Já už tu asi zůstanu, mně už se tu líbí...

Letní povídka pro Víkend MF DNES.  D. je matka mého kmotřence, je malá, tmavá a kulatá a v každém jejím úsměvu se dá napočítat přesně dvaatřicet perlově bílých zubů. Od té doby, co jsem s ní a s jejím synem kdysi oběhal všechny úřady v Praze, nemůžu podle ní udělat nic špatně. Od té doby mi také říká „bratříčku“. D. se chce stát průvodkyní turistů, požádala mě o pomoc před zahájením kurzů. Minulý týden jsem, jak mi koneckonců kázala bratrská povinnost, pomohl.

Setkali jsme se na Náměstí Republiky. Kličkuji mezi umělci, obchodníky, vyděrači všech možných charit a dealery a ve zkratce popisuji Obecní dům, Divadlo Hybernia a Českou národní banku. Procházíme přes Příkopy. Není to krásná ulice a obvykle se snažím jí vyhýbat, jak to jen jde. V zimě, když je tma a holomráz, se to ještě dá snést; ulice jsou jako vymetené, pod podrážkami skřípe sůl a čvachtá hnědá sněhová břečka, ale jinak neslyšíte vůbec nic. Nikdo tu opile neskřehotá, nikdo se chraplavým hlasem nehádá, nikdo se k vám co chvíli nepřitočí s tím, že by se vás na něco chtěl slušně zeptat. Dnes je nemilosrdné horko a ulice připomíná rozvodněnou řeku z masa a bavlny, střídavě chemicky vonící a přirozeně páchnoucí. Vymykají se jen zděné, zvláště přirozené ostrůvky stínu pod řídkými korunami stromů. Tvorové, sedící na lavičkách pod skomírajícími stromy, mají rudé, kožnaté tváře, z nichž hledí buď dokonale prázdné, nebo naopak divoce planoucí oči. Nic mezi. V obou druzích zbývá jen velmi málo lidského. Zastavujeme každou chvíli, trpělivě tichým hlasem vysvětluji, co to je klasicismus, co je secese, co je gotika a baroko. D. zuřivě útočí na stránky zápisníku, zatímco nás oči ve spálených obličejích následují. Ani my z nich nevykřešeme jiskřičku zvědavosti, ač se z proudu lidské řeky trochu vymykáme. 

V půlce ulice už máme oba dost, dost žáru, dost mračen ze spáleného benzínu, dost lidí. Utíkáme do kostela svatého Kříže, strohé klasicistní budovy, která je pod nánosem pavučin, výfukových zplodin, tagů a nažloutlého nádechu okolo rohů sněhobílá. Vím, že to na ni dojem moc neudělá, střízlivá, přísná estetika kostela je tak daleko od čínské rudozlaté pompéznosti, jak to je jen možné. Zůstáváme jenom chvíli, jenom na ochlazení. Jestli vůbec něco vnímá, pak to je skoro hmatatelná hranice mezi kostelem a zbytkem světa. Venku je pekelné vedro a mumraj. Tady je chládek a dokonalé ticho, ruším ho jen já, když šeptám a povídám, co to je křížová cesta.

Palác Koruna, doznívající secese a tuny mramoru, skla a mosazi. Zakláníme se a pozorujeme klenbu, těžkou, masivní, ornamentální, připomínající orientální arabesky. Pasáž připomíná ze všeho nejvíce vstupní halu Empire State Building.Vyprávím o první republice, o prvním záblesku naděje a inspiraci pro budoucnost. Tohle chápe jenom trochu. Naděje je v Číně vzácným a drahým zbožím, nedostupným pro všechny, kteří po něm touží. Vyprávím o toužebných pohledech na západ a tvrdé práci za dostižením vzorů za mořem. Tomu už rozumí.

Václavské náměstí přecházíme tak rychle, jak to jen jde. Na adresu muzea utrousím jednu, dvě věty, zatímco se proplétáme mezi davy turistů, alternativními umělci, bezdomovci a jezdci na segwayích. I tak mi připadá, že si tohle prodané, hlučné a vyvlastněné místo urvalo příliš mnoho z našeho času.

S gestem varietního kouzelníka ji portálem uvádím ke kostelu Panny Marie Sněžné. Obrovský, gotický kostel, zvenčí jednoduchý, ale impozantní. Dnes se mi ji poprvé daří ohromit. Barokní interiér, včetně vysokého, bohatého oltáře, ji zaskočí. Usedáme do lavice, já vysvětluji a ona píše, dokud nezačne večerní mše. Před tou utečeme jen tak tak, nechceme rušit věřící.

