Žijeme v zemi plné lidí, kteří vás nechají na pokoji. Má to určitá pozitiva i negativa. Určitě kladně hodnotím fakt, že když chcete, můžete žít jako medvěd samotář a s nikým neprohodit slova, jak je den dlouhý. Záporně potom hodnotím fakt, že občas tak budete žít, i když nechcete. Zvláště ve větších městech.
Teď nemám v úmyslu skuhrat na téma, že opuštění můžete být i v davu lidí a že vás nikdo nechápe a že nikdo nikdy nebyl tak smutný, jak vy teď. Samota znamená něco trochu jiného. On totiž třeba ten medvěd samotář není sám z vlastní vůle. To, že bydlí někde v háji (doslova) v jeskyni a všechno se ho tak trochu instinktivně bojí a utíká to před ním, nu, za to tak úplně nemůže. Pravdou je, že v devětadevadesáti případech ze sta může mít všichni okolo třeba i pravdu. Pravdou také je, že ji nemusí mít vůbec. Dokud budou utíkat, odpověď se nedozvíme.
Když se k někomu dostatečně dlouho chováte jako k monstru, monstrum se z něj časem také stane. Pan profesor Hilský měl na toto téma výbornou přednášku, kde zmínil Shylocka z Kupce benátského. Na vysvětlenou pro Shakespearem netknuté: Shylock je židovský lichvář, který půjčí peníze kupci Antoniovi. Protože si z něj Antonio permanentně utahoval a nadával na Židy všeobecně a na Shylocka konkrétně, jen tak z legrace do úpisu přidá zvláštní dodatek; pokud Antonio nezaplatí včas, musí složit jako úrok libru vlastního masa. Nejdřív je to ze Shylockovy strany taková jízlivost, spíše popíchnutí a upozornění, že teď je milý Antonio závislý na pomoci právě toho nenáviděného Žida. Jenže potom se lichvářovi tak trochu sesype život, když mu uteče dcera s křesťanským šlechticem a vezme s sebou celé jeho jmění. Antonio zaplatit nemůže – a Shylock se mění z postavy komické (víceméně od vrcholného středověku až do 2. světové války byl lakomý židovský lichvář oblíbenou a zavedenou postavou v každé druhé komedii) v postavu tragickou. Jediné, co mu zbylo, je nenávist a tenhle dluh, a tak jej tvrdošíjně vymáhá. Shylock totiž ztratil úplně všechno, co ho dělilo od faktického vydědění ze společnosti. Rodinu, komunitu, jmění.
Samota tvoří monstra, a muži jsou sami častěji než ženy. Nevěříte? Proč myslíte, že existuje speciální taxislužba, kde jak zákaznice, tak i řidičky, mohou být jen ženy? Proč myslíte, že se zavádí zvláštní parkovací místa pro ženy? Proč myslíte, že bezdomovci mužského pohlaví hrají proti bezdomovkyním přesilu sto k jedné?
Nenávist je totiž jednodušší než deprese. Tedy, pro vás. Pro okolí to není nic extra, to mi věřte. Také se dá o něco déle praktikovat. U té také nejspíš skončíte, nějaký ten cíl se najde snadno, ale misogynie je zdaleka nejpopulárnější. Posledně jsem zmiňoval úskalí, která s sebou nese pocit jediného skutečného člověka na světě. Tohle je ono. Prostě časem přesvědčíte sám sebe, že jste tak nějak lepší než ostatní. Pokud mají ti ostatní nějaký okamžitě viditelný znak (kupř. poprsí), tím je to jednodušší.
Za osamělost si, alespoň zpočátku, nemůžete. Za nenávist a zahořklost ano. Pokud vám mohu poradit, pokuste se prolomit bludný kruh. Nějak. Jakkoliv. Ano, ze začátku budě obtížné s někým mluvit, jako by to byl člověk přesně jako vy. Ale slibuji, že to bude časem snazší. Rybář si nestěžuje na hodiny a hodiny času, strávené o samotě na břehu řeky. Rybář se raduje z ryby, kterou nakonec přitáhl domů, i když mu ryb kolem udice musely proplavat bez nadsázky stovky.
Příště se nechte překvapit. Ale vrátím se zpátky na dálný východ.
