Myslím, že je nutné vyložit expertízu právníků, který byla jednou z příčin, proč ČSSD nehlasovala pro rozpuštění Poslanecké sněmovny v úterý minulý týden tak, aby tyto důvody mohl posoudit každý občan. Ne nadarmo se používají termíny „právní řád" či „ústavní pořádek". Občané mají právo na to, aby chování státu vůči nim, ale i pravidla chování v různých oblastech, obchodu, rodině, společnosti, byly předurčeny určitým předvídatelným systémem. Jakákoliv změna těchto pravidel, prvořadě „ústavního pořádku" je proto nesmírně složitá .
Existuje-li v ústavním pořádku „nejvyšší moc", pak je to lid. (ve smyslu občanském, se svými občanskými a politickými právy) .Ten ji projevuje mnoha způsoby, buď přímo, v různých referendech a plebiscitech, nebo, a to v parlamentní demokracii především, volbou poslanců a senátorů, tedy zákonodárců, ktetří s jejich mandátem stanovují zmíněná pravidla.
Ale i tito zákonodárci musí ctít pravidla. Aby se neopakovala historie, existují v Ústavě bariery proti zneužití pod rouškou ústavní většiny. Poučením je situace po roce 1948 když jedna strana, byť ve volbách vítězná, si do ústavy doplnila článek, že je na věčné časy vedoucí silou ve společnosti a trvalo to přes čtyřicet let, než byl tento článek ústavy zrušen. Proto je v demokratické společnosti zakotven systém dělby moci - jsou tu nezávislé soudy, vláda a další složky moci výkonné, která řídí „běžný provoz společnosti" a moc zákonodárná, tedy Parlament. Je-li tedy nejvyšší mocí lid, pak Parlament je věrozvěstem určující pravidla a ústavní soud strážcem, který dodržování pravidel hlídá. Není to však postavení rovné ani co do vzniku - parlament je volen občany, ústavní soud nikoliv, ale ani co do kompetence - ústavní soud má ctít ústavu a ruší ostatní zákony, jsou-li s ní v rozporu.
Složitá politická situace , která má svůj počátek již před volbami v roce 2006 v tzv. Kubiceho aféře a která přes přeběhlíky, Moravovy aféry až po v tisku skloňované Dalíkovy tlaky na tisk či dnešní Toskánské aféry vyvolává pocity, zda právní řád platí či nikoliv, způsobuje, že soupeřící politické strany hledají mikroskopem každou možnost, jak docílit vítězství nejen programem, ale také chybou soupeře. Nemyslím, že ČSSD tyto mikroskopy (možná ke své škodě) používá, ale musí každý krok, zejména při změně ústavního pořádku, pečlivě studovat. V politickém soupeření od některých stran "nic není nemožné".
Když padla Topolánkova vláda, což je legitimní ústavní krok zcela nezpochybnitelný, hledalo se řešení. Václav Havel, při vší úctě, do Ústavního systému vnesl řadu „zvyklostí", které nejsou zcela konformní. Například jmenování předsedy vítězné strany premiérem ihned po volbách, aniž by prezident měl v ruce jeho návrh na jmenování vlády (ignorujíc, že takto jmenovaný premiér bez vlády je de facto neodvolatelný). Právě řešení politické krize po tzv. Sarajevském atentátu v roce 1998 vyvoláním předčasných voleb formou jednorázového zkrácení volebního období byl pochybný krok. A u politiků, kteří povětšinou právníky nejsou a jejich názory ne vždy respektují, proto mylně vznikl pocit, že ústavní zákon o zkrácení volebního období je OK. To ale byl omyl.
Soudy nejsou všemocným strážcem zákonnosti. Jednají jen tehdy, když někdo kdo je k tomu oprávněn (aktivně legitimován) podá k němu žalobu. Tu v roce 1998 Ústavnímu soudu nikdo tehdy nepodal. Následovaly volby, tedy projev „nejvyšší moci lidu" který tento krok do jisté míry legitimizoval.
Teoretici a mnozí politici se ale bouřili. Kdo si zakoupí knihu „Filosofie práva" autora (dnes ústavního soudce) Pavla Hollandera, najde na straně 48 v rámci kapitoly „Konstruktivní metafyzika aneb imperativ nezaměnitelnosti materiálního ohniska ústavy" (Vydáno 2006 !) prakticky doslovné odůvodnění nálezu ústavního soudu vydaného v září 2009.
Co je to „materiální ohnisko ústavy" ? Článek 9 odst. 2 je bariérou, aby si nemohla žádná politická strana v parlamentu prosadit změnu obdobnou „vedoucí úloze KSČ, aby ctila svobody, svobodné volby a demokratický právní stát. O tom jsem psal již v úvodu článku.
V roce 1998 žalobu Ústavnímu soudu tedy nikdo nepodal. Letos ano. Poslanec Melčák, který na sebe vzal funkci „tribuna lidu" a protože jeho advokát, Jan Kalvoda, náš ústavní pořádek dobře zná, jistě znal i zmíněnou úvahu v knize „Filosofie práva" a napsat pak Melčákovi žalobu bylo hračkou. No a ústavní soud (jmenovaný politiky nejen z řad skutečných nezávislých expertů) v duchu proklamací, zadržovaných po léta, rozhodl tak, že přijatý zákon zrušil. Myslím, že v přesvědčení a v dobré víře že zcela důvodně.
Pro odborníky to byl šok, samozřejmě že posuzovali tento zákon již v době přijetí v květnu tohoto roku avšak vycházeli ze stanoviska, že jde o ústavní zákon, takže ústavní soud nemá kompetence jej zrušit. Možná, že příliš spoléhali na kompetenční bariéru, to vědí jen oni.
