Kdo platí příspěvky na zdravotní pojištění.

Tvrzení že zaměstnavatel, či zaměstnanec platí příspěvky do systému sociálního zabezpečení je zcela nesmyslné, neboť ani zaměstnanec, ani zaměstnavatel žádné příspěvky na sociální zabezpečení nikdy neplatil a dodnes také neplatí.

Příjmová část sociálních systémů.
Již každý účastník úvodní přednášky z oboru ekonomie se dozví, že náklady jsou zdrojem
financování spotřebovaného kapitálu. To znamená, že kapitalista započítá veškeré náklady,
tudíž i mzdové  spolu s vedlejšími mzdovými náklady do ceny výrobku, či výkonu. ‚
Takže v okamžiku, kdy výrobek, či výkon prodá, dostane zaplacený nejen zisk, ale i veškeré
náklady. Do kategorie vedlejších mzdových nákladů patří především odvody na sociální
zabezpečení.
Takže systém odvodů na sociální zabezpečení není nic jiného, než spotřební daň.
Základ výpočtu výše odvodu této spotřební daně je živá mzda. Tudíž plátcem spotřební daně
je jak známo spotřebitel a ne podnikatel nebo zaměstnanec, kteří dané zboží vyrábí, nebo
službu poskytují.
Aby to bylo pro členy a sympatizanty ODS, Top 09 a VV srozumitelnější,
tak malý příklad, kde se počítá do dvaceti:
Pan podnikatel XYZ vyrábí svíčky.
Vosk a knot …      3 Kč/kus
Mzda                     2 Kč/kus
Soc zabezpečení 0,4 Kč/kus
Ostatní náklady     3 Kč/kus
-------------------------------------
Náklady celkem    8,4 Kč/kus
Zisk 100%             8,4 Kč/kus
Jednotková cena 16,80 Kč/kus
Odvod na sociální pojištění je zde stanoven na 20% mzdových nákladů. Objektivně je jedno,
jak vysoká je procentuální sazba, neboť se zde jedná o znázornění toku peněz.
Řekněme, že ve svíčkárně pracuje vnuk paní ABC, která je vdova a dostala infarkt,
když obdržela účet za elektřinu, takže se nachází v lékařské péči a platí ze svého důchodu
poplatky za zdravotní péči, což není nic jiného než pokuta za to, že si dovolila trpět na
následnou koronární insuficienci. (Srdeční nedostačivost.)
Jestliže si naše paní ABC koupí svíčku na hrob jejího manžela, zaplatí 16,80 Kč.
To zn. nejen materiál, ale mzdu vlastního vnuka, veškeré odvody na sociální zabezpečení
“velmi skromný” zisk pana podnikatele (Pan podnikatel je majitelem průmyslového vzoru,
je tudíž monopolista a má tím pádem i vysokou cenu.)
Jestliže si potom paní ABC sedne večer k televizi, pak se z hrůzou doví, že je přítěží
sociálního zabezpečení, že ji živí její vnuk, i když si vlastně platí nákupem zboží jak zdravotní
výdaje, tak i vlastní důchod a nyní ke všemu i zmíněnou pokutu.
Jestliže náš pan podnikatel využije “zpružnění trhu ” a rozdělí jednotlivé pracovní úkony na
melouchy, potom přemění vedlejší mzdové náklady (0,4 Kč) na bezpracný zisk.
Když si potom paní ABC koupí znovu svíčku, pak vrazí oněch 0,4 Kč ve formě zisku do
chřtánu pana podnikatele a na druhý den se dozví, že si musí pana doktora zaplatit sama,
protože zdravotní zabezpečení nemá peníze, neboť je deficitní.(Příspěvky na sociální
zabezpečení strčil pan podnikatel ve formě zisku do vlastní kapsy, takže neodvedl nic.)
Dále se dozví, že existuje generační problém, že mladí neuživí staré a stát má vysoké
mandatorní výdaje.
