Smrt Pabla Escobara. Událost která navždy změnila Kolumbii

Před třiadvaceti lety speciální policejní komando zastřelilo v Medelínu Pabla Escobara. Od toho dne začalo město povstávat z popela. Ze dne na den začal klesat počet vražd a konečně se mohla rozjet stavba plánovaného metra...

V odpoledních hodinách druhého prosincového dne roku 1993 vtrhlo do jednoho bytu ve čtvrti Los Olivos zvláštní policejní komando vyzbrojené puškami AR-15. Po krátkém pronásledování byl zastřelen na doškové střeše Pablo Escobar. Narkoterorista, který má přímou odpovědnost za smrt čtyř tisíců lidí, zemřel bosý pouhý den po svých 44. narozeninách po ráně  z pistole Sig Sauer, kterou mu ze tří metrů "posadil" rovnou za ucho policejní důstojník. Rodák z nedalekého městečka Rionegro proměnil nedaleký Medelín v osmdesátých letech v peklo na zemi. Každodenní obrovské množství násilných úmrtí učinilo z druhého největšího města Kolumbie nejvražednější místo světa. Jediným "konkurentem" byl v té době pouze Bejrút zmítaný krutou občanskou válkou. Dodnes "Medellínenses" mluví o Escobarovi šeptem. Jeho bývalí zabijáci dodnes v Medelínu žijí. Tedy ti, co přežili neúprosný policejní hon na jejich šéfa v letech 1992-1993. Blízko čtvrti Valdes si koupili doslova celou ulici. Je to také jediné místo, kde se můžete klidně procházet i o půl třetí ráno a nic se vám zde nestane. Žádné obavy z přepadení, kterých je jinak v Medelínu dost nejsou na místě. Ten, kdo by si to lajznul by brzy skončil v jedné z garáží a jeho umírání by bylo nehezké. Desítky příbuzných a bývalých "spolupracovníků" Pabla Escobara jsou dodnes hrůzným mementem děsivé doby, kterou dokázal rozpoutat jediný člověk. Je příznačné, že dle výpovědí pamětníků se kterými jsem měl možnost mluvit, se bezpečnostní situace uklidnila ze dne na den. Zkrátka, ještě prvého prosince roku 1993 si nikdo nebyl jistý svým životem a třetího prosince už to nebyla naštěstí pravda. Město konečně začalo pracovat na stavbě dlouho plánované nadzemky. Ta se otevřela o tři roky později. Medelín se z pekla na zemi stal během několika málo let nejprogesivnějším městem v zemi magického realismu. Kdysi děsivé statistiky zločinnosti se ustálily na stavu, který je příznačný pro všechna velkoměsta Jihoamerického kontinentu. Pět vražd denně na čtyř milionové město je vcelku uspokojivé, i když by bylo samozřejmě lepší kdyby se nepřepadávalo a nevraždilo vůbec. Ale i tak je to pokles o neuvěřitelných více než tisíc procent.  V dobách největšího narkoteroru umíralo jenom v Medelínu (do toho se nezapočítává Escobarovo rodiště Rionegro, či okolní drsná města jako Barbosa, nebo San Vicente) až šedesát lidí denně. Dnes si můžete v klidu zajít do hospůdky, aniž byste riskovali zásah "sicarios"- nájemných vrahů, kteří klidně  neváhali vystřílet celé osazenstvo restaurace, když to pro ně bylo nutné a měli sebou dostatek střeliva.

Velmi dobrý kamarád, rodilý paisa (obyvatel departementu - kraje Antioquia),  univerzitní historik a čerstvý šedesátník Fernando C., mi vyprávěl jak osmdesátém čtvrtém roce v oblíbené čtvrti Poblado, v jedné útulné hospůdce, popíjel pivko. Sotva si zády ke dveřím usrkl na barové stoličce pěny, rozrazily se dveře, ozvalo se obligátní: "gonorea!" ("do prd...!") a spustila se palba. Komando zabijáků právě likvidovalo jednu dívku, která měla tu smůlu, že si otevřela pusu na špacír a nebo se sama stala svědkem nekalých praktik Pabla Escobary. "Střelba trvala dlouhé tři minuty. Nad mou hlavou explodovaly láhve  Brandy a  Whisky. Celou dobu jsem se díval upřeně do své sklenice piva a drtil jsem ji prsty. Neodvažoval jsem se otočit a podívat se na vrahy, protože by mě okamžitě zabili, coby svědka. Tak vůči mně neměli nic a nemuseli ukončit můj život. Amígo, když ta střelba utichla a zabijáci vypadli, tak jsem byl po kotnících v chlastu, který vytekl z rozstříleného baru a v krvi oběti." Kamarád se dodnes třese po celém těle, když mi v jednom Medelínském bytě vypráví svou zkušenost z Escobarovy epochy. "To děvče vedle mne bylo jako řešeto. Ještě pár minut před tím se mnou koketovalo a nyní jsem ji nemohl poznat." Fernando se napije piva a pokračuje: "Můj o pět let mladší  bratr jednoho dne roku 1986 ve čtvrti Manrique popíjel se svými spolužáky ze střední školy pivo. Protože byl z nich nejmladší, musel pravidelně chodit pro lahváče do jednoho krámku, který byl vzdálený tři minuty svižné chůze. Když se vrátil z nákupu, tak nalezl všechny své kamarády postřílené. Měl ohromnou kliku, že byl z nich nejmladší, jinak by ho též někdo zabil. Nikdo ten hrůzný masakr dodnes nevyšetřil. Vrahy se nikdy nepodařilo dopadnout. Byla to jedna z nespočetných hrůz, které toto město zažívalo od počátku 80. let do první poloviny let devadesátých." 

Dnes je Medelín nejvíce bezpečným městem v Kolumbii. Čtvrti jako Poblado, či Lauereles vás uchvátí svými kulečníkovými hernami, bary, rockovými kluby. Srdečnost, veselí a tolerance jsou symboly dnešního Medelínu. Jednoho dne jsem v samotném srdci města, v "Parque Berrío" zápasil s urvanou tkaničkou pravé polobotky. Najednou se z ničeho nic vynořil z podvečerního šera statný bouchač a štrádoval si to rovnou ke mně. Už jsem si hledal ústupovou cestu a měl obavu z přepadení, když tu se na mne tlouštík vesele usmál, vyjela mu ruka z kapsy a řekl: "Tady máš nové tkaničky "parséro" (kamaráde). Přeju ti hezký den", načež obchodník s obuví odmítl mnou nabízené peníze a ještě dlouhé minuty se smál. To je dnešní Medelín. Město smíchu, veselí a laskavého humoru. Vím, že by se smrt člověka slavit neměla, ale v případě Pabla Escobara to neplatí. Jeho smrt přinesla Medelínu prosperitu, mír a radost ze života.

Autor článku strávil v Kolumbijském departementu Antioquia, v rodišti Pabla Escobara, jedenáct měsíců.