Ústavní soud však zaujal jiný postoj. Teoretickými postupy analyzoval všechny podmínky nutné přijetí Ústavního zákona, tedy parlamentní proceduru, název(formu) a věcný obsah. Dospěl k závěru že procedura i forma jsou v pořádku ale třetí podmínka splněna nebyla. Zákon zkracoval funkční období (což je definováno v ústavě) ale sám se ústavy nedotýkal, neměnil ji, a proto vlastně žádným ústavním zákonem nebyl. A také proto se cítil ústavní soud oprávněn jej zrušit.
Lidé, tedy „nejvyšší moc" však předčasné volby akceptovali, stát je připravoval, politické strany odstartovaly volební kampaň. A najednou zbytečně. V této hektické situaci se hledalo řešení nové.
Politici se shodli na tom, že předčasné volby chtějí a to co nejdříve, ale i zde se v termínu lišily. V redakční skupině expertů ve světlech kamer soupeřily dvě verze zákona, který, na rozdíl od zrušeného zákona, ústavu měnil a doplnil tam princip, že třípětinovým počtem hlasů může se sněmovna sama rozpustit, a prezident poté vyhlásí předčasné volby. Tento zákon byl také přijat v pátek 11.září oběma komorami Parlamentu.
Po jeho zveřejnění se předpokládalo že Poslanecká sněmovna v úterý dne 15.září odhlasuje seberozpuštění , prezident vyhlásí předčasné volby a podle novelizovaných lhůt proběhnou volby první víkend v listopadu. Zdánlivě vše v pořádku.
Obchodní právo má zvláštní pojem „péče řádného hospodáře". Veřejné (také ústavní) právo tuto péči takto nedefinuje, avšak každý odpovědný politik musí zvažovat alternativy budoucího vývoje, než zvedne ruku a hlasuje. Mnozí skládají ústavou předepsaný slib. Proto byli požádáni experti na ústavní právo, aby odpověděli na položené otázky:
- Odstraňuje novela ústavy všechny výhrady Ústavního soudu které vedly ke zrušení předchozího zákona ?
- Je zcela jasné, že nemůže být zrušeno rozhodnutí prezidenta o rozpuštění parlamentu a vyhlášení voleb ?
- Co se stane, když na základě proklamovaných stížností poslanců Melčáka a Rajnince bude zákon znovu zrušen ?
- Obnoví zrušení tohoto zákona od počátku ( od data rozpuštění sněmovny) mandáty poslanců, aby mohl být schválen rozpočet, aby fungovala sněmovna , když některé funkce v době neexistence sněmovny na Senát nepřecházejí ?
Tyto otázky a odpovědnost najít na ně odpovědi akcentovala prohlášení předsedy ODS Topolánka: „Vy jste shodili vládu a neměli jste náhradní řešení." Nabízí se po dalším zamření voleb formou zrušení Ústavním soudem odsudek : „to je všechno Vaše vina, za to může ČSSD!" Chci tím jen říci, že zájem ODS mohl být i jiný, prohloubení ústavní krize by pro ně byl argument vyvolávající až občanskou neposlušnost ( se 17.listopadem a vzpomínkami na sametovou revoluci v záloze). Spekulace ?K Možná...
Zatímco ČSSD žádá analýzy, ODS bez výhrad věří v ústavní konformitu ? Tomu nevěřím. Co by se stalo, pokud by ústavní soud volby zase zrušil ? Kromě vyhozených stamilionů by následovala osmiměsíční intenzivní kampaň ODS pod taktovkou jejich amerických poradců s cílem „roznést ČSSD na kopytech" a dosáhnout volebního vítězství.
Ale i toto není dominantní důvod. Vraťme se „k nejvyšší moci" k lidu. Voliči by asi zcela ztratili důvěru ve volební systém a účast voličů by klesla na minimum. To nahrává dvěma vyhraněným stranám - KSČM a ODS. A co by znamenala většina ODS ve sněmovně, to si dovedeme představit - nejen „Julínkovy" reformy, ale nevratné změny v důchodovém systému, možná v ústavě, klientelizmus, politická policie. Možná to vidím úhlem oranžového pohledu, připouštím. Ale volič by byl zrazen a důvěra v předvídatelnost práva by byla na minimu. To je prostor pro extrémisty a sládkovské „hoďte je do Vltavy"....
Nečekám ohlasy demagogů, ale seriozní argumentaci, v čem se pletu.
Vraťme se k expertízám. Mnozí dotázaní experti pro Vážnost situace raději vývoj nepredikovali. Ti, kteří komunikovali vyjadřovaly tyto závěry:
- Novela ústavy (čl. 35 odst. 2) je ústavně zcela konformní a nemůže být ústavním soudem zrušena.
- Nelze ale vyloučit, že použití tohoto článku, tedy rozpuštění sněmovny hlasováním ústavní většinou by bylo nezákonné (tzv. retroaktivní) neboť poslanci byli zvoleni v době, kdy tento článek a tedy způsob rozpuštění neexistoval. Jinak řečeno, článek 35 odst,. 2 může být použit až v novém volebním období.
- Není zcela jasné, zda poté, co poslanci ztratí mandát a následně bude rozpuštění sněmovny zrušeno, se mandáty poslanců obnoví, záleží na formě výroku o neplatnosti (od počátku, či od doby výroku). Není proto jistota, že až do řádných voleb bude republika bez sněmovny.
Máte-li tento závěr na stole, pak je asi projevem „řádného hospodáře" tedy lépe odpovědného politika, že přes veškerou smršť kritiky médií a politických soupeřů, rozhodla ČSSD tak, jak se rozhodla. Je to naplnění volebního hesla o jistotách. A také odpovědnosti Jiřího Paroubka.
