Je konec roku. Čas na bilancování, rekapitulaci. Člověk si uvědomí, v čem byl rok 2020 jiný. Mnoho věcí se povedlo, pár ne. Něco mohlo být lepší a s něčím jsme spokojeni.
Zažili jsme karanténu, kdy jsme většina z nás seděli doma a čekali, jak se celá situace kolem koronaviru vyvine.
Střihli jsme si první vlnu, kde všichni šili roušky a s heslem společně to dáme, táhli za jeden provaz vstříc lepším zítřkům.
Když jsme si naivně v letních měsících rozvaleni na lehátkách u moře mysleli, že již je to za námi, přišla studená sprcha v podobě druhé vlny. Ta byla bohužel horší než ta první. Jednak v počtech nakažených, mrtvých a hospitalizovaných, tak hlavně v tom, že už jsme roušky společně nešili a heslo společně to dáme, se nějak vytratilo.
Nechci a nebudu polemizovat, co nám obě vlny vzaly a už vůbec nechci filozofovat o tom, co bude v oboru gastronomie, hotelnictví a cestovním ruchu v roce 2021. Já to nevím, stejně jako to neví nikdo.
Ale jak si tak bilancuju, přemýšlím a vzpomínám, čas od času mi vyskočí na mysl nějaká postavička kuchaře, číšníka, šéfkuchaře, myče nádobí a jiných podivných osob, se kterými jsem kdysi pracoval. Těch lidí, které jsem za ta léta praxe potkal je nepočítaně. Na dobrých 80 % z nich si ani nevzpomenu. Kolikrát mi někdo říká: ,, Pamatuješ se na toho, jak s námi dělal v tom a v tom hotelu? Ale to si přeci musíš pamatovat. Takový malý, černý vlasy..."
Ne, nepamatuji se. Vůbec nevím, o kom se mluví. Stává se mi čas od času, že mě někdo zastaví, většinou na nějakých gastronomických akcích ,, pane Pálka, dobrý den. Jak se máte, co děláte...."
Klidně se s tím člověkem, který mě evidentně zná, bavím i půl hodiny. Ale nakonec ho v té mé hlavě nevyšťourám. Nevím, kdo to je. Netuším, odkud se známe. On/Ona to ví. Já ne.
Jistě, že mě to štve. Ale s tím nic neudělám. Těch lidí je moc.
Ale uklidňuji se tím, že ti lidé asi nebyli ničím zajímaví, potažmo výjimeční. A nemusí to být zrovna v tom pozitivním smyslu slova. Mám v hlavě jména lidí, se kterými jsem v životě spolupracoval a vůbec nestojím o to, aby mi vzpomínka na ně v hlavě zůstala, a přesto tam jsou.
A jak mi tak vyskakují na mysl ty postavičky v mé hlavě, došel jsem k názoru, že bych se s vámi o ně měl podělit. Těch ,,zajímavých,, bylo mnoho. Proto jsem si vymyslel, hned několik témat na minisérii.
Kuchařův život s ....... Cizincem, nemocným, cholerikem, alkoholikem, slušňákem, sprosťákem, chamtivcem, zlodějem, bezcharakterním, urputným, lakomým, nejistým, líným, lhostejným, ambiciózním, urážlivým, pomstychtivým, ignorantským, nástěnkářem, atd.... Těch povah, vlastností, chyb, předností jsem za svůj život nejen u sebe zažil tolik, že budu mít asi dlouho o čem psát.
Takže tedy:
Kuchařův život s cizincem
Za svůj kuchařský život jsem byl mnohokrát cizincem. Proto mám velké pochopení pro kolegy jiných národností, kteří se mnou v naší malé České zemi spolupracují.
Díky tomu, že jsem jako cizinec pracoval v Německu, Americe, Itálii, Africe a Francii, života cizince jsem si užil dosyta. A nejlepší na tom vše je a bylo, že gastronomie je natolik prolezlá cizinci, že mnohdy jsme v kuchyni byli samí cizinci a na místního jste nenarazili, co byl den dlouhý.
Asi nejhorší /v tom dobrém smyslu slova/ to bylo v Itálii. V kuchyni jsme byli Čech, Slovák, Bangladéšan a Pákistánec.
