Za totality jsme měli alespoň naději. Dnes už ani tu ne!

Pokud dělíme novodobé dějiny na to, co bylo před listopadem 1989 a co po něm, existují dvě téměř nesmiřitelné skupiny. Ta prvá tvrdí, že za Husáka neexistovala nezaměstnanost, bezdomovci a základní životní potřeby, jako ceny potravin, energií či nájemného neruinovaly rodinný rozpočet. Druhá skupina zase poukazuje na nesvobodu slovního projevu, nemožnost volného cestování, fronty na banány, nedostatek toaletního papíru a kriminalizaci režimu nepohodlných osob.

Normální člověk, pokud si nechce rovnou hodit mašli, se musí přizpůsobit stávajícímu režimu a uspořádat si život po svém. Kdo zažil Husákovu totalitu v mladém věku a nepatřil zrovna k chartistům, pak musí přiznat, že víc než politická situace ho zajímalo, jestli se večer půjde do hospody či na diskotéku a zda si to může v momentální finanční situaci týden před výplatou vůbec dovolit, případně jestli ho někdo zasponzoruje. Rozchod s holkou pro dvacetiletého kluka znamenal daleko větší tragédii, než když zavřeli nějakého Václava Havla. V době vzniku Charty 77 jsme se více než o její prohlášení zajímali o nejnovější hity skupin Slade, Sweet, Nazareth a dalších. Mohu vás ujistit, že v těch dobách nestál fízl za každým rohem a že pokud jste v hospodě řekli své negativní mínění o politice KSČ, vážně vám nehrozilo zatčení. Jen tak na okraj, v Chartě 77 se procentuálně vyskytovalo víc donašečů StB než v celém zbytku národa.

Prostě jsme byli mladí a snažili si to užít, Husák a spol. nám tu radost z mladosti nemohli zkazit. Vnímali jsme samozřejmě, že všechno není v pořádku a ve skrytu duše chovali naději, že se jednou režim změní a všechno bude úžasné, na džíny se nebudou stát fronty před tuzexem, na vlastní oči uvidím kapely, co jsme znali jen z těžce dostupných gramodesek a rádia „Laxnberk“, a možná si vyjedeme i do Rakouska.

Naděje, naděje, naděje…

Čas oponou mávnul, namísto Husáka tu máme jiné frajery, svobodu slova ovšem ne. (O tom se mi v žádném případě nechce rozepisovat, v kriminálech najdeme lidi, co jsou vězněni za jakési texty v angličtině, které zpívali na soukromé a uzavřené  zábavě, jen nějaký novodobý fízl si lehl pod okno, nahrál to a jakýsi znalec po dlouhém zkoumání soudu vysvětlil, že text je opravdu nebezpečný, tak je třeba interpreta zavřít.) Nezaměstnost, závislost na Evropské Unii, že budeme muset jezdit nakupovat levné potraviny do zahraničí, to nám také nikdo nesliboval.

Takže, abych to shrnul. My, totalitní mladíci, jsme měli naději. Naději na změnu režimu, která v listopadu  1989 zdánlivě přišla. Jakou naději mají ale ti dnešní mladí? Ať hodí v blížících se volbách hlas komukoli, nezmění se vůbec nic…