Žijeme v podivné době - aneb úvaha kandidáta obvodu 29

Životní zkušenost mě naučila hodnotit události ve společnosti nejen podle toho jak zní, jak působí či jak by působit měly, ale také je protáhnout sítem věcné a právní analýzy a v neposlední řadě pouhé logiky. Zvu Vás k úvaze nad některými jevy tak, jak jsou současnými politiky prezentovány. Zaměřme na „vlajkové lodě politiků“ současné vlády či opozice což je korupce, úspory, ale i na aktuální kauzy jako je „boj s metanolem“ a podobně.

Všeobecný nadhled má působit, že vládní tým jsou pracovité včeličky, které pro veřejné blaho snášejí med do společného úlu a vytváří dostatečné rezervy, abychom v našem roji včel dělnic přežili krutou zimu. Přitom však nehlídáme zadní skryté vchody, lépe řečeno medovody, kterými se životodárná tekutina kamsi ztrácí. Opoziční včelky tyto medovody dobře znají, ale nechtějí je odříznout, pouze zastavit odtok, a nikdo neví, jestli jej neobnoví, až se v úlu změní poměry.

Ale raději vážně a jasně:

Heslo „nebát se a nekrást“ zná snad každý stejně jako podheslo totalitních režimů „kdo nekrade, šidí rodinu“ omlouvané pocitem že „co je všech (státní) není ničí“ a tak si to mohu vzít.

Boj s korupcí je plný absurdit již tím, kdo jej přináší. Ta masa běžných občanů jen v úžasu, nuceni k úsporám za každou cenu přihlíží, jak média ve „veřejném zájmu“ odhalují jednu miliardovou kauzu za druhou. Věřte, že je to stěží 20% korupce, která dala v posledních letech zbohatnout těm, kteří byli (a jsou) politice blízko. Od pouhého zneužití informací „co se chystá a na čem se dá zítra nekřesťansky vydělat“ až po krádeže za bílého dne. Což by neměla policie pracovat standardně, v duchu zákonů? Proč ten boj politiků o policejní prezidenty periodicky se opakující?  Státní zástupce, veřejný žalobce, který ve jménu společnosti dozírá na to, aby každá nekalost byla spravedlivě potrestána, je taktéž v šachové partii vybírán, poměřován, nařčen, že je součástí justiční mafie, kam patří i mnozí soudci, jímž je svěřeno rozhodování o našich sporech, osudech? Co zpravodajské služby, které mnoho mohou, hodně vědí a fakta o tom před veřejností utajují a předávají je těm, kterých se – přímo či nepřímo – tato zjištění dotýkají? Je to vše normální?

Jistě že není. Je to rituální tanec pro veřejnost. V normálním státě by mělo toto vše fungovat bez neustálých zásahů politiků a zásah do tohoto systému by měl být pouze v případech flagrantních poruch, nečinnosti či podjatosti. Výsledkem jsou „lidová protikorupční hnutí“ iniciovaná podnikateli, se kterými se stát nemazlí a oni se na ten blázinec již nemohou dívat.

Úspory, daně, to vše připomíná více říši krále kazisvěta než rozumný stát. Mlhovina světové ekonomické krize samozřejmě není nad naší vlastí rozptýlena sama od sebe, absurdní politika nešetrnosti v dobách relativní hojnosti a prosperity je dobrým nástrojem kritiky a vystrašení občanů až po slavné „přesvědč bábu“. Ale při podrobném pohledu vidíte dva světy. Jeden, ten vnější, pro lidi, je svět, kdy se slzami v očích vláda pokrytecky osekává co se dá, nejlépe různé sociální dávky a důchody, jakoby každý kdo je pobírá byl problémový nemakačenko a tzv. „nepřizpůsobivý občan“. A politici, ti „přizpůsobiví občané“ nemají jinou možnost než zvyšovat daně, šetřit a šetřit. A pak tisk, ta potvůrka zveřejní marginalitu, která je však symbolická – kolik bere ten či onen manažér státní či polostátní firmy měsíčně, to by průměrnému občanovi stačilo na několik let života. Za co? Že jezdí zpožděné vlaky? Že nám ještě nevypnuli proud a máme v bytech plyn či teplou vodu? Ministři svým věrným úředníkům a poradcům dávají statisícové odměny a před potvůrkou tiskem říkají, že „makají od vidím do nevidím“. Komu to sdělení patří? Lidem, kteří se musí sakramensky snažit aby uživili rodinu? Politici žijí ve skansenu svých představ ve svém zvláštním světě.

Ale hlubší pohled odhalí, že ta vládní mašinerie není řádným hospodářem s veřejnými prostředky. Stěží jen despotickým účetním, jehož myšlení dosáhne maximálně na slepé škrtání výdajů, samozřejmě bez ohledu na to, koho se škrty dotýkají. Tím ale ušetří krátkodobě, jinak ale strhávají naši zem do spirály propadu příjmů státu. Symbolem má být okamžitá míra plánovaného deficitu státního rozpočtu pod 3% bez ohledu na to, zda to přinese již za rok snížení příjmů téhož rozpočtu o desítky procent. Vláda a její ministři trpí rozdvojením osobnosti. Například ministr pro místní rozvoj v koncepci bytové politiky dokazuje, že vstupy různých rozumných dotačních titulů v bydlení ve výši koeficientu  výdajů „1“ přináší efekt daňových příjmů nejméně koeficientem „1,6“. Tedy dáte-li  na investici do bydlení v objemu 10.000 Kč stimul 1.000 Kč nějaké dotace, tedy 9.000 soukromých peněz a 1.000 veřejných, zdaní se investice 20% DPH a stát získá zakrátko (po dokončení investice) 2.000 Kč. To nepotřebuje komentáře. Ale stát dotaci škrtne a pak se diví, že lidé investici odloží, a chamtivý stát na DPH nezíská nic. A ta stejná vláda schválila jak tuto koncepci tak plánované balíčky škrtů a úspor státního rozpočtu a ještě zvýší daně.

