost těch fotek byla nezpochybnitelná, ale přesto nikdy nemohly vzniknout. Vyfotit je neměl kdo.

Za těch patnáct let, co byl naposled na gastroskopii, k viditelnému pokroku ve vyšetřovacích metodách nedošlo. Sonda, kterou se mu doktorka chystala strčit do žaludku, stále připomínala čtvrt coulovou zahradní hadici. „Teď vám sprejem stříkneme do krku lidocain, který by vám měl poněkud utlumit dávicí reflex.“ Tónem svého hlasu dávala na srozuměnou, že žádný zázrak čekat nemůže. O deset minut později už mu předávala zprávu. „ Žádné patologické změny jsem nenalezla. Jen na sliznici žaludku máte několik malých bledých polypů. Ze dvou jsem odebrala vzorky. Výsledky z histologie přijdou asi za deset dnů. Až dorazí, pošlu je vašemu obvodnímu lékaři.“ Pak ho ještě poučila, že by už dnes neměl řídit auto a měl by si dát několikahodinový půst.

Vlastně dopadl nad očekávání dobře. Před týdnem, když mu Mirek, jeho obvodní lékař, se kterým léta hrával tenisovou čtyřhru, telefonicky dojednával přednostní termín na gastroskopii, to vypadalo dramatičtěji. „A nemáte dřívější termín? ….Jo, docela urgentní….Kdybyste byla tak hodná…..Jste zlatíčko, moc děkuji.“ Položil sluchátko

„Tak jsem ti to dojednal hned na příští středu. Den předtím už od odpoledne nic nejez. A dej mi hned vědět. Budu ti držet palce.“ Tak to asi fakt nebude legrace, uvědomil si. Ne, že by ho občasná krev ve slinách neznepokojovala, ale v jistém věku už má každý nějaký zdravotní problém.

Doma ho čekal prázdný byt. Manželka odjela před čtrnácti dny do lázní a dalších čtrnáct dní zbývalo do jejího návratu. Napadlo ho, že by ji měl oznámit relativně příznivou zprávu, že mu na gastroskopii nic závažnějšího nenašli. Teda zatím nic. Těžko by se mu však vysvětlovalo, proč na tak specializované vyšetření vůbec šel. O tom, že občas po ránu vyplivuje do umyvadla karmínově zbarvené sliny, jako kdyby si dal hned po probuzení misku čerstvě natrhaných malin, neměla totiž ani potuchy. Nakonec se rozhodl, že si své zdravotní patálie nechá pro sebe. Vždyť asi o nic nejde. Byl až překvapivě klidný. Možná až moc.

Z rovnováhy ho nakonec vyvedl až televizní přenos finále jednoho z důležitých tenisových turnajů roku. Proti sobě stanuli několikanásobný vítěz Wimbledonu a pětatřicetiletý outsider, který se na velkých turnajích doposud ještě nikdy nedostal dále než do třetího kola. Zápas se rychle blížil k šokujícímu konci. K pohádkovému happyendu zbýval veteránovi, kterému zatím vycházely všechny riskantní údery, poslední vítězný míček. Po krátké výměně poslal nechytatelný forhend s milimetrovou přesností na čáru a vzápětí vyprodaná aréna propukla v bouřlivý jásot. Outsider klekl nevěřícně na kolena a líbal raketu, kterou mu snad daroval sám Bůh. Kolektivní emoce se snášela z výšky horních řad sedadel dolů na kurt jako zlatý déšť. Favorit, který za svou kariéru takových situacích zažil bezpočet, však využil svého práva a požádal o posouzení verdiktu čárového rozhodčího umělou inteligencí. Jásot radujícího se publika utichl jako cikády v cypřišovém háji, když zaregistrují náhlé nebezpečí. Po několika napjatých vteřinách nakonec robotické sokolí oko detekovalo ani ne milimetrovou mezírku mezi dopadem míčku a čárou. Hra musela pokračovat. Veterán, kterého dělilo několik málo desítek mikrometrů od životního triumfu , se už nedokázal na hru koncentrovat a štěstí, které ho celý turnaj provázelo, se k němu otočilo zády. Nezískal už žádnou další hru a prohrál. Nespokojeně vypnul televizi. Svět se definitivně zbláznil, posteskl si v duchu. Věděl, že teď jen tak rychle neusne. Pořád musel myslet na ty lidským okem nepostřehnutelné mikrometry, které rozhodují o vítězi a poraženém.