Národní. Ze zdi tu ční zdvižené bronzové prsty, D. mezi nimi proplétá ty své, jen o něco málo světlejší. Mluvím o listopadu, o klíčích, o véčku a o Havlovi. Vysvětluji, že sto tisíc je v Praze více než v Pekingu. Nelichotivě se zmiňuji o budově Nové scény, už dlouho mi připomíná černou sevřenou pěst z olovnatého skla a oceli, namířenou proti Národnímu divadlu.

Nábřeží a vražedné vedro. Tady není, kromě několika secesních domů, Aloise Jiráska, Tančícího domu a polonahých běžců skoro nic zajímavého. Snad jen vodní věž u Mánesovy galerie. Číňané mívají sklony zapomínat, že pokud nějaká země má méně než pět tisíc let historie, může to znamenat, že přece jen nějakou historii má. Budova, která měla všední, každodenní účel, o ní vypovídá lépe než kostel nebo hrad. Něco jako římský akvadukt. Nábřeží je rozpálené takřka doběla, bosý bych se tu procházet nechtěl. Nostalgicky vzpomínám na doby v únoru, kdy jsem tudy mohl jít pohodlně sám; v tuto roční dobu to chce trochu asertivity a hroší kůže. Ne všichni ze stovek chodců, běžců, cyklistů a řidičů se chtějí o úzký pruh náplavky dělit. Na Palackého náměstí vysvětluji dvouhlavé harpyje a betonové, rohaté Emauzy. U obelisku cituji kousek z Dykovy Země mluví a mluvím o první válce. Ta se, na rozdíl od té druhé, Číny skoro nedotkla, tak se o ní moc neví.

Výstup na Vyšehrad nám trvá déle, než když chodím sám. Zatímco já ho rychleji rozdýchám, D. se skoro vůbec nepotí. Viděl bych to na remízu. Procházíme prastarou pevností z červených cihel, D. uznává, že i v Číně by Vyšehrad byl neobvykle rozlehlou a důležitou pevností. Usedáme na lavičku s výhledem na Nusle.

Celý den jsem mluvil já a D. psala. Není na to zvyklá, obvykle se její výřečnost nedá nijak utlouct ani v mandarínštině, ani v angličtině, ani v češtině. Zatímco ona má deficit, já jsem vyčerpal svůj příděl na dva, tři dny; a tak si prohazujeme role.

Říká: „Když jsem sem přijela, bylo to jenom kvůli mému muži. Chtěla jsem zůstat doma, tam jsem měla práci, tam moje vzdělání něco znamenalo, tam mě měli rádi. Tady se všichni mračí a nikdo mi nerozuměl a první Čech, který se ke mně choval slušně, jsi byl ty.“

A mluví dál. „Nelíbilo se mi tu, chtěla jsem zpátky. Život jsem tu stejně neměla lepší, a nemohla jsem tu učit. Byla jsem pořád doma s děckem a s tchýní, věř mi, že to ani nevíš, kde vlastně bydlíš. Ale už to jsou tři roky. Začala jsem si všímat věcí, které tu máte a které v Číně nejsou.“

„Dneska jsme viděli spoustu krásných míst. Všechny hned vedle sebe. A nemuseli jsme utratit ani korunu. V Číně je vstupné do všech památek, a jídlo nebo hotel jsou u nich dvakrát, třikrát dražší než normálně. Tady je to pro všechny, všichni lidé, kteří chtějí a vědí kde hledat, můžou vidět to, co my dneska.“

„Nejdřív jsem si myslela, že tady jsou lidé sprostí. Ale pak mi došlo, že jsou na všechny sprostí stejně. U nás mají chudí lidi opravdu těžký život, budou dřít od nevidím do nevidím, nic z toho mít nebudou a vědí, že jejich děti budou ve stejné pasti bez možnosti úniku. A je to už od mládí, už dětem říkají rodiče: s tamtím klukem si nehraj, jeho otec je akorát dělník v továrně. Tady to nikdo neřeší. Tady se všichni chovají ke všem stejně, tady ze syna dělníka může být i něco víc.“

„Trvalo mi to tři roky, ale já jsem se do téhle země zamilovala. Já už tady zůstanu, tady se narodily moje děti, tady jsou doma, tady chci, aby vyrostly. Myslím, že já už jsem tu doma.“

Pak jsme byli oba chvíli zticha. Vedle sebe jsem měl člověka, který mi věří, před sebou nejkrásnější město, které znám, a pod nohama hrad, po kterém po tisíc let kráčeli moji předkové. Na jednoho jsem si vzpomněl – koneckonců jsme i dnes narazili na jeho staleté stopy - a pod vousy jsem zamumlal: „Zprv trpké, ale milé zas...“