Jak spokojené stáří budou mít naše děti.

Tvrzení, že státní důchodové zabezpečení je nefinancovatelné s ohledem na stárnoucí populaci je tak pravdivé, jak výrok, že děti nosí čáp.Na stávajícím systému není nutno absolutně nic měnit. Je nutno změnit politiku státní investiční činnosti a nastavit hospodářský systém tak, aby bylo možno zaručit všeobecné právo na práci a uvézt do vzájemného souladu mzdy a ceny. Miserie důchodového systému je výsledkem liberálního hospodářského systému.

Navrhovaná řešení jak ODS, Top09 tak i VV povedou ve svých důsledcích k razantnímu
nárůstu chudoby a to nejen důchodců, ale i širokých vrstev práce schopného
obyvatelstva. To názorně ukazuje situace obyvatelstva v SRN, kde jsou opatření, která
navrhují liberální strany v České republice již 10 let v praxi.

Již před 160-ti lety zavrhl francouzský parlament na základě tehdejších skutečností jako
„zavržení hodné“ způsoby soukromého pojištění.
Výborným pramenem je publikace Maxe von Osten, která vyšla r 1884 pod názvem
Pracovní pojištění ve Francii. (1) Stručný přehled obsahu této knihy je uveden na mé
stránce http://www.postrehy.eu v oddíle ÚVAHY pod názvem Stručný přehled vývoje
sociálních systémů v Evropě.
Zde jsou uveřejněny jen ty nejzákladější historická fakta, mající bezprostřední vztakh
k dnešku:
Práce na zákonu o státním důchodovém pojištění přerušila revoluce v r 1848, takže zákon
o státním pojištění byl uveden v platnost až v r. 1850.
V průběhu debaty bylo učiněno několik návrhů:
Hlavním předmětem diskuze byla otázka, zda má být pojištění dobrovolné, či povinné.
Shoda panovala v názoru, že je nutno zřídit jednu státní pojišťovnu a garantem může být
pouze stát. Důvodem byl poznatek, že pouze velký počet pojištěnců může zajistit trvanlivost
důchodového pojištění. Zároveň panovala shoda, že sociální pojištění nemůže být svěřeno
do rukou soukromé pojišťovny pro nepřípustně vysoké riziko. Důvodem pro státní instituci
byla i stávající praxe privátních pojišťoven, kdy byly pojistné smlouvy ze strany pojišťoven
rušeny, takže pojištěnec neměl jistotu, jestli mu bude soukromá pojišťovna v budoucnu vůbec
nějakou rentu vyplácet. Dále se argumentovalo, že stát nepotřebuje generovat zisky, takže
výše pojistného může být nízká, neboť bude generovat pouze náklady, které jsou všeobecné
nízké. Argumentovalo se tím, že centrální správa vyvolá náklady ve výši 60-100 000 Franků.
Aby stát ale nemohl finanční prostředky státní pojišťovny zcizit na jiné účely,
měl být tento institut spravován státními úředníky, kteří ale nepodléhali ministerstvu financí.
Vklady pojištěnců byly zúročeny 5%. Eventuální deficity byly kryty ze státního rozpočtu a to
vždy ke dni 31. 12. každého roku.
Z uvedeného vyplývá, že již před 160. lety byly na základě tehdejší praxe s privátním
pojištěním tak špatné zkušenosti, že se zákonodárci rozhodli pro státní důchodovou instituci,
kdy její deficity kryl stát ze státního rozpočtu.

Diskutovala se také otázka, zda by neměli dělníci dostat rentu od státu. Zde se zajímavě
argumetovalo:

„ Jestliže má dělník platit, a nic nevydělá, nenajde žádnou práci, pak z toho vyplývá, že se
mu musí dát práce aby mohl platit. Tím by se ale došlo znovu k právu na práci což by vedlo
k důsledkům, že by stát musel určovat mzdy a ceny, spotřebu, zkrátka všechno.
Byly vzneseny návrhy, aby vyplácení starobních důchodů převzal plně stát. To bylo označeno
jako komunistické řešení a pochotitelně také odmítnuto. „(1)

Další historická zkušenost z let reálného socialismu ukazuje, že právě státem kontrolované
hospodářství je schopno splnit své sociální závazky vůči starým a nemocným občanům.
Je zajímavé že to tušili již před 160-ti lety i účastníci parlamentních debat, jak uvedeno výše.
Pro stručnost výtah ze zákona o sociálním zabezpečení:

