Morana z ciziny

Letní povídka pro idnes Venku byl hic a slunce pálilo o sto sedm, ale v nádražce byl chládek a příjemně pošmourno. Mlčoch, Kadlec a Strašák seděli u ulepeného umakartového stolku a zadumaně zkoumali poloprázdné půllitry.

Dusné, hutné ticho rušilo jenom zoufalé bzikání much, pomalu umírajících na mucholapce u lustru.

Kadlec si přihnul, posunul si rybářský klobouček do týlu a přehodil ruku přes opěradlo židle a povídá: „A co vy říkáte na mladýho Kozelku?“ A Strašák, snad po sto prvé, rozhodil kostnaté paže a říká, „No coby, debil je to.“ Mlčoch cosi zabručel pod mroží kníry a vyzunkl zbytek desítky z korbele. „No vo tom žádná, že jo,“ odpověděl Kadlec, „ale co se vrátil, je to s ním jiný, ne.“ Strašákovi nezbylo než pokrčit rameny. Kadlec se naklonil dopředu a chraplavě zašeptal, napůl spiklenecky a napůl pohrdavě: „A ta jeho stará...“ Strašák a Mlčoch byli dost sběhlí na to, aby po sobě nestřelili pohledem, ale Kadlec byl mazaný, protřelý šíbr a všiml si i toho. Oči se mu rozšířily údivem. „Tak vy takhle...?“ Pak se rozchechtal, pleskl dlaní do stolu a dorazil zvětralé zbytky piva. Kudrna, která je pozorovala od barpultu, už měla další rundu roztočenou a teď s ní třískla, možná až trochu energicky, o stůl. Kadlec o ni letmo zavadil pohledem – kdyby zhubla tak pět kilo, aby nebyla ve tváři tak těstovatá, a kdyby aspoň na chvíli rozvolnila semknuté rty, mohla být na svoje roky i docela k světu.

Malým oknem, zalepeným pavučinami, dovnitř nakouknul Rudla, aby zjistil, jestli náhodou Kozelkovi ještě nedorazili. Snažil se být tak okatě nenápadný, až se Kadlec znova rozřehtal a plácl se dlaní do kolene. Za chvíli už Rudla praštil do dveří a pak je hned rozrazil, aby se usadil na místečku v rohu u zdi. „Vem si na to kladivo, debile,“ zahalekal Strašák a Mlčoch si pohoršeně odfrknul. „Tak to nejsme sami, pánové,“ uzavřel Kadlec a znovu si všimnul, že se po něm Strašák a Mlčoch neohlédli. „No jenom já vím o Vondráčkovi a Novákovi, žejo, ty vykecaj i co nevěděj. A řek bych, že tam to nekončí.“ „Ty máš tak co debile povídat, ty seš jak místní rozhlas,“ odfrknul si Strašák a Mlčoch souhlasně zabručel.

„No coby, sem,“ uznal Kadlec. „Ale co vy na to, chlapi. Mě příde, jako by mu to nevadilo. No to je eště normální, takový známe, že. Ale mě se zdá, jako by to tomu volovi přišlo eště k duhu!“ Mlčoch pokrčil rameny. Strašák neřekl nic, jenom se Kadlecovi zdálo jako by zabrblal něco o debilech. „Ta jeho se činí, jen co je pravda...“ A z rohu se ozvalo tupé ťuknutí, zrovna jako by někdo majznul prázdným panákem o stůl, co to jen jde. „Copak to vyprávíš,“ řekl Rudla měkce, tvář rudou skoro jako rozevláté vlasy nad ustupujícím čelem. „Přestaň.“ To řekl Strašák a zněl tak střízlivě, až se na něj všichni znepokojeně zadívali. Naštěstí zrovna do nádražky vešli Mladej a Mladá a pozornost se obrátila k nim. Mladí se nejmenovali Mladí a už vůbec nebyli mladí, jen se jim tak říkalo kvůli zálibě v tvorbě Neila Younga. Mladej měl dlouhý umaštěný koňský ohon, teď už spíš šedý než černý, koženou vestu a dvě kytary, Mladá měla tři flétny, tamburínu, oškubané noty a spoustu vlnitých vlasů.

