Tři upálení Janové: Hus, Palach a pozapomenutý Zajíc. Hrdinové, anebo „jenom“ sebevrazi?

Na výročí upálení Mistra Jana Husa máme pracovní volno, o Janu Palachovi se s blížícím padesátým výročím jeho smrti hojně píše, o filmech nemluvě, zatímco Jan Zajíc zůstává spíše regionálním hrdinou.

Případ Jana z Husi se zdá být šest století po jeho smrti uzavřený a jasný, ale není tomu tak. Zavinila to „Liška zrzavá“ císař Zikmund, nebo šlo jen o vnitřní církevní spor, který dospěl k tragickému vyústění? Nechme to historikům, pamětníci již neexistují a mohou Husovi implementovat myšlenky, jaké chtějí a jaké si žádá doba. Pamětníci holt neexistují.

Existují ale pamětníci sebeupálení Jana Palacha, mezi ně patřím i já. V té době jsem dovršil věk dvanácti let a zažil tu úžasnou atmosféru vzepjetí zdeptaného národa po ruské srpnové okupaci. Ctil jsem ho jako hrdinu, plakal jsem, stejně jako moje okolí. Ovšem ten čin nebyl protikomunistický, jak je dnes prezentován, nýbrž směroval k podpoře tzv. Pražského jara a Dubčekovského vedení. Vždyť Palachovy požadavky v jeho dopisu, pouhé dva, hovoří jasně:

Okamžité zrušení cenzury 

Zákaz rozšiřování Zpráv

Ví dneska někdo z mladých, co to byly Zprávy? Pro neznalé vysvětlím. Jednalo se o noviny, vydávané okupačními orgány, které se rozdávaly zdarma a zcela zkreslovaly skutečnost. Přestaly vycházet v květnu roku 1969. A ta cenzura? Stačí scénka Š+G ze Silvestra 1968. Tehdy ještě nebylo vše prohráno, totální konec nastal až nástupem Husáka k moci v dubnu 1969, tedy tři měsíce po Palachově sebevraždě:

Teď mohu být některými čtenáři z řad pražské kavárny označen, že snižuji oběť Jana Palacha. Vůbec ne, jen mi není vůbec jasné, proč kluk ve věku ve věku necelých jedenadvaceti let spáchá sebevraždu kvůli „Zprávám“. Když to dovedeme ad absurdum, proč sluníčkáři nepáchají sebevraždy kvůli Zemanovi a Babišovi? No nic, oni se vyřádějí v diskuzi.

Pojďme ale k Janu Zajícovi, po něm je v Praze 7 pojmenována alespoň ulice. Občas se o něm napíše, ale byl pouze „druhý“, navíc jen středoškolák, to zas nezní tak dobře. A nestudoval v Praze, nýbrž jen na venkovské průmyslovce. Ale zacitujme si naši oblíbenou wiki:

Po sebeupálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky (na Václavském náměstí v Praze ve stanu u kašny, hlídané příslušníky SNB, kteří rozháněli kolemjdoucí zájemce o vystavený text), kterou ukončil v den Palachova pohřbu. Přibližně o měsíc později, zklamán pokračující normalizací i tím, že Palachův čin neměl za následek žádnou dlouhodobější reakci ve společnosti, se rozhodl Jana Palacha následovat. Není známo, zda stavěl též na činu plzeňského pivovarského dělníka Josefa Hlavatého, který se 20. ledna 1969 upálil na pomníku T. G. Masaryka v Plzni a zemřel právě v den pohřbu Jana Palacha. Původně uvažoval, že se upálí 1. března, ale nakonec zvolil symbolické datum 25. února. Kromě výročí 21 let od komunistického převratu šlo také o výročí jednoho měsíce od pohřbu Jana Palacha.  

Jan Zajíc byl holt až ten druhý, na něho se příliš vzpomínat nebude - a už vůbec ne na plzeňského dělníka, který měl pouze tu smůlu, že byl jen pouhý dělník.

Tak abych se nějak dobral k závěru. Mám dva syny a tři vnoučata. Ale sebevrahy typu Jana Palacha jim dávat za vzor nebudu. Vzít si život kvůli politice pokládám ne za hrdinství, které bych mohl projevit živý a jinak, ale za neštěstí pro blízké.

P.S.: K napsání tohoto blogu mě inspiroval kamarád Dondy, jehož syn náhle zemřel krátce po dovršení osmnácti let v roce 2001. Myslíte si, že by Dondy byl šťastnější, kdyby spáchal sebevraždu v rámci nějakých –ismů?

P.S. 2: Dondy, za to se ti omlouvám, ale napsat jsem to musel. Ti pravdoláskaři vidí jen to, co chtějí, ale utrpení pozůstalých nejsou schopni pochopit. Normální lidé ano.

http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/posledni-dopis-jana-palacha/