Vystoupí filmem Ve stínu kinematografie ze stínu?

Režisér David Ondříček zatím nenatočil špatný film. Naopak. Všechny jeho filmy doznaly buď diváckého uznání ("Jedna ruka netleská", "Grandhotel") nebo se staly kultovními ("Šeptej", "Samoráři"). Do které kategorie se zařadí jeho nejnovější film "Ve stínu" se teprve ukáže, ale každopádně jde opět o film s velkým "F".

Letošní rok je zatím na dobré filmy poměrně skromný. V dosavadní nabídce distributorů by se našlo pouze pár slušných komedií ("Okresní přebor", "Polski film"), mladší publikum potěšil "Signál" a vyšší ambice se přisuzovaly Slámovým "Čtyřem sluncím" nebo Hřebejkově "Svaté čtveřici". Díky smutnému skonu Radoslava Brzobohatého se bude vzpomínat na jeho poslední film "Vrásky z lásky". Film kalibru výrazného aspiranta na ocenění Českého lva chyběl, o zahraničních ambicích ani nemluvě.

"Ve stínu" takové ambice má a hned z několika ohledů by mohl uspět. Noir kriminálka, v níž kapitán Hakl soupeří jak s krakaticí v podobě státní bezpečnosti a se svým sokem ve vyšetřování majorem Zenkem, tak se s rozdělením svého času mezi práci a rodinu, je letos bezpochyby nejlépe odvedeným filmařským řemeslem.

Marek Epstein napsal sedmnáct verzí scénáře a je znát, že oba s režisérem Davidem Ondříčkem věděli, jaký příběh chtějí vyprávět. Příběh, který od začátku do konce udrží nejen divákovu pozornost. Příběh, který diváka přibije do sedadla věrohodností a udrží jej v něm stupňujícím se napětím.

Režisér David Ondříček rozjel několik linií příběhu a všechny je s lehkostí "ukočíroval". V první třetině vypráví příběh zaneprázdněného detektiva Hakla (Ivan Trojan), který bydlí se svou milovanou rodinou, ale žije se svou prací. Tu si sice jako správný tvrďák nenosí domů, ale jeho vlastní život dostává na frak jako delikventi, které zatýká.

Ve druhé třetině začíná, na bázi standardní vloupačky, svůj souboj se státní bezpečností, která vloupačku využije ke svým nechutným, machiavelistickým monstrprocesům a neštítí se do ní začlenit ani majora německé policie Zenkeho, výborně ztvárněného Sebastianem Kochem ("Životy těch druhých"). Ten se stává postupně Haklovým soupeřem nejen ve vyšetřování, ale i v rodinném životě, protože jej STB ubytuje v Haklově domě. Z počátku "banální" detektivka se postupně stává politickou obžalobou tehdejšího režimu, který nejen zničil v první polovině padesátých let spoustu lidských životů, ale neštítil se provést měnovou reformu.

Ve třetí třetině si pak Hakl uvědomuje, že přes hru, kterou rozehrála státní bezpečnost a čím dál, tím víc jeho kolegů se ukazuje býti přinejmenším jejími pomahači, musí dořešit prvotní případ. Nejen proto, aby se ctí sám obstál, ale aby byl do budoucna přikladem svému malému synovi (Filip Antonio).

Mimo hlavní linie vyprávění udržel řežisér pod kontrolou celou řadu dílčích témat, náklonnost Zenkeho k Haklově věčně opuštěné ženě (Soňa Norisová), roli Haklova nadřízeného (Jiří Štěpnička) v celém případu i příběhy epizodních postav Haklova kolegy (David Švehlík), policejního fotografa (Martin Myšička), kasaře (Norbert Lichý), jeho spolubydlící (Simona Babčáková) nebo obviněného recidivisty a člena židovské obce (Miroslav Krobot).

Jednu z hlavních rolí hraje ve filmu hudba Ondříčkova tradičního spolupracovníka Jana P.Muchova, na které se podílel Michal Novinski. Asi se dá přimhouřit oko nad faktem, že se nechali několikrát inspirovat motivy Thomase Newmana ("Útěk z věznice Shawshank", "Seznamte se Joe Black"), protože hudba představuje ve filmu ústřední element, vytvářející napětí i podtrhující zásadní dějové zvraty.

Zřejmě není nutné vyzdvihovat tradičně bezchybné herectví Ivana Trojana. "Jeho" kapitán Hakl je především chlap. Nesoupeří se státní bezpečností kvůli politickému přesvědčení. Jde mu o vyřešení případu bez ohledu na to, kdo je pachatelem. Je klasickým, osamělým "střelcem", který se "neohne" ani proto, že soupeří s tehdejší všehoschopnou státní mocí.

Film je, mimo hlavní detektivní zápletku, propracovanou obžalobou bývalého komunistického režimu, který se v padesátých letech uchýlil k neodpustitelným zločinům a měnové reformě, kdy běžné občany, ale především inteligenci a podnikatele, ze dne na den zbavil finančních prostředků.

Nečiní tak nikterak okázale, ale upozorňuje na nutnost osobní odvahy, pokud chceme bojovat s nepravostmi. Té odvahy, které je v dnešní době tak málo. Zatímco je možné konstatovat, že filmem "Ve stínu" naše kinematografie má šanci vystoupit z pomyslného stínu špatné filmové produkce posledních měsíců, jelikož se jedná o výborný film, nebude-li v nás víc osobní odvahy obětovat se ve prospěch lepší budoucnosti, jako národ z vlastního stínu nikdy nevystoupíme.