Někdy to bylo velmi komické. Bangladéšan s Pákistáncem se mezi sebou bavili Urdsky, nebo anglicky. Ani jeden z těchto jazyků jsem ani já, ani kolega Slovák neuměli. My jsme mezi sebou pochopitelně mluvili česko-slovensky, čemuž zase nerozuměli ti dva. Společně pak jsme mezi sebou mluvili německy. Má italská praxe totiž byla v Tyrolsku, tedy v části Itálie, kde se především mluví německy. Italsky jsme paradoxně neuměli ani jeden.
Dá se říct, že jsem skoro nikde nepociťoval žádnou nenávist, nebo tlak na to, že jsem cizinec.
Jediné, kde to trochu bylo znát, tak to bylo v Německu. Ne snad, že bych byl nějak podřadný. To ne. Mzdy byla tabulková a taková, jakou měli kuchaři místní /tedy pokud tam vůbec nějací byli/. Stejná pravidla, stejné podmínky pro všechny.
Jediné, co se netolerovalo, byla jiná řeč. Jakmile jsem s kolegou číšníkem začal mluvit česky, okamžitě se sborově ozvalo Deutsch bitte /prosím německy/. Nevím, jestli se báli, že je pomlouváme, nebo snad jsou takovými patrioty na svůj jazyk, či v tom byl jiný smysl... nevím. Rozhodně to nerespektovali.
Mně samotnému to nevadí. Dnes běžně mám v kuchyni Ukrajinku, Slovenku, na myčce Rusa. Baví se mezi sebou rusky nebo ukrajinsky. Mně to nevadí.
Jinak tomu bylo v Americe. Rodilého Američana abyste hledali pod mikroskopem. Amerika je země plná emigrantů, cizinců a přistěhovalců, takže pokud jsme se se svými kolegy bavili česky, nikdo to neřešil. Jen se nám neustále chechtali. Zvuk našeho rodného jazyka jim přišel komický.
Pokud jste někdo pracoval v cizině a nejste-li rodilými mluvčími, jistě mi dáte za pravdu, že je mnohdy těžké si s místními porozumět. Dnešní mladí to mají jednodušší. Prakticky od školky se učí anglicky a od druhého stupně mají i jazyk druhý. Ale co moje generace? Po celou školní docházku ruština. A tou jsem se jaksi nikde nedomluvil.
Tím spíš bylo jednodušší se v lecčem zmýlit.
Pamatuji se třeba, že mě šéfkuchař poslal do skladu.
,, Jdi dolů do skladu, tam je regál. Na druhém zleva je mouka a vedle mouky najdeš Eingelegter Knoblauch /naložený česnek/. ''
Kruci. Rozuměl jsem všemu. Mouka, regál, sklad.. Ale co je doprčic Eingelegter Knoblauch???
Na druhou stranu, kolik věcí může být v regále vedle mouky. Nebudu ze sebe dělat blbce. To zjistím.
Takže jsem šel do skladu. Našel patřičný regál. V něm mouku. A vedle mouky?
Asi milion různých lahviček. Brusinky, olivy, nakládaná kukuřice, cizrna, hrášek, olivový olej, sójová omáčka a další lahvičky.
Vylučovací metodou jsem vyřadil potraviny, které jsem německy znal.
Přesto všechno jich ale zbylo hodně. Takže jsem na to šel logicky. Snažil jsem si vzpomenout, co šéf vaří a vydedukovat, co by asi tak mohl potřebovat.
Vařil boloně. Zeleninu, cibuli, maso a drcená rajčata měl. Koření tu není. Takže?
Takže vím kulový. Beru kapary a jdu do kuchyně.
Bez známky zaváhání vítězoslavně předávám šéfovi skleničku kaparů.
,, Co to je? '' Ptá se šéf.
,, No ten Einge něco Knoblauch. '' Odpovím já.
,, Einge was? '' Blbě se zeptá šéf.
,, Einge něco Knoblauch. ''
,, To není Knoblauch, to jsou kapary. Víš co je Knoblauch? ''
Musel jsem s pravdou ven. Nevěděl jsem.
