Pražák ve venkovské hospodě. Očekává služby jak v Alcronu, ale za čtvrtinové ceny.

To bylo tak. Pražák si vyjel do nejmenované vesnické hospody a nevítali ho před ní hostesky s chlebem a solí. A uvnitř ho čekala celá další řada příkoří.

Někdy se mi zdá, že být Pražákem je diagnóza. To říkám s plným vědomím, neb jsem Pražák rozený na ostrově Štvanice (tam, co je dneska centrální tenisový kurt stávala porodnice) a dodnes mám trvalé bydliště v Praze 7. Nechci se chlubit, ale po maminčině linii žije náš rod v hlavním městě přes 120 let, po otcově jenom sto (děda, ač rovněž Pražák, se narodil roku 1909 ve Vídni). Tudíž snad uznáte mé právo zkritizovat některé „soukmenovce“.

Vraťme se na chvíli do období tzv. totality. V Praze existovaly zaplivané hospody čtvrté cenové kategorie, ale samozřejmě i podniky luxusní s provozem do časných ranních hodin. Ty druhé byly hodně drahé, ovšem díky otevírací době jsme v nich občas nacházeli azyl. Kdo z pamětníků nezná Pět 5, Srdíčko, Šmelhauzovy (Narcis), Sekt Pavilon, Bystricu – ať hodí kamenem. Kvůli drahotě v těchto podnicích jsme o sobotách vyráželi do okolí metropole na taneční zábavy. Vstupné zanedbatelné, ceny mírné a navíc oproti zmíněným podnikům se zde podávalo točené pivo i v pozdních nočních hodinách. Tento výjezd končící lehkou (no někdy i těžkou) podnapilostí stál zhruba padesátikorunu.Od místních jsme často dostali přes hubu právě pro svůj pražský původ, on nás totiž u místních dívek bůhvíproč zvýhodňoval.

Pak jsem se oženil a tudíž i zklidnil, rodiče mé ženy měli chatu u Sázavy. A kolem nás žila spousta dalších chatařů, vesměs Pražáků, dali jsme se dohromady a navštěvovali místní hospody. Ta nejnavštěvovanější měla jen jeden záchod, společný pro dámy i pány, dámy musely projít kolem žlábku (mušle tam ještě neexistovaly), kde močili páni. Většinou se to řešilo tak, že děvčata chodila hromadně, muži počkali a když se nezdařilo, jen se pokývalo hlavou.

Hulilo se o stošest, nenašel se nikdo, kdo by protestoval. K jídlu maximálně ohřátá klobása či párek, dále studení utopenci či nakrájený gothaj. A my,  pražští chataři, jsme byli šťastní, takhle nějak jsme se na venkově odreagovali. Jo – a nábytek. Každá ves, jiná ves, sice klišé, ale naprosto odpovídající. Právě proto si tuto naši hospůdku vybrali pražští filmaři a natočili zde třetí díl legendárních komedií s Milošem Kopeckým – Poslední leč Alfonse Karáska.

A pojďme na začátek. Pražáci (a samozřejmě nejen oni), by chtěli mít všechno stejné jako v té metropoli. Jen s tím rozdílem, že ONI, ti metropolitní polobozi, by se měli setkat se zvláštním zacházením na venkově, platit čtvrtinové ceny a ještě místní poučovat, co dělají špatně. Viz tento blog:

https://vilembarak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=695352

Tady si neodpustím slovo „kurnik“. Proč „kurnik“ takypražáci nenechají venkov normálně žít?! To jim nestačí ty demonstrace pod ocasem koně sv. Václava , proč si nechodí do okolních „levných“ restaurací a cpou se do lidí, kteří si žijí tak, jak jsou zvyklí? Být Pražákem neznamená mít patent na rozum, ač si to mnozí obyvatelé hlavního města myslí.

Já, jako rodilý a i současný občan metropole, se od těchto lidí distancuji a omlouvám se za ně. Víc udělat nemohu.

P.S.: Zde je Poslední leč Alfonse Karáska, co byla točena v té naší hospodě: