Zatímco celý svět s napětím sledoval jak dopadnou prezidentské volby v USA, tak ekvádorští farmáři nečuměli na obrazovky počítačů či televizí a chopili se jedné z nejklasičtějších tradic.
Farmář Manuel se svým synem chytají v chovné kůlně do pytle cuye, čili morčata. Zítra z nich bude slavnostní pečeně neb Manuelův syn Rodrigo slaví tento týden slavné čtyřicátiny. Je paradox, že chlapi, kteří bojovali a zabíjeli nepřátele v příhraničních válkách s Peruánským sousedem, odmítají zbavit života morče a tuto nezávidění hodnou věc přenechávají svým manželkám. Přece jen sedm měsíců poctivě krmili roztomilá zvířátka a nyní nemají to srdce ukončit hezký život božího tvora, A tak Manuelova žena Juana se chápe drsného úkolu. "Pojd´ Mateo! Nebud´ srab!" Volá na mne indiánka, máma pěti dětí, která by dokázala zaplašit i pantera, kdyby to bylo třeba. "Hele, neboj se a vzhůru do toho!" A tak dle pokynů indiánky, poté co jsem morče uklidnil a pohladil, beru je pravou rukou za dolní tlapky a levou rukou za hlavičku a na povel "ahora" ("ted´!") prudkým pohybem mezi ukazováčkem a palcem levé ruky a tahem pravačky přerušuju zvířeti míchu. Je konec. Morče je zbaveno života během pěti vteřin, Není mi do smíchu. Na druhou stranu, morčata si užila nádherný rozmazlený život, který trval sedm báječných měsíců. Dostávala ten nejlepší jetel, banánové listy, divokou trávu i salát. Žádné kotce, ale pěkně prostor o dvanácti metrech čtverečních na němž si mohla hrát a užívat si. Život na Ekvádorské farmě je občas krutý, a zabíjení zvířete se člověk nevyhne. To je život se vším všudy. V Evropě si maso již zpracované koupíte pěkně v obchodě. Zvíře nezabijete a berete vše jaksi neosobně. Nedotýká se vás to. Zde je to jiné. Zvíře musíte zabít osobně, jinak si neuvaříte. Jako za prababiček. Vítejte v Ekvádoru.Vítejte na rovníku.