Státní správa je svěřena supervizi sličné místopředsedkyni vlády s očima neviňátka. Státní hydra, tedy státní úřady a nesvéprávní (?) ministři nejsou schopni metodou samohodnocení svého ministerstva zjistit duplicity a navrhnut redukci státní správy, tak to za ně dělá ministr bez portfeje s pár lidmi ve svém týmu. Takové metody pokusu a omylu jsem již zažil za totality v různých „ekonomických reformách“, ta poslední, v „přestavbě“ nařizovala snížení administrativy o 20%. Ptali jsme se nějakého lektora, který nám  (v bytových družstvech, kde jsem tenkrát pracoval) neuměl říci proč 20%? Odpověděl po chvilce zdráhání: „15 by bylo málo a 25 mnoho“. Karolína Peake byla tehdy malá holčička, to ji omlouvá, ale měla by se nad svými počiny zamyslet.

A také prohibice. Smrt (zatím) dvacítky lidí alkoholem mixovaným metanolem je tragická, krok vlády asi nezbytný. Ale proč byla vláda v nečinnosti, když výrobci alkoholu před třemi lety navrhovali změnu právního prostředí? Což stát neodpovídá za prevenci pro občany nebezpečných jevů? To je vlastně vládou vhozený ručník do ringu, tohle kolo souboje s nebezpečným jevem vláda prohrála a chce začít znovu.

Už se mě z toho začíná točit hlava. A to bych mohl popsat další nesmysly. Návrh na přímou volbu poslanců – aby si „občan mohl vybrat“. Fajn ale již vidím politiky nominované velkými bohatými stranami jak s balíkem peněz pod patou spustí mohutné mediální akce a vedle nich „kandidáti z lidu“, kteří si uspoří pár korun, aby mohli rozeslat jeden dopis s výkřikem „volte mě, jsem poctivý“. Stačí se podívat na „den armády“ ve Slaném, kam si jeden kandidát, samozřejmě „zcela mimo kampaň“ přinesl na státní náklady pandury, symbol čistého českého podnikání a podobně dělal vojenské přehlídky před nedávnem v Litoměřicích. A tak stát řeší lidská práva, má již desetiletí komisi pro rómské otázky bez valného výsledku, zůstává nečinný v oblasti sociálního bydlení či rozumné neziskové formy pořízení bytu, stáváme se raritou v Evropě.

Zde, vážení občané nalézám důvod ke svým tvrzením „končí doba politiků, nastal čas pro odborníky“. Léčit tenhle stát je nezbytné, ale musí být povoláni kvalifikovaní odborníci. Já jistě nejsem děd vševěd a nabízím lidem jen některé léky, třeba právě v oblasti bydlení a rozumné korekce bytové politiky, reformy státní správy včetně její odpolitizace služebním zákonem, omezením rituálních tanců kolem justice, policie, soudů. Ano, zdá se, že jeden hlas nestačí, ale někde se začít musí. Je třeba jasně a hlasitě o těchto absurditách mluvit a vytvořit prostředí pro nalézání řešení spolu s odborníky nikoliv cílevědomě vyhledanými, tedy stejného myšlení jako třeba ve vládním NERVU, ale mezi těmi, kteří tomu kterému problému rozumí. Není asi obtížné pojmenovat neduhy, nemoci našeho státu, složitější je hledat léky. A získat zpět občany k podpoře rozumné politiky.

Není to cesta růžovým sadem. Již pár měsíců jezdím po svém obvodu a hovořím se stovkami, dnes se dá říci tisíckami lidmi. Někteří již ztratili naději, víru, nejsem první, kdo jim sliboval změnu, a ti předchozí je zklamali. Snažím se je přesvědčit, že je třeba využít svého práva hlasovat. Mají svůj rozum, zkušenosti, nabídku kandidátů. Hodit kandidátní listinu do koše, rezignovat naštvaně ne své volební právo je stejně špatným řešením, jako si ulevit po třech pivech v hospodě při sledování večerních zpráv. Čertovo kopítko je v tom, že vlastně volí i ti, co nevolí. Zejména v senátních volbách platí, že čím méně lidí přijde k volbám, tím větší šanci mají ti, za kterými stojí bohaté politické strany s pozitivně motivovanými straníky, kteří doufají, že vítězství jejich soustraníka je posune blíž těm skrytým medovodům v zadní straně úlu. Každý z nás, kandidátů je člověk se svojí historií, osudem, za každým je možné ohlédnutí. Volič je vlastně rozhodčí v politické soutěži. Jen stěží může říci, že raději nebude hodnotit nikoho, to znamená deformaci pravidel soutěže. Účast v senátní volbě i pro nezávislé kandidáty je dostupná téměř každému, kdo chce do této soutěže vstoupit. Poctivému občanovi nezbývá, než se zamyslet a vybrat toho, který se jim zdá hodný jeho důvěry. Jiné možnosti není, alespoň v demokratickém státě. Pamatujete, jak se zpívalo na náměstí „Jednou budem dál..“? Teď jsme, a ne v dost dobré kondici. To byste to vzdávali příliš brzy, milí voliči. Tak šťastnou volbu!