              „Tak teď už je to jenom votázka času,“ zahuhlal Kadlec a poručil rundu rumů. Kozelka odjakživa hezky a rád zpíval, a Mladý si nikdy nenechal ujít, ani za starejch časů. Kadlec už měl šest Braníků pod opaskem a tak si dovolil melancholický výlet do minulosti. Mladí mezitím rozbalili fidlátka, se všemi se pozdravili a objednali si po ledovém čaji, protože při hraní nepili – a pak začali hrát. Ptají se lidé. Proč zrovna tuhle, přemítal Kadlec. Kozelka byl vždycky posera, ale na rozdíl od normálních poserů si to moc nepřipouštěl. Kolikrát ten kluk dostal přes držku, vzpomínal Kadlec. Posera s kuráží, jako fór do Dikobrazu! Bylo to skoro legrační, jak se svými bifokálními brýlemi, dlouhou poďobanou tváří a šedesáti kily živé váhy zkoušel obhajovat přiopilé řeznické učnice před ožřalými pekařskými učni na vesnické diskotéce. Dopadlo to vždycky tak, jak to dopadnout muselo. Tomu klukovi na chirurgii tykali. No, pak šel, hned po učňáku, někam pryč. A vrátil se před měsícem, s hromadou prašulí, s flekem v kanceláři v Praze – a s manželkou z ciziny. Skoro jako by se vrátily devadesátky. Až na tu jednu drobnost. Kadlecovi probleskla kebulí vzpomínka, která mu připadala skoro neskutečná, jako by ji snad jenom zahlédl někde v tříminutovém porno videu po osmi pivech.

A pak přišli.

Kozelka šel první, vždycky šel první. Vyrostl, to se musí nechat. Do výšky i šířky. Podlouhlý obličej šel do šířky, řídké světlehnědé kudrny do husté černé, a záda měl rovně. Tohle byl chlap, ať si povídali co chtěli.

A za ním šla Ona. Kadlec nějak nepochytil její jméno, ani odkud byla. Vzato kol a kolem, nepochytil to nikdo. Nemluvila. Ale rozumět jí bylo. Byla zticha a ticho se šířilo i kolem ní. Věděl jenom, že má černé oči a vlasy. Ty se zapomenout nedaly, když ho hladily na tváři... Vždycky koukala do země. Nikdy jinak. Kozelkovi to nevadilo. Když byli v nádražce, mluvení obstaral sám za oba. A když si myslel, že se nikdo nedívá, hladil ji po hřbetu ruky. Kadlec tady musel souhlasit se Strašákem, Kozelka byl debil první třídy.

Teď ale dorazili a usadili se, a Kozelka pozdravil a objednal. Velké a malé pivo, jako vždycky. Kudrna ale ohrnula ret. „Co já budu sloužit... týhletý...“ Kozelka se ani nehnul, ale v očích mu  ne moc překvapivě zablesklo. „Jaký, týhletý?“ A ke Kadlecově údivu, Kudrna semknula rty ještě pevněji a natočila Kozelkové pivo přesně po míru a ani s ním moc nepraštila.

Mladí hráli Pojď. Kozelka to zpíval s nimi, ale anglicky. Ajv bín sérčink for a hárt of gould... Kadlec věděl, co by to tak mohlo znamenat, měl koneckonců pár let angličtiny na základce, a tušil, proč si Kozelkovi užívají Neila Younga víc než normální štamgasti.

„Týhle kurvě,“ řekl Rudla a dorazil šestého ruma. Kozelková poprvé vzhlédla a provrtala ho pohledem a zdálo se, jako by Rudlu usadila pevně do křesla. Kozelkovi to pochopitelně nestačilo. Tak pomalu, jak to jenom šlo, dopil, vstal a přešel k Rudlovi. Kadlec si všiml, že mu žíla na spánku pulzuje v šíleném rytmu. „Vstaň.“ Rudla vstal. A neměl šanci. Chlap, který pracuje osm hodin denně rukama má sílu. Chlap, který dvě hodiny denně trénuje, jak se správně bít, ví, kam a jak praštit.

Než se trochu sebral, Rudla už schytal bekhend pravačkou a křísnul sebou o zem, až se hladinka piva v půllitrech zavlnila. „No tak chlapi,“ povídá Kadlec vyčítavě, ale ne zas moc. Rudla vyskočil na nohy a sáhnul po něčem v hlubinách džísky. „Co tam máš, nevytáhneš,“ říká Strašák klidně a Mlčoch nakrčil mohutná, sádelnatá ramena, připravený na všechny zajímavosti.

Rudla se divoce rozhlédl kolem, a pak vyběhnul ven. „Debil žárlivej,“ komentoval Strašák. Po dvou dalších písničkách odešli i Kozelkovi a po třech dalších odešli všichni. A pak povídá Strašák: „Já ti člověče mám dojem, jako by bylo pro takový ženský nějaký slovo. Něco jako... hekuba, sukuba, já ti debile nevím.“ Mlčoch dorazil ixté pivo a zachrochtal, „Já myslím, že je i nějaký český slovo, ne.“ Kadlec se zamyslel, zeširoka, jak to dělávají opilci. „A co vlastně takový dělávaj s tím, co si vezmou? Myslíš, že si to nechávaj pro sebe, nebo...?“ A s tím se mu přestalo chtít rozmýšlet a objednal další rundu.