Když už konečně usínal, zacinkal mobil položený vedle postele na nočním stolku. Žena mu pravidelně každý den posílala na WhatsUpp fotky z lázní s krátkými komentáři. Bylo však už po desáté večer. Ihned poté, co otiskem prstu rozsvítil displej, začala se z reproduktorku telefonu linout posmutnělá nostalgická melodie a na obrazovce se objevil nápis-Vzpomínáte na tento den? -. Google se zase snaží číst mé myšlenky, ušklíbl se, ale nechal nabízenou prezentaci fotek vybranou z galerie obrázků běžet. V pomalém sledu před ním postupně defilovaly černobílé fotky, které neznal. Den, který měly připomínat, mu však ani po třiceti šesti letech nevymizel z paměti.

Šlo o sérii pěti momentek. Byl na nich on a ona. Seděli u starého kulatého stolku zabraní do velmi důvěrného rozhovoru, v němž větší roli hrála řeč těla a pohled z očí do očí, nežli slova. Evidentně oba nevnímali nic, kromě sebe samých. Na stolku stála sedmička vína. Láhev byla pootočena vinětou mimo objektiv, ale i teď si pamatoval, že tehdy popíjeli Tři Grácie. Napřed bílou a pak ještě červenou. Měl na sobě tričko s nápisem Adidas, které si pár týdnů předtím koupil v Tuzexu. O dva dny později tričko hodil do popelnice jako všechno ostatní, co si toho dne oblékl. Autenticita těch fotek byla nezpochybnitelná, ale přesto nikdy nemohly vzniknout.

Kumbál, ve kterém tenkrát popíjeli víno a mysleli si, že si na rozloučenou vzájemně vyměňují substanci svých duší, se nacházel za společenským sálem a sloužil jako privátní bar a azyl pro muzikanty, kteří zde čas od času hrávali na zábavách. Restaurace, která byla propojená se sálem, byla ten den zavřená. V celé budově zůstali úplně sami. Vyfotit je neměl kdo.

 

Už pátý den po sobě neměl ve slinách žádnou krev. Přesto ho pronásledoval intenzivní pocit, že se něco, čemu nerozuměl, dalo do pohybu. Zavolal do kanceláře, že si bere tři dny indispozičního volna a požádal sekretářku, ať přesune sjednané pracovní schůzky na následující týden. Místo do advokátní kanceláře, kterou už loni předal svému mladšímu společníkovi, zamířil do míst, kam dlouhé roky nevkročil. Věděl jen, že společenský sál už dobrých třicet let neslouží svému původnímu účelu. Přeměnil se ve výrobnu polotovarů, ale to už asi taky nějaký rok neplatilo. Velká budova, která výrazně převyšovala okolní předměstskou zástavbu, nevykazovala žádné známky života. Festovní závora bránící hlavní vchod však dávala jednoznačně na srozuměnou, že rozlehlý barák má stále svého majitele. Přilehlý pozemek, který k objektu patřil, však chráněný nebyl. Prázdná ulice bez jediného živáčka mu dodala kuráž.

„Hledáte někoho pane? Jste na soukromém pozemku,“ zastavil ho malý podsaditý hlídač podobající se bojovnému trpaslíku Gimlimu z filmové trilogie Pán prstenů, ale notně zestárlému. Místo sekery držel ruční strunovou travní sekačku. Jeho zbrázděná tvář jako kdyby byla vymodelována ze sopečného tufu.

„Marně jsem hledal zvonek. Omlouvám se.“ Hlídač se netvářil nijak zle. „Počkejte,“ zastavil ho, když se chystal opustit zakázané území. „Nejsi ty ten hezounek, co dělal manažééra tý holce, co zpívala s Černými draky ?“ přešel uprostřed věty z vykání na tykání. „Jsi to ty. Dělal jsem tu tenkrát pingla a údržbáře v jednom. Taky jsem vám pomáhal nakládat bedny, jestli si vzpomínáš.“

Nevzpomínal si ani náhodou. Vůbec si na něho nepamatoval. „Abych byl upřímnej, moc sympatický jsi mi nebyl. Z principu jsi mě sral a přitom jsem vlastně nevěděl ani proč.“

