Krátkodobé pronájmy? Rozhodně ne na turistický pobyt či Airbnb.

Sdílená ekonomika je fenomén současnosti. Uber jezdí na letiště a hádá se s taxikáři. Podnikatelé kupují byty a prostřednictvím aplikací je nabízejí ke krátkodobým pobytům. Ministerstvo pro místní rozvoj mlčky přihlíží, jako vždy.

Po určitém útlumu cestovního ruchu, způsobeným covidovou krizí se opět objevuje rozšíření fenoménu sdíleného ubytování poskytovaného (nejen) platformou Airbnb. Důkazem je též poněkud diskutabilní snaha Magistrátu města Prahy o jeho omezení a regulaci. Diskutabilní nikoliv co do důvodu ale co do formy a definic. Podle dostupných informací materiál hovoří o krátkodobém pronájmu bytů či nemovitostí ale zdá se, že tato kvalifikace užití nemovitosti není správná.

Jak je zřejmé z občanského zákoníku (§ 2235 odst. 2.)) nelze pro tyto případy opakovaného krátkodobého sdílení použít ustanovení o nájmu bytu. Toto ustanovení přináší definici takto: „Ustanovení tohoto pododdílu (Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu) se nepoužijí, přenechává-li pronajímatel nájemci byt nebo dům k rekreaci nebo jinému zjevně krátkodobému účelu.

V těchto případech jde o sdílené ubytování. Pojem sdílené ekonomiky je nesporně fenomén 21. století v mnoha oblastech služeb a podnikání. Postupně proniká do různých odvětví, nejčastěji se s ním veřejnost setkává v dopravě (Uber) a sdíleném užívání bytů (Airbnb). A právní úprava či regulace tohoto fenoménu zcela jistě v našem právním řádu, zejména v bydlení, schází.

Prvořadý význam mají správné pojmy o co vlastně jde. Tedy o roli a právní postavení zprostředkovatele služby, většinou IT platformy, poskytovatele (majitele nemovitosti) čili hostitele, který dal určitý prostor, byt, jeho část či nemovitost k nabízení zprostředkovateli, dále hosta, ubytovaného. Každý z uvedených subjektů má odlišné právní postavení a určité povinnosti. Jde o titul vztahu poskytovatele k nabízené službě, distanční zprostředkování i povinnosti dobromravního chování hosta – klienta v neposlední řadě. Tuto ambici nemůže mít Magistrát Prahy ale Parlament relevantní právní úpravou. Takový zákon se de lege ferenda s touto složitou problematikou musí jasně vypořádat. Právní úprava podmínek poskytování sdíleného ubytování distančním způsobem prostřednictvím digitálních platforem, například Airbnb popřípadě dalšími v našem právním řádu absentuje. Bylo by třeba upravit některé pojmy a přinést potřebné definice. Šlo by zejména o pojmy host, hostitel, zprostředkovatel, poskytovatel, upřesnit smysl distančních smluv, které jsou již upraveny právem občanským a podobně.

Regulaci sdílené ekonomiky, stejně jako většinu potřeb a revizi komplexní bytové politiky, tato vláda zatím neřeší. Politici se těmto problémům vyhýbají a v tomto smyslu je třeba Magistrát města Prahy ocenit. Hlavním důvodem pro tvorbu regulací v sektoru sdíleného ubytování je především vznik možných negativních externalit, a to jak ušlý zisk státu v oblasti daňové, tak i nežádoucí změny v sousedství Airbnb, jako je zvýšení hluku, či množství odpadu, či omezená dostupnost bydlení. Také zvyšování cen nájemného či gentrifikace jsou přisuzovány platformám zprostředkovávajícím sdílené ubytování. Nezanedbatelný je také vliv na tradiční odvětví: hotelnictví, jehož zástupci často lobbují za nastavení stejných podmínek.

Lze očekávat nárůst počtu krátkodobých sdílení ve dvojím smyslu – sdílení bytu či nemovitosti spolu s vlastníkem a sdílení nemovitosti opakovaně za účelem ubytování, aniž by v předmětu sdílení poskytovatel byl, a s tím i úměrný nárůst procenta problémů. A přitom nejde zas o tak složitou problematiku. Mám zkušenosti z některých měst ve Spojených státech. Zde je jasně požadován noční klid po 22 hodině, mnohdy se skládá poměrně vysoká kauce, a nějaké párty party studentů či sportovních fanoušků nepřipadají v úvahu. A odpovědnost toho, kdo svoji nemovitost nebo její část k sdílenému ubytování poskytne je jasně definována. Mnohé země též omezují počet poskytnutých dní k ubytování v roce třeba na 90 případů. Jako obvykle v této oblasti – rada pro politiky. Stačí se jen rozhlížet po ostatních státech (nejen) EU. Ale zdá se, že je to doposud marné.

A přitom jde především o to, dát sdílené ekonomice v některých oborech jasná pravidla a stanovit též odpovědnost za stav, kdy se trvale porušují. Bydlení je pro mnohé nedostupné, ale pro některé vhodným prostředkem k investování s poměrně zaručeným ziskem, je-li nemovitost v atraktivní lokalitě. Právě proto je třeba jasných pravidel. Jeden takový pokus již v Poslanecké sněmovně předložen byl. S určitou aktualizací či revizí by mohl být předložen znovu. Ideálně kompetentním ministerstvem. Dočkají se obě strany – hostitel i host takové úpravy?

Vše okolo bydlení žádá komplexní revizi současné bytové politiky. To je věcí MMR. Nechápu proč Pirátská strana tuto oblast tak podceňuje, když se mnohé její aspekty dotýkají právě mladé generace, která (zatím) patří k jejím voličům. Je to škoda promarněné šance. Jak se zpívá v jedné písni: "Některé věci jsou jenom jednou...". I šance být v exekutivě.