Dobro a zlo v ekonomii, díl první.

Dostala se mi do ruky kniha pana Tomáše Sedláčka, nazvaná ekonomie dobra a zla. Myslím, že jak název, tak i obsah knihy jsou poněkud nešťastné. Název knihy napovídá, že můžeme ekonomiku chápat jako zlou, nebo dobrou, že máme tudíž ekonomie dvě.

To vede ale ke schizofrennímu chápání jedné vědy. Argumentace
vedená v tomto smyslu sugeruje představu, že zlo je vlastně dobré a naopak, že
dobré je i zlo. Takto se vytváří představa, že rozlišovat mezi dobrem a zlem je zbytečné,
neboť bez ohledu co činím, dobře činím. Myslím, že několik postřehů k obsahu
knihy bude zajímat i čtenáře, kteří zmíněnou publikaci nečetli.

V první kapitole se autor věnuje starověké pověsti o Gilgamešovi, ve které vystupují
nereálné, bájné postavy polobohů a polozvířat. Podle vědeckých pramenů je jeho
jméno uvedeno v seznamu sumerských králů na počátku 3. tisíciletí před našim letopočtem
jako král města Uruk. Historické prameny sice jeho existenci uvádějí, ale jsou značně
nepřesné. To, že o něm vůbec víme, je zásluhou onoho vůbec nejstaršího eposu .
Je dost nesrozumitelné, proč si Autor zvolil právě tento bájný příběh na vysvětlení
despotismu a ujařmení lidí jako zdroje pracovní síly
(nutil obyvatele města, aby stavěli hradby), aby vylíčil morální nápravu hlavního hrdiny.
Na místo, aby Autor rozebíral starou pověst, mohl věnovat vlastní pozornost starému
Egyptu v období Staré a Střední říše, tudíž v období -2707 až -1781, který dává zcela jiný,
historicky poměrně přesně doložený obraz tehdejší doby.
Tehdy byl Egypt již centralizovaná monarchie, fungovala státní správa. Ti, kdo ji
vykonávali, měli satut státních úředníků a byli zásobováni ze státních zdrojů.
Jednalo se tudíž o určitou formu mzdy. Základem státu byli svobodní zemědělci s daňovou
povinností. Předmětem daní byl odvod části vyprodukovaného obilí. V období sucha
a záplav pracovali tito zemědělci na stavbě chrámů a pyramid. Tisíce takto zaměstnaných
lidí včetně specialistů a umělců byli vlastně státem placení zaměstnanci. Jejich výkony
ve stavebnictví, tehdy vytvořené umělecké předměty jsou dodnes předmětem obdivu
celého světa.
Zatím co autor představuje Gilgameše za civilizovaného despotu a tyrana, existoval
na Nilu na tehdejší dobu stát s vyspělou organizací, stát s perfektně fungující státní
správou, opírající se o zaměstnance, disponující vyspělou řemeslnou technikou.
Kde toto existovalo, musel nutně existovat obchod a výroba na tehdejší dobu v masovém
měřítku. Je nutno si uvědomit, že zásobovat tisíce lidí pracujících na stavbě pyramid
byl na tehdejší dobu opravdu úctyhodný výkon. Kde bylo ono dobro a zlo? Zlo existovalo
bezpochyby ve zlovůli mocných. To ale zmírňoval zákon . Státní správa a pracovní
povinnost vůči státu sice omezovala osobní svobodu, ale zato dávala všem obyvatelům
určitou míru bezpečí a jistotu na úrovni tehdejší doby.
Jinak řečeno, lide měli své radosti a starosti stejné, nebo podobné, jak máme my.
O tom svědčí i celá řada papyrů a grafiti, které se zachovaly dodnes. (Zajímavé je, že
i na náboženských spisech tehdejší doby se objevují obscénní grafity.) Máme tudíž
před sebou stát a státní správu, která dokázala alespoň z části ekonomickými nástroji
zmobilizovat své materiální, intelektuální a lidské zdroje k činům, nad kterými žasneme
dodnes. Vysoká úroveň stavebnictví, a řemesel spolu s vyspělou organizací je dokladem
vysoce rozvinuté dělby práce.
Inu v kolektivu je opravdová síla.
Proč Egypt? Protože v další kapitole se autor rozepisuje o Starém zákonu způsobem,
jaký je obvyklý z hodin křesťanského náboženství a silně připomíná tradici a názory
amerických křesťanských fundamentalistů. Staří Izraelité měli společné dějiny se starým Egyptem.
Nebude proto pro čtenáře bez zajímavosti, podívat se na Bibli a její text z pohledu historického zkoumání:
Wikipedia.de uvádí pod pojmem Palästina (Region):

