Otcové komunismu, díl II.

V dnešní době se pojem svoboda jednotlivce skloňuje denně ve všech mediích a propagandisticky předkládá jako absolutní vrchol vývoje naší civilizace. Čím více se o svobodě jednotlivce píše a mluví, tím více se stává tento pojem modlou bez vlastního obsahu.

Při hlubším zamyšlení není svoboda jednotlivce nic jiného, než prázdný pojem, pokud
není spojena s existenční nezávislostí jednotlivce. Ve filozofii ekonomie se sice svoboda
jednotlivce postavila na první místo, ale zůstává ve skutečnosti prázdným pojmem.
Problematiku nezávislosti v procesu dělby práce a tím vlastně omezením možnosti
zneužít vlastní postavení vůči druhému, což svoboda jednotlivce nejen připouští, ale
i cíleně podporuje, ekonomika prostě neřeší.

Kdo si podrobně přečetl dílo Adama Smithe, dnes považované za základ klasické
ekonomie, ten musí zjistit, že svoboda podnikání a princip volného obchodu vytváří
podmínky vzájemné existenční závislosti s neomezenou možností využít vlastní pozici
v neprospěch toho druhého. Zatím co se propagandisticky zneužívá princip neviditelné
ruky, zamlčují se vědomě podstatné části jeho díla. Proto bude zajisté zajímavé uvézt
několik příkladů:

A. Smith: Blahobyt národů, Osmá kapitola: Mzda a práce:

„Dělník chce dostat čím jak nejvíce, zaměstnavatel však dát čím jak nejméně. Dělníci
mají sklon se sdružovat za účelem dosažení vyšších mezd, zaměstnavatelé činí to samé ,
aby stlačili mzdu. Je tudíž snadno zjistitelné, která z konfliktních stran za normálních
okolností získá pro sebe výhody a která bude donucena přijat stanovené podmínky.
Podnikatelé, jsouce v nevelkém počtu, mohou se snadněji sdružit. Mimo to jim zákon
nebrání ve tvorbě spolků, což ale zakazuje dělníkům. My nemáme žádná parlamentní
usnesení zakazující asociaci za účelem snižování mezd, ale zato máme četná negativní
usnesení, která zabraňují vzniku asociací za účelem jejich zvyšování....“

Dále autor uvádí:

„Kdo ale z dané skutečnosti vyvozuje tvrzení, že se podnikatelé zřídka kdy mezi sebou
smluví, není světa znalý a nerozumí skutečnosti, o kterou zde jde. Mezi zaměstnavateli
existuje vždy a všude shoda nezvyšovat mzdu nad platnou sazbu.“..

To, že tyto dohody nejsou všeobecně známé, přičítá autor právě existenci těchto tichých
dohod, jejichž porušení se považovalo ze strany ostatních podnikatelů jako neslušný, ba
nepřátelský akt.

Autor dále uvádí, že  v tehdejší době existovalo nemálo podnikatelů, kteří mzdy svých
zaměstnanců stlačovali i pod tuto dohodnutou hranici. Tyto tendence a snahy probíhají
většinou pro veřejnost nepozorovaně. S těmito praktikami podnikatelů se lze často setkat
i v dnešní době.

Případy, kdy snižování mezd narazilo na odpor dělníků líčí A. Smith takto:

... „Obvyklá záminka k protestům je vysoká cena potravin, nebo někdy vysoký zisk
podnikatelů, který docilují prací dělníků. Jedno, jestli mají taková to sdružení ofenzivní,
či defenzivní charakter, vejdou jejich protesty v širokou známost , neboť dělníci dělají
kolem toho velký pokřik, necouvnou ani před hrubým násilím a urážkami, přičemž si
vynucují okamžité řešení. V jejich zoufalství jednají s pošetilou zaslepeností lidí, kteří
stojí buď před vyhladověním, nebo musí jejich zaměstnavatelům nahnat strach, aby
docílili okamžitého splnění jejich požadavků. Avšak i  podnikatelé nadávají a žalují při
této příležitosti hlasitě na druhou stranu a dovolávají se vrchnosti, požadujíce rozhodného
použití zákonů, které přísně zakazují poslíčkům, dělníkům a tovaryšům se sdružovat.“

Autor dále uvádí, že takové to veřejné konflikty končí velmi zřídka ve prospěch
zaměstnanců. Jako důvod uvádí nedostatečné finanční rezervy v případě stávek. To bylo
způsobeno mzdou, pohybující se na hranici životního minima. Příčina tudíž spočívá
v existenční závislosti zaměstnanců na mzdě.

A. Smith charakterizuje existenci minimální mzdy, kterou nelze všeobecně podkročit takto:.
„Člověk je odkázán na skutečnost, že musí žít z vlastní práce a jeho mzda musí být tudíž
nejméně tak vysoká, aby z ní mohl existovat. Většinou musí být mzda o něco vyšší, neboť
by dělník nemohl založit rodinu a tato třída by již v první generaci vymřela“...

Skutečnost, že mzdy širokých vrstev obyvatelstva vytváří společenskou spotřebu
a tím financují výrobu a v konečné fázi zisky podnikatelů A. Smithovi jaksi unikla.
Lidé žijící na pokraji existenčního minima vytváří z hlediska poptávky pouze zanedbatelný
segment domácího trhu.

