Připojte se, abych se mohl zapojit!

Včera jsem se zájmem přečetla článek který pojednává o nové službě pro bezdomovce. Jmenuje se Wifi 4 Life a má pomáhat lidem bez domova vrátit se zpátky do běžného života a ostatním lidem zase k připojení na internet. 

Zakladatelé této služby mají představu, že bezdomovec bude stát osm hodin denně na určeném místě se zařízením, které umožní bezplatné připojení všem kolemjdoucím v okruhu dvaceti metrů. Jako odměnu bude dostávat bydlení, stravu a ošacení a pokud se osvědčí, bude doporučen dalším zaměstnavatelům.

Přiznám se, že z tohoto projektu jsem dost rozpačitá. Mám za sebou čtyři roky v přímé práci s lidmi bez domova, proto mě každá inovace v tomto oboru zajímá. Myslím si, že je dobře, když někdo nabídne lidem bez domova i jinou formu pomoci, než tradiční denní centrum, noclehárnu a azylový dům. Považuji za velmi zdravé, když se do pomoci potřebným zapojují i lidé, kteří nejsou sociální pracovníci  a nebojí se realizovat netradiční nápady. Projekt wifi 4 Life má ale podle mne několik velkých slabin.

Problematická mi připadá především představa, že člověk, který se v projektu osvědčí, bude doporučen  dalším zaměstnavatelům. Na tomto principu už několik projektů funguje a některé docela úspěšně. Člověk, který dlouhodobým pobytem na ulici ztratil pracovní návyky, si v rámci takových projektů zase zvyká ráno vstávat, střízlivý se dostavit na pracoviště a tam vykonávat konkrétní práci. Zaměstnavatel počítá s jeho slabinami, většinou jsou na těchto tréninkových pracovních místech poněkud „měkčí“ podmínky, než v běžném zaměstnání a pozornost je soustředěna na to, aby si zaměstnanec v přátelském prostředí postupně zvykal chodit do práce a osvojil si nové dovednosti, které může použít v dalším zaměstnání.

A tady mě napadá první otázka k projektu „Wifi 4 Life“: Jaký zaměstnavatel potřebuje zaměstnance, který se osvědčil v tom, že osm hodin denně stál na ulici a držel krabičku? Jaké schopnosti musí člověk při této „práci“ prokázat? 

Například prodavač Nového prostoru se musí umět slušně chovat, jednat se zákazníkem a dodržovat podmínky prodeje. Za svoji práci dostane předem určenou odměnu, která je závislá na tom, jak si při prodeji počíná. „Chodící wifi“ prostě osm hodin stojí v tričku s nápisem FREE WIFI CHARITY a čeká, až se někdo připojí. A to mě přivádí k otázce lidské důstojnosti, která je v závěru citovaného  článku také zmíněná. To, co lidem na ulici hodně chybí, je vědomí vlastní hodnoty. Jak moje sebevědomí zvedne práce, která spočívá v postávání na ulici? Již zmíněný prodavač Nového prostoru si na konci dne může říct, že dokázal prodat deset časopisů, metař se může pochválit za to, že pečlivě zametl tři ulice. Jejich práce, i když nekvalifikovaná, má konkrétní, hmatatelné výsledky Za co se může pochválit „Chodící wifi“, když vlastně vykonává pouze funkci  stojanu na wi-fi hotspot? Posiluje taková práce skutečně pocit vlastní hodnoty?

Projekt navíc řeší „problém nedostupného internetu“ v Praze. Poptala se zkusmo několika lidí v okolí, protože já sama se na internet připojuji pouze doma a tenhle problém mě nikdy netrápil. Všichni, koho jsem se zeptala, mi jednoznačně odpověděli, že problém nedostupného internetu v Praze zkrátka neexistuje. Kdo potřebuje internet často, má ho v mobilu. Kdo ho v mobilu nemá, zajde si do restaurace nebo kavárny a připojí se na wifi tam.

Navíc, lidé bez domova budou v tomto projektu pracovat za bydlení, stravu a ošacení. Nevím, jak konkrétně si lidé z „Wifi 4 life“ takový způsob odměňování představují a docela bych chtěla vidět pracovní smlouvy, které budou s lidmi bez domova uzavírat. 

Důstojnější mi každopádně připadá nabízet lidem bez domova opravdovou práci za opravdové peníze, které mohou utratit dle vlastního uvážení, tak, jak to dělají bydlící lidé.