Globalizace:
Jestliže se náš pan podnikatel odstěhuje do Číny a vyhodí vnuka paní ABC na dlažbu,
pak díky nízké ceně pracovní síly v Číně zvýší náš podnikavý kapitalista svůj zisk
o 2+0,4=2,4 Kč, (Nakupuje svíčku z Číny za 3 Kč/kus) což mu zvedne zisk
na 10,60 Kč/svíčku. Stát má vysoké mandatorní výdaje, pan kapitalista velký zisk , státní
rozpočet velký dluh a vnuk naší babičky zametá listí v parku za byt a stravu. Práce se přece
musí vyplácet.
Význam exportu:
Jestliže náš kapitalista XYZ prodá svíčky do Francie,  za cenu 20 Kč/kus díky vyšší kupní síle
francouzského trhu, zaplatí příjmy sociálního zabezpečení francouzský spotřebitel, ale příjmy
domácího sociálního systému zůstanou stejné. Pan kapitalista si ale zvýší zisk
na 11,60 Kč/kus. Za těchto okolností nemá sociální systém žádný prospěch. Kdyby se ale na
tomto podniku podílel stát, mohl by část zisků z kapitálového podílu převézt do sociálního
systému.
Kdyby se na příklad stát podílel formou státního investičního fondu podílem 50%, pak by
sociální systém dostal 11,60/2+0,4=6,20 Kč/kus
To ovšem stát v kapitalismu volné soutěže nesmí. Pan podnikatel by  přišel o část zisků
a to je v tržním hospodářství socialistický zločin, tudíž naprosto neslýchané. Navíc by nemohl
podnikatel vydírat stát, že ztratí motivaci a zavře krám docela, neboť by ho mohl stát vést
sám. Pan podnikatel by se stal postradatelným.
Ještě horší je, jestliže kapitalista vyrábí v Číně a prodává do Francie. Pak sociální systém
nemá nic, ale pan kapitalista má zisk 20-(8,40-2-0,4)=14,0 Kč/kus.

Poplatek za zdravotní péči není v podstatě nic jiného, než pokuta, trest ve finanční formě za to, že byl člověk postižen chorobou. Ti, kteří jsou mladí a zdraví tuto pokutu přirozeně neplatí a tudíž je tato problematika nezajímá. Zatím.
Výdaje sociálního systému.
Protože každé pojištění má jak výdajovou, tak i příjmovou stránku, bude jistě zajímavé
se podívat na jeho druhou stranu a to na tu výdajovou.
Výrobci léčiv jsou vlastníci patentních práv. Stát garantuje soukromý majetek i v oblasti
majetku nehmotného, takže do této kategorie spadá i patentní a licenční právo. Patentní právo
neříká v podstatě nic jiného, než že jeho majitel může druhé osobě zakázat vyrábět,
či prodávat předmět patentního práva. Od tohoto zákazu majitel patentního práva ustoupí
tehdy, jestliže žadatel o licenci zaplatí sjednaný poplatek.
To by nebylo nic špatného, kdyby majitelé patentů nemohli vyžadovat cenu, jaká se jim zlíbí.
Problém je v tom, že majitel patentu se stává automaticky absolutním monopolistou a stojí
mimo hospodářskou soutěž, která stejně v praxi nefunguje. O to se stará cenová hladina.
Jestliže monopolista s patentním právem vyžaduje za lék např. 1000 Kč, pak by byl majitel
licence jednoduše hloupý, kdyby šel s cenou daného léku na 500 Kč. Je zcela logické, že se
bude snažit čím jak nejvíc přiblížit ceně 1000 Kč, protože také výraznou položkou nákladů
jsou licenční poplatky. Objektivně tak vzniká situace, kdy jeden parazit vede skupinu jiných,
menších parazitů, kteří doslova vyžírají sociální systém tím, že stanovují libovolně cenu
a nikdo jim v tom nebrání.
Tak např internetový portal SPIEGEL ONLINE- Wirtschaft uveřejnil tento týden srovnání
cen léků v SRN a ve Švédsku(1)
Časopis uvádí např. cenu za  Omeprasol, medikament na ochranu žaludku:
 Švédsko 9,36 €  SRN 60,46 €, rozdíl 546 %. Po snížení ceny:
                            SRN 43,29 €  rozdíl 363 %.
