I tenhle blog je především pro zoufalce ve frendzounu, nebo pro zoufalce, kteří jsou úplně sami a nechápou proč. Snad někomu pomůže i tahle kulometná dávka tvrdých pravd. Tentokrát o tom, kdo přesně je jediným skutečným člověkem na světě.
Myslet si, že jste to vy, je poměrně normální. Čas od času nás to napadne všechny. Nebo nám alespoň vždycky nedojde, že si to myslíme. Jsme koneckonců hrdiny svého vlastního příběhu. Ale tohle platí pro nás všechny. Lidé, které potkáváte, tady nejsou pro vás, neobjevili se někde za rohem, až když jste se vy uráčili dorazit. Takhle funguje engine nějakých počítačových her; zobrazuje pouze objekty ve vašem nejbližším okolí. Jakmile projdete/projedete okolo, vygenerované postavy nevratně zmizí. Takhle to na světě nefunguje. Všichni lidé, kteří jsou okolo vás, se někomu narodili, někde vyrůstali, někam chodili do školy nebo chodí do práce. Jeden den jejich života trvá stejně dlouho jako den toho vašeho, a to, že z jejich života znáte jenom útržky, neznamená, že je tvořený pouze a jedině těmi útržky.
Proč cítím potřebu to takhle rozepsat? Nu, hlavně proto, že pokud si to neuvědomíte a nezačnete na to brát ohled, jste na nejlepší cestě k sociopatii. Ve chvíli, kdy si začnete myslet, že jste jediným skutečným člověkem na světě, tak nějak přestane záležet na ostatních lidech, že? Podobně přemýšlejí sérioví vrazi, pro taková individua je nedostatek empatie typický. Ale koneckonců, tak trochu jsme tímhle vinni všichni, zjednodušování a generalizaci se nevyhneme. Jdu po ulici. Vidím zarostlého, špinavého chlapa s rudým obličejem, který se ke mně blíží s útrpným výrazem. Bezdomovec. Chce prachy. Nezájem. Vidím skupinu vychrtlých, strupatých mladíků v tílkách nebo bez tílek, s kšiltovkami, příšernými zuby a dobře živeným, spokojeným psem na vodítku. Feťáci. Možná problém. Vidím slečnu, jejíž odvážná módní kreace toho víc ukazuje, než zakrývá. Neříká se mi to snadno, ale... tělo. To je všechno, co za tu chvíli dokážu vnímat. Vím, že ti všichni jsou lidé. Ale tohle je jediná role, kterou hrají v mém životě. A jediná role, kterou já hraju v těch jejich, je limitovaná úplně stejně.
V Donu Quijotovi je jedna silná epizoda, kdy místní bačové (jsou to pasáci koz, ale kdo by se s tím páral) kladou jedné pastýřce za vinu smrt básníka Grisostoma. Ve zkratce; chtěl si ji vzít, ona ho nechtěla, on spáchal sebevraždu. (V knize se píše, že se chřadl a chřadl, až uchřadl, ale to je tak trochu dobový eufemismus.) Pastýřka se objeví na básníkově pohřbu a začne mluvit. O Grisostoma se neprosila a vdávat se zatím nehodlá za nikoho – a když už by na to náhodou došlo, tak by do toho taky ráda měla co mluvit. Básníka nijak nesváděla, nedávala mu žádné naděje a k šípku ho posílala vždycky, když se ukázal s novou básničkou o tom, jak mu jeho krásná a zlá paní drásá srdce. A má pravdu, ta holka. Nikdo básníka nenutil, aby za ní běhal. Nikdo ho nenutil psát básně, a nikdo ho nenutil páchat sebevraždu. Prostě jenom byl přesvědčený, že má na krásnou pastýřku z Boží vůle nárok a když nedostal, co chtěl, tak začal trucovat a pak zvolil snadný únik z „neřešitelné“ situace. Velmi nevyzrálý přístup, ale ještě že tak, mohlo to dopadnout pro chudáka pastýřku o poznání hůř.
Básník Grisostomo nepochopil, že pastýřka tady není pro něj. Není to žádná cena, nebo odměna, kterou si může zasloužit. (Jo a rada od cesty; pokud nefungovala první mizerná báseň pro vaši vyvolenou, nebude fungovat ani ta třístá. Jak se pozná mizerná báseň? Je v ní alespoň jednou slovo „oheň“ nebo „led“, popř. srovnávání obého.) Stejně tak, jako vás trochu uráží, když vás somráci na ulici vidí víceméně jako kasičku, může urážet holky, pokud se k nim chováte jako ke kusu masa. Na nikoho nemáte nárok. Nikdo tu není jen pro vás a nebude čekat, až se snížíte k tomu, že je milostivě pozvete na prohlídku sbírky motýlů (respektive komiksů, těch budete mít doma nejspíš víc).
Literatura a filmy, které podobný pocit posilují, mají naprosto zhoubný vliv. Dle mého názoru je taková Teorie velkého třesku pro společnost daleko nebezpečnější než béčkové akčňárny s guvernérem Kalifornie z osmdesátých let. Zatímco velký Arnold mohl aspoň inspirovat děcka k tomu, aby se snažila být stejně namakaná a kchůl jako on, Teorie velkého třesku vám v zásadě říká, že pasivita je v pořádku. Sedávej, panáčku, u pécéčka, budeš-li hodný, svede tě zpumprdlíkovaná, emocionálně nestabilní sousedka. Tenhle scénář je asi stejně pravděpodobný, jako ten s opravářem komínů Helmutem.
Přečtěte si jakoukoli známější japonskou shonen mangu (tedy „komiks pro kluky“). Opravdu, jakoukoli. Hlavním hrdinou bude nějaká lemra, většinou ani chytrá, ani pohledná, ani populární. A hned v prvním díle mu doslova a do písmene padne do náruče jedna či více krásných dívek, které jsou na něm nějakým způsobem závislé. Občas je to robot ve tvaru šestnáctileté slečny (Chobits), občas severská bohyně (Oh! My goddess!), občas mimozemšťanka (Tenchi Muyo), občas výměnná studentka (Love Hina). Tady má metafora dostává grády, protože některé tyhle slečny doslova a do písmene lidmi nejsou.
Funguje to prostě tak, jako by si někdo tam nahoře řekl „Aha, tak ty jsi lůzr, co si nedokáže nabrnknout vlastní přítelkyni? To není žádná spravedlnost, tady jednu máš!“. Sněte dál, podobné věci se dějí jen v japonských komiksech, amerických sitkomech a německém pornu. Zajímavé je, že španělskému vojákovi ze sedmnáctého století tohle došlo... Zkuste se chovat tak, jako byste si chtěli to, co chcete, vydobýt sami. Štěstí vás pak možná někdy příjemně překvapí, ale nikdy vás nepřekvapí nepříjemně.
Příště vám zakyslíkům dopřeji chvíli oddychu a napíšu něco o samotě. Musím uznat, že za tu si tak úplně sami nemůžete.