Šéf mi posunky a na konec ukázkou čerstvého česneku vysvětlil, že potřebuje naložený česnek, který nemá s boloněmi nic společného. Potřeboval ho na něco jiného. Ta da dam dam dam....
Trochu jsem byl za vola. No, trochu víc.
Takových situací jsem zažíval desítky. Především díky bavorskému nářečí.
Sice jsem do Německa jel s jistou jazykovou vybaveností, ale teprve tam jsem zjistil, že jim vlastně vůbec nerozumím.
Stejné by to asi bylo, kdyby cizinec učící se česky jel pracovat na Moravu. Taky by nerozuměl.
Takže třeba zelenina, která se německy řekne Gemüse se v Mnichově řekne Gmys. Takže měl-li jsem donést Gmys, věděl jsem kulový.
Stejně tak třeba Spanferkel. Běžný název pro maso z mladého selete. Oni ale řekli něco jako špofákl.
Zase jsem nevěděl nic. Těch slov bylo a je mnoho. Takže jsem nerozuměl ani slovům, které jsem bezpečně znal.
Nejlepší bylo, když jsem si ve volnu jel zařídit vstupní lékařskou prohlídku. Věděl jsem v jaké stanici vystoupit a kde najít nemocnici a u jakého lékaře se hlásit, aby mi prohlídku udělal.
Bohužel najít nemocnici od zastávky metra bylo složitější, takže nezbylo než se někoho zeptat.
Přede mnou šla nějaká babka, ani na chvíli jsem neváhal a šel se jí zeptat.
Jednak šla pomalu, takže bylo snadné ji dojít a potom...kdo jiný by měl vědět kde je nemocnice, když ne tato babka.
,, Schönen Tag. Bitte, wo finde ich das Krankenhaus? '' Zeptal jsem se spisovnou němčinou, kde, že najdu nemocnici?
,, Was? ''
Aaaaa, tak bába bude asi hluchá. Nevadí. Zopakuji to a budu mluvit víc nahlas.
,, Schönen Tag. Bitte, wo finde ich das Krankenhaus? ''
,, Was? ''
No ty vole. Ona není trochu hluchá. Ona je hluchá jako poleno.
Tak to už jsem mluvil hoooodně nahlas.
,, Bitte, wo finde ich das Krankenhaus? ''
,, Was? ''
Že jsem si nevybral někoho jiného.
Řval jsem:
,, Bitte, wo finde ich das Krankenhaus? ''
,, Neřvi na mě. Já slyším. Já jen nerozumím, co to hledáš. '' Totálně mě odzbrojila ta bába.
,, Krankenhaus /nemocnici/. ''
,, Was? ''
,, Krankenhaus /nemocnici/. '' Proboha čemu nerozumí?
,, Was? ''
,, Krankenhaus, Špitál, Hospital, nemocnici.... Rozumíte? ''
,, Co že to hledáš? ''
Tak jsem debil já, nebo ona?
,, Krankenhaus, Krankenhaus, Krankenhaus. Rozumíte? ''
,, Nein. ''
,, Nemocnici. Tam, co chodí nemocní. Sanitka tam jezdí huu huu. Jsou tam doktoři. Chápete? ''
,, Ja króóónkenhaus. Tak to musíš tamhle. '' A ukázala rukou směr, který si myslela, že je správný.
Ty vole a co jsem ji asi celou tu dobu říkal?
Já tu nemocnici stejně nenašel. Baba mě poslala úplně jinam. Jestli schválně, nebo omylem už nezjistím. Každopádně jsem tam jel druhý den znovu.
Nedorozumění v cizích zemích jsem zažil spoustu. Ale obrovský pocit zadostiučinění mi vždy bylo, že po nějakém čase jsem se jazykem dané země vždy alespoň částečně domluvil.
Samozřejmě s ohledem na náročnost jazyka a délce pobytu.
Ale i svahilsky jsem v Africe mluvil. No mluvil. Uměl jsem počítat, a znal jsem pár nejdůležitějších slov v kuchyni, jako je maso, zelenina, kuchař atd....
Takže učte se jazyky. Protože jak říká klasik, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.