121
Zákon ze dne 12. listopadu 1975
O sociálním zabezpečení.

§ 16 Podmínky pro nárok an plný starobní důchod.
(1) Naplný starobní důchod má nárok pracující, který byl zaměstnán nejméně 25 roků
a v době trvání zaměstnání dosáhl věku 60 let.
(2) Na plný stariobní důchod má nárok též pracující, který byl zaměstnán nejméně 25 roků
a dosáhl věku alespoň
a) 55 let, jestliže byl zaměstnán nejméně 20 roků v zaměstnání uvedeném
v § 12 odst. 1 písm.a)  č. 1 až 7 a toto zaměstnání trvalo při dosažení uvedeného věku,
b) 58 let, jestliže byl zaměstnán nejméně 20 roků v zaměstnání uvedeném
v § 12 odst. 1 písm. a) č. 8 a 9 a toto zaměstnání trvalo při dosažení uvedeného věku.
Žena má nárok na plný starobní důchod, jestliže byla zaměstnána nejméně 25 roků a v době
trvání zaměstnání dosáhla věku aspoň
a) 53 let a vychovaly 5, nebo více dětí,
b) 54 let a vychovala tři nebo čtyři děti,
c) 55 let a vychovala dvě děti,
d) 56 let a vychovala jedno dítě
e) 57 let a nevychovala žádné dítě,
pokud pro ni není výhodnější ustanovení předchozího
odstavce
A kde na to stát bral, to je možné se dovědět ze zákona o odvodech do státního
rozpočtu.

Částka 34, Zákon 161/1982
o odvodech do státního rozpočtu
Oddíl třetí
Příspěvek na sociální zabezpečení

§7
(1) Příspěvku na sociální zabezpečení(dále jen příspěvek)
podléhají státní hospodářské organizace, i když jsou uspořádány do výrobních
hospodářských jednotek, jakož i koncernové podniky a koncernové účelové organizace
uvedené v § 2 odst.1 písm. b) až e).
(2) Příspěvku podle tohoto zákona nepodléhají organizace podléhající důchodové
dani podle zákona o důchodové dani nebo dani ze zisku podle zákona o zemědělské dani
.
(3) Základem příspěvku je objem mzdových prostředků zúčtovaných k výplatě v běžném
roce, snížený o odměny poskytnuté podle předpisů autorského práva zúčtované k výplatě
v běžném roce.
(4) U koncernů se základ příspěvku snižuje o základ příspěvku koncernových podniků
a koncernových účelových organizací.
(5) Sazba příspěvku činí 20% ze základu příspěvku.
(6) Příspěvek zahrnuje i pojistné nemocenského pojištění. Příspěvek je součástí
nákladů organizace.
Jak tato opatření „ruinovala“ státní rozpočet ukazují následující grafy.

Bilance státního rozpočtu

Příjmy státního rozpočtu na úrovni federace

Vývoj investic federálního významu

Modře je označena Slovenská , červeně pak Česká republika.

Závěr
Z uvedeného vyplývá, že si komunistická vláda mohla dovolit v dnešní EU absolutně
nepředstavitelný sociální stát při trvale vyrovnaném státním rozpočtu. To nedosahuje a ani
nedosáhne žádný stát v dnešní EU. Katastrofální deficity všech členských států jsou čtenářům
všeobecně známé. Navíc československá vláda produktivně investovala vysoké částky
do národního hospodářství a takto zvyšovala bez jakýchkoliv propadů HDP.
Dnes jsou všechny vlády EU bytostně odkázány na příliv cizího kapitálu formou cíleného
zhoršování sociální úrovně práce a mezd. Právě ona sociálně zhoubná soutěž  v rámci
EU s cílem stlačit mzdy je příčinou trvalých nízkých příjmů sociálnícho systémů.
Kdo si v archivu ministerstva vnitra najde zákony o státním rozpočtu Československé federace, pak uvidí další výdaje na sociální účely , např v podobě dotací na bytovou výstavbu.
Generační problém jednoduše neexistuje. Od převratu v roce 1989 do dnešní doby se nemohl
poměr starých lidí k výdělečně činným změnit natolik, aby vznikl tento problém.
Z uvedeného skutečně vyplývá, že předáci liberálních stran jednoduše lžou, neboť v tomto
článku uvedené skutečnosti musí znát každý z nich a to z vlastní praxe tehdejší doby.
Jestli naše děti budou nadále volit liberální strany, pak budou jednou na stáří chodit o žebrácké holi.
Ne z důvodu generačních změn, ale z důvodu stagnace vývoje společnosti. Co si zvolí, to budou také mít.

(1)Osten, Max von der
Die Arbeiterversicherung in Frankreich (Schriften des Vereins für Socialpolitik. 26), Leipzig:
Duncker & humblot 1884