Marilyn Manson, Rob Zombie a zvrácenost pop kultury

„Dostal jsem v práci lístky na Marilyna Mansona a Roba Zombie,“ hlásí přítel po příchodu z práce, „Půjdeš se mnou?“ Dobře ví, že prakticky veškerá hudba s přívlastkem hard nebo heavy jde tak nějak mimo mě. Mansona znám,  to je ten týpek, co vypadá jako mrtvola a jmenuje se po masovém vrahovi. O Zombiem jsem nikdy neslyšela, ale to jméno ve mně, když nic jiného, vyvolává očekávání. „Nevěděl jsem, že Zombie ještě vystupuje. Myslel jsem, že teď už jenom natáčí horory,“ přítel mě zasvěcuje do podrobností. 

Ať už je to kdokoliv, vše nasvědčuje tomu, že se může jednat o skutečně mimořádný zážitek. Lístky jsou navíc do firemního sky boxu, tak proč vlastně ne. Budeme sedět hezky v klidu a pohodlí, žádná tlačenice, žádné šlapání na nohy. Třeba tomu ještě přijdu na chuť.

Jsme v boxu první, jeviště je zakryté oponou a nad podiem visí kříž. Sedíme na straně, a tak i přes oponu můžeme sledovat pobíhání bedňáků. Plocha pod scénou je plná a dav se chová ukázněně. Trochu mě bolí hlava. Asi za deset minut jeviště zahalí kouř, opona spadne a z obřích reproduktorů vyrazí vlna hluku. Je to trochu moc nahlas, říkám si. Nebo je to snad tím, že sedíme moc blízko? Excentrická figurka v kostýmu, co z dálky tak trochu připomíná Michaela Jacksona, pobíhá sem a tam a při tom zvrací do mikrofonu. „Nepřijde ti, že má trochu panděro?“ neodpustím si sdělit svůj poznatek. „Co chceš, je mu přes čtyřicet,“ dostane se mi shovívavé odpovědi.

Možná, kdyby to trochu ztlumili, dala by se rozpoznat melodie nebo myšlenka. Místo toho se mi všechno slévá do jednolitého kraválu, který hraničí s bolestivostí. Proboha snad to přežiju. V půlce vystoupení naruší jednolitost hluku povědomý motiv. To znám! Sweet Dreams od Annie Lenox, to je asi to jediné co jsem od Mansona kdy dřív slyšela. Po pár taktech se ale vše  znovu slije do jednolité zvukové stěny.

Manson má hrát asi hodinu. Svoje vystoupení zakončí etudou na téma Adolf Hitler. Zpívá (rozuměj vydává skřek) na malé tribuně uprostřed jeviště a zuřivě přitom gestikuluje. Přes ten kravál nerozumím z textů ani slovo a tak nedokážu posoudit, jestli má aspoň co říct. Pauza na přestavbu pódia přichází jako smilování. Mám pocit, že na ucho blíž k pódiu skoro neslyším.

Jeviště opět zakryje opona. Tentokrát je na ní snímek z filmu King Kong. Z boku vidíme, jak bedňáci staví na jeviště dekorace – tři kostlivce a asi dva a půl metru vysokou ocelovou figurínu.  Vzpomenu si na dřívější informaci, že Zombie je režisérem hororových filmů. Po dalších asi dvaceti minutách se za oponou objeví dva kytaristi oblečení v kabátech z britské vlajky. Znovu se spustí kravál, kouř a světelné efekty.

Přemýšlím, který z nich je Rob Zombie. Vzápětí se mi dostane odpovědi na mou otázku: Ani jeden, hlavní hvězda večera totiž přichází teprve teď. A je to zajímavá hvězda. Spíš antihvězda. Vypadá jako hipík. Akorát že má obličej natřený modrou barvou. Prostě zombie hipík. Parodie pop-kultury dovedená k dokonalosti. Divná hudba, divná jevištní dekorace, divná hvězda.

Na projekčních stěnách mezitím běží záběry ze starých černobílých hororů, které později vystřídají fotografie rodiny Charlese Mansona a jejich obětí (proboha, co na tom psychopatovi ty "hvězdy" mají?). Nutno uznat, že show Roba Zombie má vcelku originální jevištní pojetí a tak na pódiu chvilku tancuje Frankenstein v nadživotní velikosti nebo jakási ocelová godzila.

Pozoruji bouřící dav, který vrchem posílá směrem k pódiu několik fanoušků, kteří v okamžiku, kdy přepadnou přes hranu davu směrem k sekuriťákům, jsou nemilosrně odvedeni pryč, nejspíš zpátky do davu. Zombie mezi tím seskakuje z pódia a zpívá přímo k extatické mase. Jak se les rukou nahrne směrem k němu, vypadá zdálky trochu jako kázající Ježíš. Začínám přemýšlet o zvrácenosti pop-kultury a ptám se, jestli se tím bizarním cirkusem Zombie snaží upozornit na totéž.

Celá pop-kultura totiž není nic jiného než pouhá manipulace s psychologií masy, která díky systematické snaze médií a marketingových guruů slepě a nekriticky přijme fakt, že jedinec X  je hoden obdivu a uctívání. Náslědně pak masa neváhá utrácet peníze, které jedinci X umožní život v luxusu, který se obecně vzato zdaleka nerovná jeho přínosu pro společnost. To, co masa za svou oddanost dostane je několik hodin kraválu na hranici přežitelnosti („Ty jedna hloupá maso“ myslí nejspíš vduchu Rob Zombie). Obelhaná masa ale už dávno ztratila kritické uvažování a je výsostně spokojená. „Byl jsi včera na Zombiem?“ řeknou jsi nejspíš dva fanoušci druhý den na Facebooku, „To byl mazec, co?“

Po třiceti minutách mě filosofování nad popkulturou omrzí a přestane mě bavit i záplava bláznivin na jevišti. Když přítel navrhne, abychom odešli dřív, docela to uvítám. Hlava už mě nebolí, můj mozek je teď ve stavu totální otupělosti.

Druhý den si na Youtube najdu pár kousků od obou hvězd a zřejmě se Mansonovi musím omluvit. Jeho hudba se dá poslouchat. Jen mě překvapuje, že londýnská O2 aréna nemá na lepšího zvukaře.