Lesk a bída kapitálu, díl II.

Merkantilismus jako koncepce státního řízení ekonomiky skýtá bezesporu určité možnosti dostat národní hospodářství na vyšší kvalitativní úroveň. Příčinu úspěchu, či neúspěchu hospodářské politiky netřeba hledat v ideologii, ale v postoji hospodářských a politických elit k celospolečenským zájmům. Pro čtenáře bude zajisté zajímavý poněkud podrobnější pohled na hospodářské praktiky Francie, Německa a Anglie tehdejší doby.

Francie:

V letech 1700- 1791 se vystřídalo ve Francii celkem 34 ministrů financí. Jejich
setrvání ve funkci činilo v průměru 2,7 roků. Prakticky všichni byli odvoláni.
Jednou z hlavních příčin byla marnotratnost královského dvora, neustálé válečné
střety se sousedy, bezohledná preference vlastních zájmů střední vrstvy a šlechty,
spojená s bezpříkladnou korupcí státního aparátu. Jestliže Ludvík XIV. a jeho
následovníci Ludvík XV a Ludvík XVI. vládli v systému absolutní monarchie,
ukázali se jako vládci snad s výjimkou Ludvíka XIV. jako neschopní vladaři.
Státní rozpočet Francie byl neustále vysoce deficitní. Sice byly mnohokrát učiněny
pokusy zreformovat hospodářství státu , ale tyto pokusy selhaly na bezohledném
hájení a prosazování vlastních zájmů těch, kteří z dané situace finančně a mocensky
těžili podle zákona vlastního prospěchu, jak jej formuloval A.Smith. ve svém díle
Blahobyt národů, kdy píše: „Každý, kdo jinému nabídne směnu, navrhne: dej mi
co si přeji, a ty dostaneš, co potřebuješ" (Korupce je také obchod)
Takto dohnali ti, kteří jednali pouze v „sebelásce" Francii, za krále Ludvíka XIV. nejmocnějšího státu Evropy až ke státnímu bankrotu a následně k teroru Jakobínů.

Nicolas Fouquet (1615-1680)

Působení Fouqueta v roli ministra financí bylo ve znamení mimořádně rozbujelé
korupce a finančních podvodů, které buď trpěl, podporoval, nebo sám páchal.
Ve své činnosti pamatoval samozřejmě i na svůj vlastní prospěch, takže se stal
jedním z nejbohatších mužů v království. Když se Francie dostala na okraj státního
bankrotu, byl Fouqet odvolán, zatčen a odsouzen k doživotnímu žaláři. Původně byl
odsouzen do vyhnanství. Tento trest ale změnil despoticky Ludvík IVX. na doživotní
žalář v obavě, že by mohl Nicolas Foquet „mluvit".

Jean Baptiste Colbert (1619-1683) :

Colbertovi se během jeho činnosti ve funkci ministra financí v letech 1661 až 1683
podařilo rezolutními reformami konsolidovat a zlepšit státní rozpočet.
K úplné nápravě nedošlo, neboť Ludvík XIV. vedl expanzivní politiku vůči svým
sousedům. Jeho válečné výdaje vysoce převyšovaly příjmy státního rozpočtu.
Colbert byl přesvědčený merkantilista a věřil v řízenou ekonomiku. Jemu se
přisuzuje výrok: „Budeme prokazovat lidu dobro i proti jeho vůli".
Obtížnost jeho postavení vůči králi vystihuje výňatek z jeho dopisu
:"... Snažně prosím Vaše Veličenstvo, aby mi dovolilo poznamenat, že nikdy,
ani v době války či míru nekonzultovalo vlastní finance, aby mohlo řešit své
výdaje.."
(André Maurois, Dějiny Francie).
Jádro Colbertovy politiky spočívalo ve státní podpoře zemědělství a průmyslu.
Rozhodnou reorganizací cel vytvořil ochranný systém domácí výroby a omezil
konkurenci zahraničních výrobců na francouzském trhu. Zřizováním státních
podniků a manufaktur položil základy prosperujícího průmyslu v oblasti textilní,
výroby nábytku, sklářského průmyslu.
Státní investice byly dále směřovány ho hornictví, zemědělské prvovýroby a
zpracování vlny a hedvábí. Značnou pozornost věnoval výstavbě zpevněných
silnic. Omezil svobodu sdružování a vydal zákaz stávek. Za jeho působení byly
vypracovány průmyslové normy. Úspěchy Colbertovy ekonomické koncepce
dokumentuje zmínka v v ekonomickém slovníku
Oekonomische Encyklopädie oder allgemeines System der Staats- Stadt- Haus-
und Landwirthschaft (Ekonomická encyklopedie, neboli všeobecný systém státního, městského, domácího a zemědělského hospodářství.), jehož autorem je J. G. Krünitz ,
vydaný v letech
1772-1858, kdy autor uvádí: „... anglické vlněné tkaniny jsou mnohem hustší,
silnější, obsahují více vlny a mnohem dražší. Ty francouzské jsou lehčí, lepší na
omak, méně upravené Mají výraznější barvy. Z toho důvodu vytlačily zcela anglické
látky v Levantě, kde jsou dnes turky a ostatními východními národy poptávány t.
zv. Francouzské „londýnky"n(londýnka=anglické sukno) produkované
v provinciích Provanc, Languedoc a Dauphiné podle přísných pravidel
z roku 1708."
Colbert se zasloužil o rozkvět francouzských kolonií na americkém kontinentě,
takže Francouzská kolonie, la Nouvelle-France (Nová Francie) dosáhla r. 1712
největší rozlohy.nJeho pokus o založení obchodní společnosti pro západní
a východní Indii byl neúspěšný.
Přes nesporné úspěchy jeho hospodářské koncepce se nepodařilo zvrátit negativní
hospodářský vývoj Francie, neboť předčasně zemřel a na jeho koncepci nikdo
z jeho následovníků nenavázal.