„Tak abych šel. Ještě jednou se omlouvám.“

„Počkej, kam jdeš. Určitě máš důvod, proč jsi tady.“

„Nějaký důvod mám.“

„Tak pojď. Je tady zadní vchod, jen o něco nezakopni, je tu všude dost bordel.“ Prošli úzkou chodbou, která vedla do někdejšího sálu, který nyní připomínal spíše velké skladiště. „Už bys to tu nepoznal, ale představ si, že to starý piano, na který chodila hrát, tu v přístěnku za sálem pořád stojí.“ Zkoumavě se na něho podíval. „No, nechám tě tu vzpomínat na starý dobrý časy. Já jdu kosit.“

„Mohl bych vědět, proč jsem vás tak vytáčel?“

„Ani nevím. Možná kvůli tomu, že jsi mi připadal jako týpek, kterej má už dopředu předplacený nebe.“

Stařec se neslyšně vytratil. Zůstal po něm jen čpavý odér levného tabáku. Prošel zpola otevřenými dveřmi do kumbálu. Z jeho někdejšího vybavení zůstalo pouze piano, které jako zázrakem přežilo všechny přestavby a rekonstrukce. Se sevřeným hrdlem ťukl prstem do klávesy. Ozvalo se jen hluché cvaknutí kladívka. Všechno, co se v něm od té doby nastřádalo, náhle muselo ven. Rozplakal se.

 

V osmdesátém sedmém roce pobíral nejvyšší možné prospěchové stipendium a vedoucí katedry trestního práva si ho vybral jako pomocnou vědeckou sílu. Čekala ho akademická kariéra. Představu budoucího profesora trestního práva však nenaplňoval ani náhodou. Bylo mu bezmála dvacet čtyři let, ale stále spíše připomínal studentíka druhého ročníku střední školy, který teprve čeká na okamžik, kdy přijde o panictví. Iluze chlapecké nezkaženosti v protikladu se skutečnou realitou ženy dráždila a přinášela mu snadná vítězství. Když se s ní poprvé setkal, s uspokojením zaznamenal, že na něho reagovala úplně stejným způsobem, jako všechny před ní. Na druhé straně i on byl překvapený. Očekával extravagantní drsňačku, která se vykašlala na studium a místo toho s poloamatérskou hudební skupinou obrážela vesnické tancovačky a letní noci. Ve skutečnosti působila spíše křehce. Vyzařovala z ní nenápadná krása, kterou by spíše očekával u zralejší ženy.

Nešlo o náhodné setkání. Prostřednictvím jednoho svého bývalého spolužáka, který se dobře znal s frontmanem skupiny, která si říkala Černí draci, byl požádán, aby jim jako vlivný člen kolejní rady zařídil sérii vystoupení v brněnských studentských klubech. „Skupina nic moc, ale jejich nová zpěvačka je fakt dobrá“, přesvědčoval ho. Hudbě moc nerozuměl, ale když mu na ukázku střihli jednu skladbu, šel do toho. Měla zvláštně zastřený hlas, který se mu u žen vždy líbil. V jejím podání i reklama na jogurt zněla jako zhudebněný text z Bible. I když to původně neměl vůbec v úmyslu, nakonec se zúčastnil všech jejích vystoupení. Bylo pro něho zážitkem z bezprostřední blízkosti sledovat, jak se po prvních tónech proměňovala z obyčejné hezké osmnáctileté holky v éterickou lesní vílu, pak zase v divokou rebelku a v další skladbě ve vědmu zvěstující neodvratnou budoucnost. Kromě zpěvu ho uchvacovala i pohybem. Určitě musela brát hodiny tance. Ze všech skladeb, které měla zatím s kapelou nacvičené, ho uhranula pasáž, kdy umlkly všechny hudební nástroje a ona za fascinujícího rytmu španělských kastanět zatančila úžasné flamengo. Když skončil koncert a všichni se ve staré rozhrkané dodávce vraceli na svou základnu v sále omšelé předměstské restaurace, se opět proměnila v zranitelnou dívku, která mu snadno skočí na všechny jeho spolehlivě vyzkoušené návnady.