„Hlavní písemný pramen dějin Palestiny je obsažen v hebrejské bibli, jejíž podstatná část
byla sepsána během babylonského exilu ( začal r -598 dobytím Jeruzaléma a trval do
dobytí Babylonu r. -539) . Tomu předcházela sbírka textů, sestavená již v 8. století
před našim letopočtem po dobytí Izraele Asyřany. Nehledíc na vnitřní nesrovnalosti,
nesouhlasí mnoho obsáhlých archeologických poznatků s údaji, obsažených v Bibli...
Především údaje o rodovém původu jsou dokladem, jak se tehdejší Izraelité cítili spřízněni
s jinými národy a jsou důkazem, proč se u jednotlivých národů vyskytuje tak silná vzájemná
zaujatost"
Z uvedeného vyplývá, že Bibli sepsali mnohem později Izraelité- historicky soubor různých
etnických skupin, žijících na území, které podléhalo vlivům Egypta, Sýrie, Mezopotámie
a národů Malé Asie. Skutečnost, že i Bible, stejně jako pověst o Gilgamešovi je vlastně
souborem mýtů a bájí, jak je známe z Íliady a Odyssei, lze dokumentovat na pochybách
historiků o existenci exodu Izraelitů z Egypta.
Wikipedia .de uvádí:
„Velká část moderního výzkumu vychází v dnešní době z toho, že se s vysokou
pravděpodobností zpětný návrat Izraelitů do Kanaanu nekonal. Biblické zprávy o Exodu
a převzetí země je podle některých vědců pouze literární fikce. Mnoho měst, jejichž
obsazení líčí Tora, ležely v daném čase dávno v ruinách(Jericho), neboť v té době tato
města ani neexistovala. Archeologické nálezy spíše dokládají, že Izraelité byli místní
kmeny beduínů, které využily období úpadku v době bronzové silných kanaanských měst,
nacházejících se v rovině spolu s oslabením Egypta kolem r. -1200 a převzaly tato města,
pokud tyto nenalezly již opuštěné."
Útěk Izraelitů z Egypta do Kanaanu se tudíž s největší pravděpodobností nikdy nekonal.
I když se přece jen konal, pak zůstává fakt, že Kanaan, místo kam Izraelité utíkali byl pod
vlivem Egypta. Šlo tudíž vlastně o útěk z jednoho konce jedné říše na její druhý konec.
To se ale bez souhlasu správy státu nemohlo stát.

Tato část knihy je vysoce zavádějící. Nejedná se o výlučně židovský morální náhled na
tehdejší svět. V Bibli, zejména ve Starém zákoně je obsažen soubor přikázání a pravidel
různých, i nežidovských národů. Jedná se tudíž, moderní terminologií řečeno, o multikulturní
konglomerát, vzájemnou interakcí propojených národů a kultur tehdejší doby. Považovat
Bibli jako výlučný výplod židovské kultury je tudíž zcestné.
Jestliže pan Sedláček právem vidí v Bibli tolik morálního a dobrého, proč se ani slovem nezmínil o
faktu, že Starý i Nový zákon byly z velké části převzaty do Koránu a mají ve formně šaria
platnost dodnes.
Wikipedia.de pod heslem Bibel uvádí:
„Korán přebírá a obměňuje řadu biblických a apokryfních příběhů a naučení, které
byly zprostředkovány pravděpodobně v ústním podání prostřednictvím syrské křesťanské
církve Mohamedovi. Nazývá Toru Taurat, žalmy Zabur a evangelium Injil.
Pohlíží na svaté Písmo, které pochází od Boha jako lidmi později zfalšované."
Pod pojmem Scharia Wikipedia.de uvádí:
V islámské kultuře označuje šaria zákon v jeho nejširším slova smyslu, t.zn. Soubor
náboženských, morálních, sociálních a právních norem, které jsou v Koránu
a v tradici proroků obsaženy.

Jestliže se tolik dobrého nachází v Bibli, pak se musí zákonitě nacházet stejné kvantum
moudrosti a dobra i v Koránu. To však pan Sedláček opomněl uvézt.