Generikum stejného léku firmy Ratiopharm:
   Švédsko 7,11 €, SRN 33,24 € rozdíl 424 %
Podle zmíněného článku jsou generika v SRN v průměru o 98% , v případě
patenty chráněných léků o 48% dražší jak ve Švédsku.
Zmíněný článek uvádí, že cenový rozdíl, který musí zdravotní pojišťovny zaplatit
činí v celku 9,4 miliard €. Přitom má SRN s 82 mil. a Švédsko s pouze 9 mil. Obyvatel
nesrovnatelně větší trh.
Výrobci lékařských přístrojů a nástrojů nejsou o nic lepší. Když k tomu připočítáme stále
podhodnocený zdravotnický personál, pak není divu, že pan Heger by raději zkasíroval
i mrtvé, než by zasáhl do blahodárných mechanismů tržního hospodářství.
I zde platí, že kdyby byl stát jako aktivní podílník spolumajitelem patentních práv, měl by
možnost buď nedopustit přemrštěné ceny léků, nebo by mohl převést příjmy z vlastních
podílů do sociálních systémů.
Závěr:
Tudíž žádný generační problém. Systém neregulovaného tržního hospodářství, kde je stát
pouze pasivním divákem a podporuje přímo či nepřímo snižování mezd je příčinou
zhrouceného sociálního systému.
Tyto příklady názorně ukazují, že do sociálního systému platí pouze a jedině všichni ti, kteří
vystupují na domácím trhu jako spotřebitelé spolu se zahraničními odběrateli v České
republice vyrobených produktů. To znamená jak mladí, tak i staří, nemocné nevyjímaje.
Domácí spotřebitel, který nakupuje importované zboží, přispívá do zahraničního sociálního
systému, pokud tam vůbec nějaký je. Z toho důvodu by měl spotřebitel na místo nesmyslných
poplatků ve zdravotnictví platit spotřební daň na dovážené zboží jako příspěvek do sociálních
fondů.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud se nezavedou cenové limity založené na zveřejněné
kalkulaci nákladů a cen léků a lékařských nástrojů a přístrojů, a stát se nebude kapitálově
podílet na hospodářství, bude zdravotnictví jakýmsi samoobslužným krámem, kde se každý,
kdo má možnost obslouží, jak je mu libo bez ohledu, kde se na to má brát.
Je zajímavé, že jsem uveřejnil již v r. 2006, v  69. čísle časopisu MARATHON článek ta toto
téma pod názvem „Je odklon od dosavadního financování sociálního zabezpečení možný?“
Doporučení, že by bylo výhodnější převést základ pro výpočet odvodů do sociálního
zabezpečení na spotřebu zboží a ne na živou práci se setkal tehdy s určitou skepsí. To samé
doporučení se ale nyní znovu objevilo v článku Pana Pavla Kohouta(3) uveřejněném pod názvem“Kde budete pracovat v pětasedmdesáti?
Zde zajímavý citát:
„To je také důvod, proč druhá Bezděkova komise navrhla snížit odvodovou zátěž z mezd
výměnou za zvýšení dolní sazby DPH. Ačkoli značná část veřejnosti s tímto návrhem
nesouhlasí, šlo by o dobrý obchod. Daň z přidané hodnoty je nejstabilnějším zdrojem příjmů
pro státní rozpočet.“
Další možností je státní investiční fond, pomocí něhož by se stát podílel na produkci
a službách, jak je tomu v celé řadě zemí a jehož výnosy by financovaly sociální systém.
Je bez diskuzí že optimum je kombinace obou způsobů
(1) http://www.spiegel.de/wirtschaft/soziales/0,1518,717212,00.html
(2) http://www.valencik.cz/marathon/06/mar0605.htm#_Toc145123612
(3)http://isea-cz.dnh.cz/Aktuality/Posledn%C3%AD%C4%8Dl%C3%A1nkyakoment%C3%A1%C5%99e/tabid/64/articleType/ArticleView/articleId/922/Kde-budete-pracovat-v-ptasedmdesti.aspx