Když pak všichni společně oslavili úspěšné turné, poprosila ho, aby přeložil do češtiny několik anglických textů ze songů, které si vybrala. Celá kapela se shodla na tom, že zárukou dalších úspěchů jsou jen oni dva. Ona jako nově pasovaná frontmanka skupiny a on jako manažer. Jeho právnický mozek, díky němuž měl velmi reálnou šanci na červený diplom, se varovně rozblikal, ale neměl dost síly, aby ho poslechl. Následující týdny se s ní scházel skoro obden. Postupně ji předával přeložené písňové texty a pak v kumbále, kde měla kapela uskladněné repro-bedny a zesilovače, se při klavíru pokoušeli z doslovného překladu šustícího jako přesušené seno vytvořit písňový text, který by odpovídal jejím představám. Přehrávala úryvky melodie a on se snažil uspořádat slova tak, aby splynula s rytmem a náladou skladby. Ze zpětného pohledu to byla nejhezčí etapa jejich krátké známosti. Velmi se sblížili. Na pódiu se dokázala vmžiku proměňovat do různých podob, ale když spolu seděli u klavíru, mohl dohlédnout až do jejího nitra. S jistou naivitou ho pouštěla tam, kam žádná jiná nikdy předtím a ani potom včetně jeho vlastní ženy.

Když byly texty hotové a kapela nacvičila nový repertoár, zařídil další sérii vystoupení. Tentokrát vybral malé scény, kde hrávali i profesionální muzikanti. Nechal vytisknout plakáty a roznesl je po všech studentských kolejích a fakultách ve městě. Než tak učinil, dohodl se s kapelou na změně názvu. Kluci se chtěli vrátit k anglické verzi Dark Dragons, ale to mu připadalo jako jít z deště přímo pod okap. A co tak D. G. osvítilo ho. D. G. byly její iniciály. S ní přece všechno stálo a padalo.

Během druhého turné si začal stále zřetelněji uvědomovat, že ji postupně ztrácí. Připadala mu jako slunce, které se na rozhraní noci a brzkého rána přibližuje k čáře obzoru. Zatím ještě není vidět, ale na východní straně se už začíná obloha rozsvěcovat a pak nastane chvíle, na kterou trpělivě čekají fotografové a malíři, kdy se zlatý kotouč vyhoupne nad nad koruny vzdáleného lesa a prozáří všechno kolem. Neušlo mu, že texty písní, které pro ni přeložil a přebásnil, vystřídaly jiné povedenější verze. Neměl důvodu se zlobit, neboť si uvědomoval , že nemá básnický talent. Kdyby byl její právní zástupce, sám by ji radil, že lepší než jít za kováříčkem, je obrátit se přímo na kováře. U klavíru v kumbále už spolu tak často nesedávali. Stále ho asi tajně platonicky milovala, ale čistě hudební záležitosti už konzultovala s někým jiným nebo jinými. Svět, kam směřovala, byl jiný než ten jeho. Bylo to přirozené, ale někde uvnitř cítil dosud nepoznanou bolest. Přitom se nerozcházeli, nebyli milenci, ale v čistě duchovním smyslu vlastně byli.

O tom, že odejde z kapely, mu řekla jako prvnímu. „Kluci zatím nic neví. Asi mě proklejí, až jim to povím.“

„Asi jo, ale nic jiného ti nezbývá. Jinudy cesta nevede. Ta Praha je pro tebe šance, která se možná už nebude opakovat“, neříkalo se mu lehce. Oběma bylo jasné, že takhle sami u starého piana sedí spolu naposled.

„Tak co kdybychom šli?“ smutně se pousmál. Chtěl to mít co nejdříve za sebou. Věděl, že za pár týdnů se otřepe a do dalších let mu zůstane nostalgická vzpomínka. Tak už to v životě chodí.

„Nespěchej. Přinesla jsem sedmičku vína..“

Předtím ji prakticky neviděl pít alkohol. Při vystoupení si brávala plastikovou láhev obyčejné kohoutkové vody a když někde poseděli s kapelou po vystoupení, maximálně si dala dvě deci velmi zředěného vinného střiku. Hned po první skleničce se uvolnila a neprotestovala, když ji dolil. Víno oběma rozvázalo jazyk. Těšili se navzájem svou blízkou přítomností, V té chvíli si ani jeden z nich nedovedl představit, že čas jim nekompromisně odměřuje postupně se snižující hladina vína v láhvi. „Ještě mám jednu,“ jako kdyby mu četla z jeho očí. „Tentokrát červené, jestli ti to nebude vadit.“ Vypité víno, začalo působit i na něho. Veselou náladu mu však nepřineslo, ale začal silněji vnímat její tělesnost. Připadal si, jako žízní vyprahlý poutník, který má před sebou orosený džbán chladné studniční vody, ze kterého se však nesmí napít. „Kde tam v Praze budeš bydlet?“ „Na privátu.“ Raději se dál neptal. Nakonec to byla ona, která se ho jako první dotkla. Pohladila ho po ruce. „Budeš mi chybět.“ „Ty mě taky,“ soukal slova přes sevřené hrdlo. Začali se líbat. Napřed něžně, ale pak stále vášnivěji. Celá zvláčněla a instinktivně se k němu tiskla. Prsty se mu začala probírat v jeho hustých vlasech. Obejmul ji a zjistil, že nemá podprsenku. Pomalu ji začal rozepínat knoflíčky blůzky, pod kterou měla jen tenkou košilku. Vyhrnul ji a rukou obemkl měkké ňadro. Ucítil  pevný hrot vztyčené bradavky.

