Otcové komunismu, díl III.

Až do omrzení je opakováno tvrzení, že stát nemá, ba dokonce nesmí aktivně podnikat. Neustále se tvrdí, že státní podniky jsou neefektivní a státem řízená ekonomika představuje pro společnost hospodářskou katastrofu.

Jako důkaz se cituje výrok A. Smithe, uveden v jeho knize Blahobyt národů.
Toto tvrzení lze najít jako bezprostřední pokračování jeho rovněž neustále omílaného
tvrzení, všeobecně známé pod pojmem Neviditelná ruka trhu.

Aby si čtenář udělal přesnou představu, zde přesný citát:
„Jednotlivec je očividně schopen na základě vlastních znalostí místních poměrů daleko
lépe posoudit, lépe než jakýkoliv státník, nebo pro něj jeho zákonodárce, které odvětví
živnosti v zemi je pro jeho kapitálové nasazení vhodné a které mu přinese nejvyšší kapitálový
výtěžek. Státník, který by se pokusil soukromníkům předepisovat jakým způsobem by měli
investovat vlastní kapitál, uvalil by na sebe zbytečnou zátěž, a zároveň by si osoboval
autoritu, kterou není možno přisoudit ani státní radě. Autoritu, která by nebyla nikde tak
nebezpečná v rukou jednoho muže, který jsa dostatečně hloupý a domýšlivý, by se navíc
považoval za natolik schopného tuto funkci vykonávat“

To jsou přesně ty samé argumenty, které tvrdil i J. Mauvillon  ve své knize
O pruské monarchii za Bedřicha Velikého. koncipováno pod vedením hraběte Mirabeaua.
 J. Mauvillon Lipsko 1793:
  „Nechte podnikateli zařídit nákup a prodej v jeho manufaktuře jak on sám
nejlépe rozumí. Potom ho netlačí ani jeho dovoz ani jeho vývoz. Nestarejte se o to, kde
obstará suroviny, kam prodá vlastní práci: Jak chcete jinak docílit, aby se dostal nahoru?
Chcete znát jeho vlastní užitek lépe jak on sám? Říkám vám ještě jednou, umožněte pouze
neomezený svobodný obchod a budete mít vzkvétající továrny. V opačném případě budete
mít také továrny, protože člověk přece jenom potřebuje vyrobené předměty, ale ty budou
drahé a špatné a budou stát na nejistých nohou.
Je historicky doloženo, že se A. Smith za svého pobytu ve Francii pravidelně setkával
s Mirabeauem.

 Máme zde tudíž dvojí tvrzení, avšak žádný důkaz. Proto bude zajistě zajímavé se nad tímto,
dnes stěžejním pilířem neoliberální ekonomické politiky trochu blíže zamyslet.
V celku se zde jedná o dvojí tvrzení:

1) Stát není schopen řídit hospodářství jako celek.
Skutečnost, že stát velice dobře dokáže řídit národní hospodářství ukázal Keynes,
který vycházel z úspěšných hospodářských praktik totalitních systémů, aplikovaných
 především v tehdejší SSSR a v Itálii pod diktaturou B. Mussloliniho. Poukazoval však
 na skutečnost, že budou-li se zásahy státu do hospodářství zakládat na důsledně
demokratických principech, bude možno vyřešit takto celou řadu hospodářských
problémů moderních ekonomik.
Wikipedia.de pod Heslem John Maynard Keynes uvádí:
..“ Stát musí převzít aktivní roli: „Celohospodářské procesy musí být státem plánovány.
 Můžeme“, Keynes doslovně, „to žádoucí a nutné z plánování akceptovat bez toho, abychom
byli komunisté, socialisté nebo fašisté...“

 Permanentní růst čínského hospodářství i přes současnou mimořádně hlubokou
hospodářskou krizi je potvrzením jeho názorů.
Skutečnost, že stát může s velkým úspěchem řídit národní hospodářství jako celek
je uveden na www.postrehy.eu v části úvahy v článku Kategorie zisk z pohledu směny a vlastnictví kapitálu, kapitola Zisky a jejich úloha ve státní podnikatelské sféře.

 2) Podnikatel sám nejlépe pozná, kde a jak má umístit kapitál, aby mu přinesl maximální
zisk, což stát nedokáže, protože toho není schopen.

Protože ani citovaní autoři, ani neoliberální ekonomové a současná media neuvádí proč,
bude zajímavé se danou problematikou zbývat trochu blíže:
I kdyby měl A. Smith pravdu, pak maximální zisk soukromého podnikatele neznamená ani
zdaleka bohatství národa, jak nazval autor vlastní dílo. Zisk v soukromých rukou a svobodné
 nakládání s ním garantuje zcela správně každý stát. To ale znamená, že náš podnikatel může
 transferovat tyto zisky do jiné ekonomiky, nebo je uložit do spekulativních investičních
 fondů. Oba případy nepřinesou společnosti žádný prospěch. Naopak, přinesou velkou
škodu, neboť se odčerpá takto vzniklé bohatství z postižené ekonomiky, aniž by jí přineslo
 nějaký prospěch. V tomto případě se jedná o parazitní kapitál. Argument, že se tento
 negativní jev se vyrovná prostřednictvím mezinárodního volného obchodu z transferu
 kapitálových zisků není správný. Permanentní zadlužení, nevyrovnané státní rozpočty
jsou toho jasným důkazem.