Dále humánní filosof A. Smith dodává:
..“obvyklé stesky, že se luxus rozšiřuje i v nejnižších vrstvách společnosti, které již nejsou
jak dříve spokojeny obvyklou stravou, ošacením a bydlením by nás měly přesvědčit,
že roste jak nominální, tak i reálná mzda.“
Dále dodává: ..“ A zcela jistě nemůže žádný národ vzkvétat a prospívat, jestliže jeho
obyvatelstvo žije v bídě a chudobě. K tomu všemu ale není vůbec spravedlivé a slušné,
jestliže ti všichni, kteří všechny živí, šatí a zaopatřují jim byty, by měli dostat z výsledku
vlastní práce tolik, aby se sami správně stravovali, řádně šatili a slušně bydleli.“

Poslední věta tohoto citátu není v podstatě nic jiného, než pracovní teorie hodnoty
a nadhodnoty spolu s vykořisťováním pracovní síly, jak to později zcela správně
formuloval K. Marx.

Zajímavě kritické je ale jeho líčení vztahů mezd a zisků podnikatelů k cenám produkce,
které pojednává v kapitole Mzda a zisk při různém použití:

A. Smith tvrdí, že mzdová složka na ceně zboží, které je výsledkem postupného zpracování
v různých podnicích až ke konečnému produktu roste aritmetickou řadou, zatímco nárůst
podílu zisků na ceně stoupá řadou geometrickou.:
..“Ve skutečnosti vedou vysoké zisky spíše k nárůstu cen, nežli je tomu v případě nárůstu
mezd.... V případě zvyšování mezd by podíl mezd na ceně stoupal v procesu postupného
zpracování aritmetickou řadou. Rostly by zisky jednotlivých podnikatelů, kteří tyto dělníky
zaměstnávají o vždy 5%, potom by na všech stupních postupného zpracování rostl podíl
zisku na ceně geometrickou řadou...“
Dále pokračuje velmi kriticky na adresu podnikatelů:
..“Naši obchodníci a podnikatelé si sice stěžují na negativní důsledky vysokých mezd,
protože vedou k zvyšování cen, což zapříčiňuje pokles odbytu jak v tuzemsku, tak
i v zahraničí, ale neztratí ani slovo o škodlivých účincích jejich zisků . Jednoduše mlčí
o zvrácených následcích vlastního prospěchu a stěžují si stále na ostatní lidi.“
Toto neoliberálními ekonomy důsledně zamlčované tvrzení A. Smithe je v přímém
rozporu s jeho naopak horlivě citovanou „neviditelnou rukou.“
Problematika odpovídajícího tvrzení o mimovolném celospolečenském prospěchu
soukromého podnikání je uvedena  na mých stránkách

http://www.postrehy.eu v části postřehy, v článku nazvaném Kapitál je dobrý sluha, ale
zlý pán. díl IV.

Je zřejmé, že A. Smith byl v praxi konfrontován s protichůdnými celospolečenskými jevy,
které nebyl schopen vysvětlit Jedná se především o problematiku tvorby a rozdělení bohatství
společnosti. Tento problém nevyřešila žádná nemarxistická ekonomická filozofie dodnes.
Absolutní absenci humanity v klasické ekonomii lze i u A. Smithe dokumentovat na ekonomii
otrocké práce, jak ji líčí v kapitole Omezení v zemědělství:

„Pěstování cukru a tabáku umožňuje nést náklady na držbu otroků, což se v případě
pěstování obilí již nedá tvrdit. V anglických koloniích, kde se pěstuje hlavně obilí, pracují
převážně svobodní dělníci. Nejnovější rezoluce Quakerů v Pensylvanii, všem černým
otrokům darovat svobodu je dostatečným důkazem, že jejich počet nebyl příliš vysoký.
Jestliže by tito tvořili značnou část jejich majetku, nebylo by nikdy možné učinit ono
rozhodnutí. Na rozdíl od toho v našich koloniích, kde se pěstuje cukr a tabák je veškerá práce
vykonávána otroky. Cukrové plantáže v našich západoindických koloniích vykazují daleko
vyšší zisky než jak je tomu v případě pěstování jiných plodin. Zisk tabákové plantáže je sice
nižší jak té první, ale přesahuje zisk z pěstování obilí, jak jsme již viděli. Oba si tudíž mohou
dovolit držet otroky, majitelé cukrových plantáží snadněji, jak majitelé těch tabákových,
takže nasazení barevných je vyšší jak těch bílých.“

Z uvedeného vyplývá, že na severu dnešních USA byli černí otroci propuštěni na svobodu
asi tak, jak velbloudi v Austrálii, když se jejich pracovní nasazení prostě nevyplatilo.
Tudíž žádná humanita, nebo svoboda jednotlivce.Lidská práce se za těchto podmínek prostě
nevyplácela. Stejně se tak zachází s pracovní silou dnes. Svobodný člověk je kapitálem
najímán jako pracovní síla a v případě, kdy se nevyplácí, je podnikatelem jednoduše vyhozen
na dlažbu, propuštěn na svobodu a takto ponechán vlastnímu osudu. Zatím co se majitel
otroka musel postarat o jeho stravu, ošacení a příbytek, což bylo samozřejmě drahé, je pro
podnikatele daleko levnější se o vlastní pracovní síly nestarat vůbec.
V nejlepším případě se takto postižení pověsí státu na krk za stálého naříkání nad vysokým
daňovým zatížením těch „výkonných“ a leností těch propuštěných..
Propouštěcí list tudíž tehdy znamenal pro otroka, stejně jak i dnes pro svobodnou pracovní
sílu absolutně stejnou existenční katastrofu. Oba totiž tímto aktem ztratili zdroj vlastní obživy,
ač svobodní, zůstali existenčně závislí na majitelích kapitálu.

Socha svobody, její symbol, stojící u vjezdu do New-Yorského přístavu je sice na pohled
hezká, ba dokonce vzbuzuje naději a optimismus, ale málo kdo si uvědomí že je uvnitř dutá,
a prázdná. Je tudíž přesným ztělesněním neoliberálního pojmu svobody.