Nasedej bratře! Svezu tě! Aneb stopování na rovníku

Ekvádorští řidiči jsou veselé neřízené střely. Vtáhnou vás vesele do kabiny nákladního veterána, který se taktak drží na nohou, pardon, na kolech, a už vás "drtí" svou veselou povahou.

"Fííííííí", u mých nohou prudce zabrzdí starý Favorit z konce osmdesátých let. Kapky deště dopadají na mou hlavu a kdybych nestopoval na polozapomenuté venkovské silnici, tak bych byl do dvaceti minut zmoklý jako slepice. Boční okénko "úspěchu" automobilového průmyslu z dob RVHP vyplní hlava řidiče. Šoférovy oči se koulí ze strany na stranu jako dva velké hrachy. Je namol. "Nasedej bratře! Svezu tě! Lidi si musejí pomoct!" Chvíli se rozhoduji zda využít milé nabídky, na druhou stranu, zdejší silnice na rozdíl od té co vede z Lojy do Portovela, není lemována propastmi ani skalisky z nichž každou chvíli ohrožují řidiče padající kameny. Jen pole posetá cukrovou třtinou jsou neškodnými kulisami této cesty. Nastupuji do symbolu konce osmdesátých let a nevěřícně se dívám po autě. Vše je původní, dokonce i dřevěné kuličkové polstrování je zachovalé. Připadám si jako v Bony a klid. Na klasickou otázku odkud jsem odpovídám naučeným "Antigua Checoslovaquia". Reakcí řidiče je hrdý pohled na palubní desku šestadvacetiletého veterána ze Škodových závodů."Hele, děláte prímový auta. Tohohle mazlíčka mám už pět let a jezdí jako o závod, ale jinak se k cizincům u vás doma chováte hrozně." Jeho upřímnost je přímo úměrná jeho společenské únavě. Tipuji ho tak na dvě promile. Jeho jízda připomíná housenkovou dráhu. Válčí si to z jednoho okraje cesty k druhému. Modlím se, aby nám naproti z nejbližší zatáčky nevyjel v ústrety nákladák typu Ford ze sedmdesátých let, jehož klasická karoserie je mimořádně široká, prostě alá buldozer. "Hele, proč mučíte lidi, místo toho, abyste jim nabídli třeba tamalítos, nebo cervézu?", hučí do mne neochvějně můj nový známý. Na jeho fantaskní až surrealistickou otázku, odpovídám příliš jednoduše až hloupě, jako bych byl jeho bezprostředností paralizován. "Teda, nevím párce (kámo) nic o tom ,že by v Čechách mučili túristy. Věř mi, žil jsem v zemi strdí a mléka pětatřicet let, tak vo tom musím něco vědět.", sypou se ze mne slova, zatímco favorit pod rukou "borača" (ochmelky) se taktak vyhýbá škarpě na opačném kraji silnice."Hele, mně nelakuj. Viděl jsem o tom film. A filmy nelžou!" Jeho hlas je čím dál tím více hlasitější, dožadujíce se pozornosti za každou cenu. Nechci být nepříjemný, ale přece jen mi to nedá zastat se své domoviny a tak s trpělivostí čekatele na Godota to nevzdávám. "Hele, a jakej film vlastně myslíš?". Opilcův hlas se radostně zachvěje a vystřelí kouzelnou odpovědˇ: "No přece Hostel vod toho, no, Tarantína". Začínám se smát na celé auto a parták se směje se mnou. "Kamaráde nevěř všemu co vymyslí a napíše Hollywood", říkám, načež poděkuji a požádám o zastavení, neb jsem jen kousíček od cíle cesty, domečku v němž s mou paní žijeme. Řidič, jehož nálada mezitím ze dvou promile vystoupala rovnou na tři, mě srdečně stiskne ruku a dojatě mi na rozloučenou praví: "Přátelé si pomáhají příteli". 
Vítejte v Ekvádoru, vítejte na rovníku.