John Law: (1720)

Původem skot. Různými spekulacemi nabyl velkého bohatství. Jeho spekulativní
činnost spočívala na velmi dobré znalosti v oblasti bankovnictví a finančních
transakcí.
Základem jeho koncepce byla emise papírových peněz , které měly nahradit
peníze v podobě zlatých a stříbrných mincí. Tento systém mohl fungovat pouze
tehdy, jestliže měly papírové peníze dostatečné krytí a důvěru obyvatelstva.
Požadoval založení banky, která by poskytovala úvěry, emitovala bankovky
(papírové peníze) a tyto kryla zlatem a nemovitostmi.
Jeho projekt narážel v různých zemích na nedůvěru. Díky vysokému státnímu
deficitu ve Francii se mu podařilo založit r. 1715 soukromou emisní banku.
Rok nato zakládá Law centrální banku a poskytuje úvěry na základě papírových
peněz. Kapitál banky tvořily z velké části bezcenné státní dluhopisy.
Na této bázi se mu podařilo založit Compagnie d'Occident (západní společnost) ,
Mající monopol ve využití americké Luisiany a území kolem řeky Mississippi.
Za pomoci reklamy se mu podařilo vyvolat obrovskou spekulační vlnu.

.." Reklama byla intenzivní a důvtipná. Paříží se procházeli indiáni pokrytí zlatem.
Rozdávaly se rytiny ukazující kouzelné stříbrné hory a smaragdové skály.. Během
několika měsíců se rozvinula nezřízená spekulace a vznikala obrovská jmění.
Mateřské akcie se dělily na akcie-dcery a akcie- vnučky. K nákupu jedné
akcie -vnučky bylo zapotřebí vlastnit čtyři akcie -matky a jednu akcii-dceru.
Metaři, lokajové i velmožové vydělávali miliony, ulice Quincampoix, kde stála
banka, se změnila v opravdový tábor . Krásné spekulantky tu číhaly na zbohatlíky,
aby jim jejich bohatství odlehčily. Law, kterého rovněž pronásledovaly, jim údajně
čelil: miloval svou ženu. „Jistá vévodkyně," napsala kněžna falcká, „ Lawovi
údajně přede všemi políbila ruku. Chová-li se takto vévodkyně, co mu pak líbají
ostatní ženy...?"
...Spekulační bublina po nějakém čase praskla a 10.11. 1720 byla banka zrušena.
Mocní z toho vyklouzli. Chudí přišli o všechno, protože nebyly proplaceny ani
ověřené papíry „ (André Maurois Dějiny Francie, nakladatelství Lidové Noviny)

John Law uprchl z Francie a zemřel zcela chudý v Benátkách roku 1729.
Dnes je John Law pokládán za jednoho ze zakladatelů dnešního moderního
bankovnictví.

François Quesnay (1694-1774)

Osobní lékař Ludvíka XV. a marquise de Pompadour .Zabýval se krevním
oběhem, později přenesl svůj zájem i na ekonomiku.
Jako všichni fysiokraté, Quesnay byl zakladatelem této ekonomické školy, viděl
základ tvorby bohatství v zemědělství. Quesnay je autorem známého schematu
znázorňujícího hospodářský koloběh. Základem je předpoklad platnosti zásady
volného obchodu, volné tvorby cen, systém nájmu zemědělské půdy a směna
zboží a peněz mezi třemi třídami: zemědělci, obchodníky a řemeslníky, spolu
s vlastníky půdy (šlechtou). Tento system má být podle názoru fysiokratů
samoregulační.
Jemu se přičítá požadavek, že stát nemá zasahovat do hospodářství, známý
nyní jako Laissez faire et laisser passer.
Quesnay navštěvoval pravidelně diskuze u hraběte Mirabeaua, jichž se
zúčastňoval i A. Smith. Quesnayho představy o koloběhu peněz a zboží
vycházely z jeho poznatků krevního oběhu. Jeho názor, že hospodářství
obsahuje samoregulační mechanizmy je zcela správný. Opomněl ale, že
v případě, kdy tyto selžou, jak je tomu u všech chorob, je potom nutný řídící
zásah za účelem navrácení systému do rovnovážného stavu.

