Čínský Nový rok se řídí podle měsíční fáze a proto je pohyblivý, podobně jako naše Velikonoce. Obvykle vychází na období mezi lednem a únorem, připadá totiž na druhý nov po zimním slunovratu. Pro Číňany se jedná o nejdůležitější svátek v roce, měl by být slaven s rodinou a přáteli. Novoroční pařba se tedy nekoná, naopak ale Vánoce se na Dálném východě často slaví podobně jako náš Silvestr. Děti nedostávají dárky, ale dostanou od rodičů/prarodičů červenou obálku s penězi. Množství se liší podle věku; překvapilo mě, že děcka to docela respektovala a nestěžovala si, že bratříček dostal víc. Peníze z červené obálky jsou určeny k utracení, neměly by se spořit. Bere se to tak, že rodiče vám chtějí udělat radost. Peníze by měly stačit tak na zmrzlinu pro menší děcka, lístky do kina pro větší nebo večer v baru pro ty největší, ale množství se dost liší rodinu od rodiny. Zatím jsem Nový rok slavil třikrát, pokaždé po čínsku a pokaždé jinak.
Loni připadl Nový rok na moje narozeniny. Shodou okolností mi také bylo mírně naznačeno, že už jsem dlouho neplatil…Tedy, že už jsem dlouho neplatil za celý stůl. (Když vyrazí ven skupinka Číňanů, vždycky platí jeden a střídají se. Takhle se zajistí, že se vždycky znovu sejdou a že přijdou všichni.) Uznal jsem, že to je pravda, a že teď by se to nejspíš hodilo. Tak jsme se vydali do restaurace Peking. Celkem deset lidí plus jedenácté batole. Salonek vzadu jsme měli zamluvený dlouho předem a dobře jsme věděli proč. Restaurace byla našlapaná až po víko, dnes tu slavili všichni. Nu, co vám mám povídat – výborného jídla spousta, pití málo (ale i to většině přítomných stačilo), k tomu později i lehce nachmelené karaoke. Jediná písnička v mašině, kterou jsem znal, byla Kaťuša – zabékal jsem si tak, že Alexandrovci v Moskvě, ba i v Karlových Varech, museli uznale pokyvovat hlavou, a pár Číňanů ji zanotovalo se mnou. Čínsky. Nejspíš se ji naučili na vojně. Byl to dlouhý a krásný společenský večer s přáteli. Jako samozvaný kmotr malého R. jsem mu také (respektive jeho rodičům, kteří obracejí každou korunu) dal červenou obálku. (Jen tak na okraj bych měl zmínit sebevražedný zvyk Číňanů. Když pije jeden, pije celý stůl a pije do dna s výkřikem "Khambei!". S pivem se to skoro už odnaučili, ale víno je takto naprosto smrtící. Tenhle zvyk pochopitelně vychází z kultury, kde se takhle obrátí maximálně dvě tři skleničky za večer.)
Úplně první rok jsme vyrazili na akci do kongresového centra na Vyšehradu. Na české poměry to bylo docela dlouhé představení a na čínské docela krátké, suma sumárum nějaké tři hodiny. Zpívalo se, tančilo, hrálo na lidové nástroje, předvádělo tai-či, kung-fu a podobně. A došlo i na Internacionálu v mandarínštině. Kromě té jsem tleskal všemu. Bylo vidět, že mnozí z účinkujících strávili přípravou svého výstupu dlouhé desítky a stovky hodin, a byli patřičně hrdí na to, že byli vybráni zrovna oni. Mimochodem, další zajímavost na okraj; Číňané budou tleskat tak nějak náhodně v průběhu písničky nebo představení, ne jen na konci. Není to ani tak o uznání jako spíše o tom, aby dali vědět, že pořád dávají pozor. Některé tradiční čínské opery nebo činohry totiž zaberou klidně i dvacet čtyři hodin čistého času a herci v nich hrají na směny. Takže návštěvníci přicházejí a odcházejí v průběhu představení, jedí, pijí, baví se, popř. si dojdou domů dát dvacet nebo sprchu. U dětí se předem předpokládá, že je to nebude bavit a vyhradí se jim místo na hraní. To v kongresovém centru nejde, tak byl program milosrdně krátký a zábavný.
Nejvíc se mi ale líbily oslavy před dvěma lety, tedy v tom prostředním roce. Dorazili jsme k D. domů, naladila se CCTV (něco jako čínská ČT1) a za proměnlivé hudební kulisy se začalo připravovat jídlo. Show na CCTV silně připomíná Silvestra na Nově, jen ošumělých celebrit nejsou desítky, ale stovky, statistů nejsou stovky, ale tisíce, program běží celý den a tak nějak z toho na všech stranách kouká větší rozpočet. Koneckonců, tuhle estrádu má právě teď jako hudební kulisu k vaření puštěnou dobrá miliarda lidí. Zjistil jsem, že už jsem byl tak nějak absorbován a přijat; a proto jsem byl mezi prvními pozvanými, abych jídlo pomáhal nejenom sníst, ale i uvařit. Čínská kuchyně je pestrá a rozmanitá, ale na Nový rok se jí jenom jedno jídlo. Knedlíčky, které se na západě označují jako dim sum; čínský název zní nějak jako džau-dz. Ale setkal jsem se i s větší variantou z kynutého těsta, které se říká bao-dz, a určitě existuje spousta dalších druhů, o kterých nemám ani páru.
Pokud jste si je někdy objednali v restauraci a dostali jste v pařáku pět, šest kousků, musím vás politovat. Číňané je konzumují na desítky a stovky, ten večer jsme uváleli, naplnili a uvařili snad osm set knedlíčků, které jsme také v desíti lidech bez problémů zkonzumovali. Knedlíčky jsou lehké, tak na dvě kousnutí, a jdou opravdu jednoduše do krku. Prostě sedíte s přáteli, mluvíte, koukáte na čínskou verzi Petra Rychlého střídajícího čínskou verzi Ivety Bartošové a najednou vám dojde, že jste v průběhu posledních dvou tří hodin spráskali skoro padesát knedlíčků. Těsto je víceméně jen mouka a voda, směsi na plnění tvoří kombinace nadrobno nasekané listové zeleniny (přesné jméno neznám, ale připomíná méně aromatický špenát) a nějaké druhé přísady, namátkou třeba tofu, mleté maso, míchaná vajíčka...
Přiznám se, že bezprostřednost a srdečnost Číňanů na mě udělala dojem, stejně jako samozřejmost, se kterou mě přijali. Jejich Nový rok je možná o něco méně slavnostní než naše Vánoce, ale není tu ani troška upjatosti, tak nějak se prostě na jeden den v roce zapomene na starosti a lidi se prostě baví a jsou šťastní. To dneska jen tak někdo neumí.
Příště vám vysvětlím, čím přesně se platí v pekle.