Když mu začala ruka klouzat dolů, vzepřela se. „Prosím tě ne!“ snažila se ho zastavit, ale bylo už pozdě.

Celou dobu, kdy si ji bral násilím, jeho druhé já chladně jako robot evidovalo, jak učebnicovým způsobem naplňuje jednotlivé fáze skutkové podstaty dokonaného trestného činu znásilnění. Kromě jejích úpěnlivých proseb, neměla sebemenší šanci ubránit se. Když si uvědomila bezvýchodnost své situace, jen hlasitě plakala a pořád dokola opakovala, ať ji pustí. Pak už neříkala nic a i její pláč slábl a měnil se ve vzdechy. Její tělo, stejně tak jako předtím to jeho, se dostalo mimo její kontrolu a zcela se mu otevřelo v absolutním odevzdání.

Když bylo po všem, cítil v sobě nekonečnou prázdnotu. Tak nějak si představoval poslední minuty svého života až bude jeho duše opouštět tělo. Ležela stále na zemi svinutá v klubíčku a tiše vzlykala.

Vyhaslým pohledem civěl do stropu. Uvědomoval si, že jeho život ztratil jakýkoliv smysl.

„Půjdu na kriminálku a ke všemu se přiznám,“ řekl suše. Myslel to zcela vážně, i když věděl, že po sepsání protokolu bude rovnou putovat do vazební věznice a zpátky na svobodu se vrátí až po několika letech.

„Tak já jdu, ať to mám co nejdřív odbytý.“

Přestala plakat a vrhla na něho nenávistný pohled.

„Opovaž se!“ řekla cizím hlasem, ve kterém nebyla ani stopa toho, co se jí před chvílí stalo. „Nikam nechoď! Zapřísahám tě!“ Ztěžka vstal, jako kdyby zestárnul o několik desítek let. „Chceš nějak pomoci?“ zeptal se sklesle

„Zmizni. To je jediný, co pro mě můžeš udělat!“ A tak šel. Bylo to naposled, co se viděli.

Vyslyšel ji a na kriminálku nakonec nešel. Něco však udělat musel, aby mohl vůbec nějak vegetovat. Poslal ji dopis se svým podrobným doznáním. Předpokládal, že až se jí vše rozleží v hlavě, určitě mu neodpustí ,co jí provedl. Mohlo se tak stát za pár dní, ale třeba až za rok. Také se rozhodl ukončit studium na právnické fakultě a jít na nějakou brigádu ,než si pro něho přijdou.

Za deset dnů mu z její nové pražské adresy přišla odpověď. Rozechvělými prsty rozlepil obálku. Nebylo v ní nic, kromě doznání, které ji před pár dny poslal. Hustě popsaný text byl rázně přeškrtnutý červenou propisovačkou. Na konci pod jeho podpisem pouze připsala velkými písmeny - Bylo to jinak -. Ohromeně zíral na velké srdíčko, které místo svého podpisu k dovětku připojila.

 

Zaklapl víko ohluchlého piana, ze kterého se stal zcela nepotřebný krám, a vyšel z budovy. Po starém hlídači jako kdyby se slehla země. Cítil se tělesně a duševně vyčerpán. Doma si uvařil silnou kávu a zkusil z paměti mobilu vydolovat těch záhadných pět černobílých fotek, ale marně. Najednou si uvědomil, že deset dnů od gastroskopického vyšetření už uplynulo. Mirek už má možná výsledky na stole. Měl by mu zavolat, ale místo toho se rozhodl zavolat své ženě. Potřeboval slyšet její hlas.

 

 

 

 

 

Autor: Vilém Ravek | úterý 6.6.2023 13:58 | karma článku: 11,25 | přečteno: 320x
  • Další články autora

Vilém Ravek

Já nejsem agresivní nevychovanec, jen mám špatně seřízený automatický našeptávač

Kvůli prediktivnímu našeptávači, který mi pomáhá s psaním textových zpráv, občas musím dodatečně vyvracet, že ještě nejsem tak dementní, jak by se po přečtení mé textové zprávy mohlo zdát.