A. R. Jaques Turgot: 1727-1781

Ministr financí v letech 1774-1776, autor zákona výnosu. Podle tohoto zákona při
změně jednoho faktoru a neměnných ostatních faktorech (ceteris paribus) výnos
z počátku nad proporcionálně roste , v druhé fázi, se růst zpomalí a je proporcionální.
Ve třetí fázi je růst pod proporcionální a v poslední fázi dochází k poklesu výnosu.
Vyvinul takto první model fungování hospodářského systému. Ve své funkci se
opíral o teorie Quesnaye. Základem jeho politiky bylo zmrazení daní, žádné státní
dluhy. Pokoušel se zavézt přísnou disciplínu ve státním rozpočtu.
Jako přesvědčený fysiokrat a přítel Quesnaye se pokusil prosadit volný trh
s obilím. To narazilo na nepřekonatelný odpor všech, kteří na spekulaci s obilím
vydělávali. Mezi tyto lidi patřili i členové královské rodiny.
Jednou z příčin jeho pádu byla neúroda s obilím, kdy došlo k povstání, které bylo
potlačeno.K povstání došlo v r. 1775, příčinou byla neúroda v předchozím roce.
Počátkem r.1775 došlo k nárůstu cen obilí a obilních výrobků, především mouky.
Lidé se obávali hladomoru .Jako příčinu viděli ve spekulaci vzniklé následkem
Turgotem prosazené liberalizace obchodu s obilím. Povstání bylo potlačeno
a Ludvík XVI. Zrušil turgotovu liberalizaci ve prospěch státem regulované ceny
obilí.
K jeho definitivnímu pádu vedl jím vypracovaný Six Edits, v němž se pokusil
zrušit robotu,odstranit cechovní zřízení s tím, že každý mohl provozovat řemeslo,
prosazoval zdanění všech kromě církve a zrušení privilegií šlechty.

Sociální poměry Francie v sedmnáctém a osmnáctém století jsou ve všeobecně
dostupné literatuře prakticky zcela opomíjeny. Určitou zmínku lze nalézt v knize
A. Maurois: Dějiny Francie. Následující údaje se sice týkají vlády Ludvíka XIV. ,
ale skýtají v celku realistický pohled na sociální poměry francouzského venkova
až do Francouzské revoluce.
Autor uvádí:
.." Povstání vyvolaná nouzí jsou častá a represe nelítostné. Všechny ty tlupy
z Bretaně , píše paní de Sévigné, nedělají nic jiného, než že zabíjejí a kradou...
Známe ten proslulý la Bruyérův popis venkovanů: Jsou to divoká zvířata, samci
a samice... černá, sinalá a vysušená sluncem, žijí o černém chlebu, vodě a hroznech
v jakýchsi doupatech..."
Podle autora se obdobně vyjadřoval i bohatý Voltaire:"Námezdní síla, dělník, musí
dostat jen tolik, kolik potřebuje, aby pracoval: taková je lidská povaha..."

Vzhledem k tomu, že se celková hospodářská situace Francie až do doby
Velké francouzské revoluce prakticky nezměnila, lze docela dobře považovat tyto
zmínky jako trvalý stav v celém popisovaném období.

Kořenem zla nebyly nedokonalé hospodářské teorie. Kořenem zla byl trestuhodný
nezájem elity národa na společenském rozvoji. Preference , maximalizace vlastního
užitku této elity vedly nakonec k totálnímu krachu celého společenského systému.
Na místo aby se elita národa starala o obecné blaho, maximalizuje vlastní prospěch
a jedná v oblasti politiky přesně podle pravidel liberálních ekonomů
Laissez faire".(jednoduše nechat běžet)
Turgotuv model výnosu platí totiž také i v hospodářské politice: Stejně jak liberální
tak i řízený systém hospodářství vykazují z počátku při jejich zavedení nad proporcionální
pozitivní efekt. Čím více se však prosazuje jedna koncepce hospodářství na úkor
té druhé, tím více postupně klesá jejich účinnost, až je jejich výnos, zde možno říci
celospolečenský přínos, negativní. Jako mechanizmus tohoto vývoje působí
maximalizace vlastního užitku hospodářsko- politické elity. Je až zarážející,
že každá ekonomická teorie liberálního typu je založena na předpokladu výlučně
pozitivního jednání všech členů společnosti a odmítá pod záminkou svobody
jednotlivce jakoukoliv sebekontrolu, o řídících zásazích státu do hospodářství ani
nemluvě.