Na trajektu byla nuda

A taky spousta lidí. Nic proti lidem, ale čeho je moc, toho je moc. Sebral jsem se a našel dveře na záď. Rytmické tlumené hučení motorů nahradil hlasitý řev lodního šroubu, šplouchání rozrážených vln a křik dětí v pěti, šesti různých jazycích. Po chvíli pátrání mi jeden rozměrný Němec blahosklonně pokynul cohibou a šoupnul se, abychom se na lavičku vešli oba. Dým ze silných cigaret byl malou daní za relativní soukromí a chladnou brízu. Otevřel jsem zápisník a začal jsem si kreslit. Záď obrovské lodi, rozštípnutá do tvaru písmene V, mi připomínala široce rozevřená ústa chrliče. Proud zpěněné vody mezi ten pocit ještě umocňoval. V tu chvíli mi došlo, že sedíme tam, kde by chrlič měl oči - a že přesně k tomu tahle paluba, koneckonců, také slouží. Pobavilo mě to. Škoda, že mi oči vyšly trochu strašidelně.