15.7.2024 v 17:09 | Karma: 12,00 | Přečteno: 254x | Diskuse | Ostatní

Vilém Ravek

Americké prezidentské volby : Starý a ještě starší

Souboj starců v pokročilém seniorském věku o post nejmocnějšího muže světa může na někoho působit až apokalypticky. Jeden je velmi starý a ten druhý ještě starší.

7.7.2024 v 18:31 | Karma: 27,50 | Přečteno: 1399x | Diskuse | Společnost

Vilém Ravek

Schůzka se svobodným mládencem

Měla sto chutí ho zablokovat, ale po drsném rozchodu byl jediným chlapem, o kterém bezpečně věděla, že ji zbožňuje, ačkoliv nechápala proč.

29.6.2024 v 12:27 | Karma: 15,21 | Přečteno: 431x | Diskuse | Poezie a próza

Vilém Ravek

Prosím potvrďte, že nejste robot

Zase jsem byl vyzván, abych potvrdil, že nejsem robot. Prolezl jsem, ale s odřenými zády. Kdo ví, jak dopadnu příště.

20.6.2024 v 19:53 | Karma: 25,97 | Přečteno: 499x | Diskuse | Ostatní

Vilém Ravek

Podle umělé inteligence volím Kateřinu Konečnou, rybařím a pravidelně chodím do kostela

Ve virtuálním prostoru jsem úplně někdo jiný a to až tolik, že bych si nejraději dal pár facek. Co si vlastně o mě ta umělá inteligence myslí?

15.6.2024 v 15:16 | Karma: 21,18 | Přečteno: 478x | Diskuse | Společnost
  • Nejčtenější

Novinky na iDNES Premium: Rozdáváme kola za milion korun

15. července 2024

Členství v iDNES Premium má velkou spoustu výhod. Čtenáři se dostanou ke všem prémiovým článkům na...

Trumpa při pokusu o atentát trefili do ucha. Střílel mladý republikán, nepřežil

14. července 2024  1:01,  aktualizováno  14:56

Republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump přežil pokus o atentát. Na...

„Nakonec na mě plivnul.“ Nizozemec loví Češky a prodává je na gangbang

18. července 2024

Premium Stovky českých žen k natáčení tvrdého porna v Nizozemsku naverboval v uplynulých letech Daniël van...

IT problémy způsobily kolaps bank i letišť. V Evropě i jinde ve světě

19. července 2024  9:25,  aktualizováno  22:33

Řadu zemí v pátek zasáhly problémy s počítačovými systémy. Letiště kvůli výpadku čelila potížím s...

Zemřela Shannen Doherty. Hvězda Beverly Hills 90210 podlehla rakovině

14. července 2024  15:17,  aktualizováno  17:04

Po téměř deseti letech boje s rakovinou zemřela americká herečka Shannen Doherty, informují média....

Izrael v odvetě za útoky Húsíů zaútočil na jemenský přístav Hudajdá

20. července 2024  18:29,  aktualizováno  21:37

Izrael uvedl, že v sobotu zaútočil na jemenský přístav Hudajdá spojený s povstaleckými Húsíi. Šlo o...

Fico volal s ukrajinským premiérem. Kritizoval sankce na ruskou ropnou společnost

20. července 2024  21:19

Slovenský premiér Robert Fico v sobotu telefonoval kvůli problémům s dodávkami ruské ropy svému...

Šéf ruské obrany má příbuzné v Kyjevě. Posílá na nás bomby, tvrdí

20. července 2024  20:28

Ruský ministr obrany Andrij Belousov má na Ukrajině příbuzné, které mu nevadí bombardovat. Podle...

Bodl mě. A zavládlo ticho. Režisér Svoboda vzpomíná na atentát i výslech StB

20. července 2024

Premium Natočil skvělé filmy, nepřehlédnutelnou stopu ovšem zanechal i v politice. Po pádu totalitního...

  • Počet článků 293
  • Celková karma 23,05
  • Průměrná čtenost 1556x
Glosátor dění kolem nás, který se pokouší hledat perličky na dně, i když tuší, že tam najde /většinou/ něco zcela jiného. Někdy se však zadaří.

Seznam rubrik