Frendzoun ... aneb „buďme radši kamarády“.

Říká se, že nejrychlejším způsobem, jak získávat přátele, je pozvat slečnu vašeho srdce někam na kafe. Pokud vypadáte tak nějak normálně (cokoliv mezi Bradem Pittem a Václavem Upírem Krejčím), v devíti z deseti případů získáte novou kamarádku!

Ale teď vážně. Tomuto fenoménu se říká pěkně po euroamericku „friendzone“, tedy kamarádská zóna; fonetický přepis v nadpisu mi snad odpustíte, podobně směšná věc si zaslouží směšné jméno. Věřte nebo ne, dřív to nebylo zdaleka tak masově rozšířené, tohle je záležitost tak posledních dvaceti let (jestli vůbec). Předesílám, že píšu hlavně pro zoufalce, kteří v ní zkejsli. Před nějakými deseti lety se mi to totiž také podařilo, tak věřte, že vím, čím procházíte.

Takže, pěkně zostra. Pokud jste se někdy slyšeli naříkat ve stylu „holky maj rády jenom grázly, co mají dělat hodní kluci jako já“, nu, mám pro vás novinku. Nejste hodní kluci. Představte si to asi takhle. Právě jste ve sportce vyhráli pár mega a ví se to o vás. Najednou se na vás začnou lepit lidi, kteří vás dříve přehlíželi jako paseku, budou milí, lísaví, no prostě budete mít najednou spoustu nových kamarádů. Myslíte, že jim opravdu jde o to, jací jste skvělí lidé a že tak najednou stojí o dlouhé, krásné a hluboké přátelství/vztah? Takže asi tak. Takhle nějak se cítí každá pěkná holka, kterou potkáte na ulici.

Lidé pro ně na denní bázi dělají věci, které by pro vousatého, vylepaného, stotřicetikilového mameluka (jako jsem třeba já) neudělali. Jsou přívětivější, usměvavější, podrží jim dveře, pustí je sednout v tramvaji, koupí jim drink. Spousta z nich tím něco sleduje. Holky to ví. Nechápejte mě špatně, na postranních úmyslech není nic špatného – dokud se nesnažíte předstírat, že je nemáte. Vztahy nejsou jako počítačová hra, nejde prostě získat z přátelství (pokud tomu tak opravdu chcete říkat; většinou to s přátelstvím nemá mnoho společného) level-up na „chození spolu“. Pokud byste to opravdu chtěli srovnávat, je to asi jako kdybyste si v nějaké hře zvolili jako postavu trpaslíka a čekali, že po dvacáté úrovni se z něj nějakým kouzlem stane elf. Nu, nestane se to. Nikdo vám to nesliboval. Nikdo vám nezaručil, že se to vůbec může stát. Taková nejsou pravidla hry. Pokud jste chtěli hrát za elfa, tak jste za něj měli krucitýrkn hrát od začátku. Popřípadě, pokud jste hned na začátku zjistili, že se za elfa hrát nedá, jste neměli hrát vůbec. Nebo byste mohli zkusit jinou hru.

Pokud si myslíte, že tahle slečna je ta jediná, bez ní nemá cenu žít a stát se „kamarády“ je jediným způsobem, jak jí zůstat nablízku, mám pro vás tak trochu intelektuální radu. Zajděte do knihovny a půjčte si Utrpení mladého Werthera od Goetha. Je to tenoučká knížka, zabere vám tak jedno odpoledne. Přesto jsem půlku knihy nevěděl, zda se smát nebo brečet a posledních třicet stránek jsem se vyloženě těšil, až se Werther odstřelí, tak neskutečně otravný emař to byl. (Tohle nepovažuji za spoiler, ta kniha vyšla v roce 1774. Na přečtení jste měli času dost.) Tak to jste prosím vy. Tedy, Werther. Čím déle spolu budete kamarádit, tím horší to bude.

Nejste dobrým kamarádem. Jste sup, který krouží nad plazícím se nešťastníkem uprostřed Sahary. Také jste nablízku. Také jste věrnou společností. Také čekáte na svou příležitost. A stejně jako ten chudák uprostřed pouště tuší, co od něj tak může sup chtít, stejně tak to ví i vaše kamarádka. Nic z toho, co děláte, není nezištné. Celou dobu dotyčné lžete. Ona to pochopitelně ví, ale copak vám něco slibovala? Pokud se chová tak, jako by věřila, že vám jde o přátelství, můžete si za to sami, je to hra, na kterou jste přistoupili (a hrajete za trpaslíka). Příliš drsné? Věřte mi, kdyby mi tohle někdo řekl podobně natvrdo před deseti lety, mohl mi ušetřit docela dost času a dnes bych mu upřímně poděkoval. I když si, pravda, nejsem jistý, že bych naslouchal, tenkrát jsem taky věděl všechno nejlíp.

