Psaní jako terapie (o tom, jak důležitý je šuplík)

 Nedávno jsem se vrhla na úklid kumbálu. Vytahala jsem všechny ty krabice, co s sebou člověk léta tahá, aniž by vlastně tušil, co v nich je a začala jsem je přebírat. Mezi hromadami starých dopisů, skript a různých nostalgií opředených krámů jsem našla taky několik vlastních literárních počinů. Bylo to zvláštní setkání. Sbírka básní, kterou jsem vlastnoručně napsala a bavlnkou nakřivo sešila, když mi bylo osm, mě potěšila i po letech, a jak se znám, byla bych z ní dodnes ochotna na požádání recitovat.   

Doktore, čtenáři mi nerozumí!

 Když jsem ale našla „povídku“ kterou jsem napsala v patnácti, vyvstal mi na čele studený pot. Povídka byla jedním slovem strašná. Dějem vás nebudu unavovat, protože vlastně ani žádný neměla. V kostce řečeno, byla o tom, jak jsem jiná, zvláštní a jak mi okolní svět nerozumí. Tyhle pocity samozřejmě zažívá asi tak devadesát procent pubescentů a je to s nimi podobné, jako s akné. Jsou nepříjemné, urputné, přicházejí bez pozvání, ale časem přejdou. Hodně se mi ulevilo, když jsem to svoje dílo roztrhala na malé kousky a vyhodila do koše. Když jsem se přestala zalykat trapností, napadlo mě: Ještě, že v době mého dospívání internet teprve začínal. Jinak by to třeba někde viselo dodnes a nedalo by se s tím nic dělat.

Nepochybuji, že mi tenkrát pomohlo hodit svoje pocity na papír, vypsat se z nich. Úplně se vidím, jak skláním svou načerno obarvenou hlavu nad školním sešitem a sázím slova jedno vedle druhého s pocitem, že právě předávám cenný odkaz dalším generacím. Ostatně, nejeden psycholog či psychiatr výslovně doporučuje pacientům vést si deník. A skutečně to pomáhá.

Druhá věc ovšem je, jak se s výsledkem naloží.

Určitě existují geniální jedinci, jejichž deníky je možné téměř bez úprav vydávat. Ale, přiznejme si, je jich jen mizivé procento. I romány, psané deníkovou formou, poskytují většinou pouze dokonalou iluzi, že jde o spontánně psaný deník, ve skutečnosti jsou ale velmi dobře promyšlené a je za nimi mnoho práce, přemýšlení a přepisování.

Dneska je cesta textu ke čtenářům krátká. Autor se uprostřed noci vzbudí, něco ho strašně žere, vypíše se z toho, uleví se mu – a druhý den si to můžou přečíst tisíce lidí na internetu. A přitom je zjevné (třeba i tady na blogu), že některým textům by kratší, delší, či doživotní pobyt v šuplíku neuškodil.

Nepomohli mi s kočárkem do autobusu? Napíšu blog, jak je společnost netolerantní k matkám! Byl na mne drzý číšník v restauraci? Hned to sepíšu a učiním obecný závěr, že pohostinství upadá. Mám stach ze stárnutí? Zveřejním svoje akty, původně pořízené jen pro potěchu manžela, ať všichni vidí, že jsem ještě k světu!

Efekt těchto počinů je však asi takový, jako když někdo po šestém pivu rozesílá esemesky bývalým partnerům. V tu chvíli se to zdá jako skvělý nápad, reakce čtenářů však nebývají takové, jaké by si autor býval přál.

Emoce rozhodně ke psaní a k umění obecně patří. Psaní bez emocí je záživné asi tak, jako návod na obsluhu pračky. Když ale emoce vedou ruku autora až příliš, je dobré nechat dílo trochu uležet, po čase se k němu vrátit a položit si otázku: Bude to zajímavé a přínosné i pro někoho jiného, než pro mne?

Nesmí se totiž zapomínat, že čtenáři nejsou spolupacienti v terapeutické komunitě, a tudíž nejsou vždy nastaveni na to pisatele chápat a poskytovat mu citlivou zpětnou vazbu. Potom se často stává, že místo očekáváného pochopení, souznění a podpůrných reakcí přijde kritika, leckdy tvrdší, než autor unese. Pokud si tedy někdo skrz psaní řeší vlastní problémy (což je podle mě zcela legitimní důvod, proč psát), ať nezapomíná, že má ve stole šuplík, v počítači složku, ve které může nechat text uzrát, případně deník schovaný na tajném místě. Když se pak po čase (někdy stačí pár hodin, jindy jsou potřeba dny a týdny) k textu vrátí a oddělí zrno od plev, má šanci potěšit psaním sebe i případné čtenáře.

A nebo si prostě říct: „Pomohlo mi to a teď už to můžu zničit.“