 První pochybnost, že podnikatel lépe pozná kde a jak investovat vlastní kapitál nastává
již při tvrzení, že zisk podnikatele je odměnou za jeho podnikatelské riziko, které při jeho
 podnikatelské činnosti podstupuje. Jestliže ale má pan podnikatel sám nejlépe vědět,
kde a jak má investovat vlastní kapitál s co možná nejvyšším efektem(ziskem) potom
musí zcela zákonitě být jeho podnikatelské riziko buď neexistentní, nebo tak malé, že
by nestálo ani za zmínku. V tom případě by se měl zisk pohybovat kolem nuly podle
pravidla malé riziko, malý zisk. Tomu však v praxi očividně není. Naopak, v případě
podnikatelského rizika se ale argumentuje neprůhledností neoliberálního hospodářství ,
což je pravda.

Pak ale by musel být náš podnikatel jasnovidec, jestliže by dokázal v chaotickém,
krizemi zužovaném hospodářství nejlépe vědět, kam a kde má s úspěchem investovat.

Dalším jevem je skutečnost, že každoročně vzniká a zaniká celá řada firem. Naprostá
většina firem zaniká v důsledku insolvence, jinak řečeno, firmy zkrachují. Kdyby ale
platilo, že podnikatel sám nejlépe ví, jak a kam má investovat vlastní kapitál, pak by
musel být počet konkurzů prakticky zanedbatelně malý, což se nedá ani v konjunkturální
fázi vývoje tvrdit. Příčina leží v chaotickém vývoji tržního hospodářství, což lze uvézt na
jednoduchém příkladu efektivnosti investic.
Příklad:
Podnikatel investuje do výroby 1 000 000 € po dobu dvou let. Čili dva roky vydává
vlastní kapitál, aniž by z tohoto projektu čerpal jediný cent. Po uvedení investice do
provozu začne jeho vložený kapitál proudit ve formě zisku a odpisů zpět.
A zde je kámen úrazu:

Budou-li zisky a odpisy za jeden rok činit 1 000 000 €, pak je riziko podnikání rozloženo
na dobu 2+1= 3 roky. To lze ještě z pozice podnikatele považovat za relativně nízké riziko
 vlivem krátkého časového horizontu. To ale platí za předpokladu, že 3 roky nenastane
žádná změna. Vystoupí-li však v třetím roce na trhu konkurent, pak zcela zákonitě
si budou oba dělit trh a zpětný tok peněz ve formě zisku se sníží pro oba, neboť
na trhu leží omezené množství peněz, které si budou nyní naši dva konkurenti dělit.
Doba návratnosti se takto prodlouží, čímž se zákonitě sníží efektivnost investice.

Bude-li však z investice proudit pouze 100 000 €/rok, činí návratnost celkem 2+10.=12 let.
Pak už ale žádný podnikatel nedokáže s jistotou říci, že se mu investice alespoň vrátí.
Zde je nutno zdůraznit, že v obou případech se jeho kapitál nezvýší ani o cent!

Z toho plyne, že čím delší je doba návratnosti investice, čím „globalizovanější“ je trh,
tím vyšší je riziko její neúspěšnosti, tím méně dokáže podnikatel posoudit, kde a kam
bude s maximálním ziskem vlastní kapitál investovat.
To je také důvod, proč v současné době převažují krátkodobé, spekulativní investice,
proč investoři čerpají z podniků zisky aniž by se starali o obnovu jejich podniků.
Navíc je podnikatel sice dobře informován o okamžitých poměrech v oboru jeho
podnikatelské činnosti, ale jeho informovanost prudce klesá, co se týče jeho
podnikatelského okolí. (Subdodavatelé, nepřímí odběratelé, výrobci obdobných produktů a pod.)       Chybí mu tudíž širší informační spektrum.

Z uvedeného je zřejmé, že rizikovost podnikání je pro každého investora, ať už je to
podnikatel, nebo stát v podmínkách tržního neregulovaného hospodářství zcela stejná.
Tudíž ono tvrzení, že jedině podnikatel může úspěšněji podnikat jak stát, má pouze
ideologickou povahu a neodpovídá v žádném případě realitě.

Jinak je tomu v případě řízeného hospodářství. Za těchto okolností může stát nastavit
daňové, cenové a subvenční podmínky tak, že se investice stanou v prodlužujícím
se časovém horizontu výrazně transparentnější, což znamená pro oba automaticky snížení
 rizik. Navíc řízená ekonomika je méně náchylná ke krizovým jevům, je tudíž v časovém
horizontu stabilnější, což opět podstatně zvyšuje podnikatelské jistoty a současně snižuje
jejich rizika.

Pouze za těchto podmínek může podnikatel, jedno jestli to je stát, nebo soukromá osoba
říci, že jsou dostatečně informováni natolik, že vědí, kam mohou investovat jejich kapitál
za současné maximalizace jeho výtěžku.To ovšem předpokládá uskutečnění bodu 1 tohoto
článku- zavedení plánovitého hospodářství bez ideologických předsudků.