Musíte se také zamyslet nad tím, proč přesně se vám dotyčná líbí. Jsme tu všichni dospělí a už jsem stačil vychrlit spoustu ošklivých pravd, tak v tom můžu rovnou pokračovat a dojet nadoraz.  Nesnažte se z toho vykroutit tím, že je strašně fajn a hodná a srdečná a sympatická a vůbec tak nějak má krásnou duši. Je naprosto normální, když se vám někdo líbí na pohled. Slečny, které mají kamarády tohohle typu, bývají v drtivé většině poměrně atraktivní. Dokud jste ve škole a zatím se moc nehledí na peníze, zaměstnání a hmotné statky všeobecně, vzhled je rozhodně nejdůležitějším kritériem při výběru partnera a také jím i dlouho poté zůstává. Říkáte si, že na vzhledu nezáleží a že stačí, aby vás dotyčná lépe a blíže poznala? Aby konečně ocenila, jaký jste uvnitř? Nu, vy jste si ji primárně vybrali podle vzhledu. Myslím, že má právo vás soudit podle toho vašeho. Nehledě na to, že už jsme si vyjasnili, že zase tak hodný kluk asi nebudete, takže s tou vaší vnitřní krásou to také tak horké není.  

Pokud máte navíc v hlavě natolik vymeteno, abyste se přátelili se slečnou, která někoho má... buďte rádi, že nežijete v zemi, kde jsou lidé o něco bojovnější. Pokud byste se chtěli kamarádit s přítelkyní nebo manželkou Číňana, vysvětlil by vám ručně a stručně, že tudy cesta nevede. Převedeno do metafory se supem, tohle by byl ztepilý beduín na bílém koni, který supa odpráskne a nešťastníka (potažmo nešťastnici) odveze ke své karavaně do oázy. Co má, co vy nemáte? Zamyslete se. Peníze? Pekáč buchet? Páteř? Myslíte, že dříve bývali kamarádi? Kdepak. Tipnul bych si, že si chlapec prostě věřil a šel do toho přímo. Oslovil ji, vedl chvíli pokud možno vtipnou, ale ne směšnou, konverzaci, zaujal ji, požádal o číslo a dostal ho. Říkáte, že na to nemáte? Pokud si nevěříte, jak vám může věřit někdo jiný? Ano, jak jsem napsal v perexu, devět z deseti případů nedopadne. Tak to chodí a je to normální a nesmíte si to brát osobně (i když chápu, jak absurdně to zní). Kdyby každá krásná slečna kývla na všechny drinky, na které ji zvou, záhy jsou všechny špitály na světě plné krásných slečen s otravou krve. Nic s vámi není v nepořádku, každé zboží má svého kupce. I když ne vždy takového, jakého byste si představovali.

Nikdo vám nic nedluží. Zvláště ne krásnou, chápavou a prostě dokonalou přítelkyni. Případná nadějná přítelkyně je člověk, stejně jako vy, není to žádná trofej. O tomhle pocitu, že vám snad svět něco dluží, budu mimochodem psát příště. Proteď si vypůjčím scénu z filmu Běž, tlusťochu!. Hlavnímu hrdinovi zde jeho nájemce, tlustý, sprostý a ošklivý Ind, vypráví o své nebožce ženě. Hluboce ji miloval a věděl, že si ji nezaslouží. Co udělal? Vzdal to? Skamarádil se s ní? Čekal, až pod sto plus kily sádla najde jeho krásnou duši? Kdepak. Začal se snažit, aby byl dobrý i on pro ni. Než začnete láteřit nad tím, jak jsou všechny ženy povrchní a jde jim jen o vzhled, peníze atp., zamyslete se nad tím, o co jde vám, co po nich požadujete; a co přesně jim můžete nabídnout vy. V tuhle chvíli akorát tak hořkou pachuť v krku, pocit ukřivdění, a lži.

Pracujte na sobě. Buďte lepší. Převezměte zodpovědnost. Pokud ukážete, že jste schopní se postarat sami o sebe, možná někomu dojde, že byste byli časem schopní se postarat i o někoho jiného. Jestli právě hnijete ve frendzounu, je čas na vážný rozhovor. Je snazší podebranou ruku amputovat, než čekat, až to bude horší a umřete na sněť. A ono to horší bude. Nesnažte se zlepšit pro tu, se kterou se právě kamarádíte. Tam už je pozdě. Kdyby s vámi chtěla chodit, tak už s vámi ksakru chodí.

Příště vám řeknu něco o tom, co přesně vám vesmír dluží. (Hádáte správně, moc toho nebude.)