Koronavirové paradoxy

Koronavirus nám nastavil zrcadlo. Vidím v něm apatické občany, které si vodí vláda na drátkách, a v zájmu obav o vlastní život se bojí třísknout do stolu a zvolat: „Už toho bylo dost!“ nebo ještě lépe „Už vás máme dost!“

Virus zabiják

Jistě existují zabijácké viry. Přemisťují se z místa na místo vzduchem, šíří se ventilací nebo je přenáší nakažený hmyz a kde se vyskytnou, zničí procenta populace, další procenta vyváznou po dlouhém boji s nemocí a zbytek společnosti je paralyzován. Do takových virů má koronavirus daleko. Analýzy prokázaly, že jeho smrtnost je jen o něco vyšší, než u epidemie chřipky a možnost nákazy je přesně definovaná delším kontaktem s nakaženým nebo kontaktem s kontaminovaným materiálem a následným přenosem viru do úst, či očí. Čili nic, proti čemu by se nedalo účinně bránit rozumným omezením sociálních kontaktů, zvýšenou hygienou, zvýšenou desinfekcí prostor a ochranou úst a nosu v případech, kdy to má smysl. Značným paradoxem současné situace je fakt, že jsme pojali hrůzu před něčím relativně málo nebezpečným, co nás ohrožuje stejně, jako řada jiných nemocí, či civilizačních hrozeb a paralyzovaní sami sebou si hýčkáme vlastní kolektivní zbabělost.

Roušky

Pamatujete si ještě, proč byl koronavirus pokládán za nebezpečný? Správně. Bylo nám vsugerováno, že proti němu není ochrany. Pomůžou jen respirátory FFP3 nebo FFP2, které ovšem na počátku "krize" nikde nebyly a dodnes jsou drahé. A tak jsme vzali za vděk rouškou, o níž neustále mluvící, moudré "hlavy" různých epidemiologů a imunologů zpočátku tvrdily, že proti koronaviru nepomůže, jelikož je virus menší, než mřížka tkaniny, ze které je rouška vyrobená a tudíž přenosu viru nijak nezabrání. Bez ohledu na selskou logiku i fyzikální fakta, se roušky staly synonymem neprůstřelné ochrany, hrází proti viru i jistou formou stádovité pospolitosti, ve které zle pošilháváme po komkoliv, kdo je na předepsaném místě bez roušky. Strach nám zaslepil mysl, která by nutně musela křičet, že z roušek fučí vydechované viry všemi směry, jen ne do roušky, kdekdo si ji sundá hned, jak to jde a neustále se na ní sahá, což jde přímo proti principu, že se můžeme nakazit přenosem dotykem kontaminovaných materiálů. Nebylo by lepší, aby více ohrožené skupiny občanů dostaly od státu respirátory a používaly se jen tam, kde to má smysl a občany u nichž to má smysl?

Miliardové nákupy

Celý humbuk kolem roušek se ovšem leckomu báječně hodil. Než se rouška usadila v mysli jako "jediný", univerzální lék na virus v podobě lékařské roušky, kusu látky, či jakékoliv šály, šátku a podobně, byl na počátku prostý fakt, že roušky a natožpak respirátory, nebyly nikde k mání. A tak se jala vláda nakupovat, vzduchem létaly miliardy korun a přilétaly miliony roušek a respirátorů. A kde teď jsou, ptám se? Ještě v únoru nebyly nikde, v březnu a dubnu líbala vláda přilétající letadla a děkovala čínským původcům viru za dodané zboží. A v květnu, červnu nebo červenci? Dostali jste domů nějakou roušku? Čekal jsem, že budou distribuovány občanům, ale najednou se začaly objevovat v lékárnách v drogériích. Že by zázrak? Nebo se kromě nemocnic a různých zdravotních a sociálních ústavů dostaly vládní dodávky i k soukromým prodejcům? Bylo by to obludné, ale že by se ihned chytili výrobci a během několika měsíců zahltili trh, se mi opravdu nechce věřit.

Chytrá karanténa

Cože?

Dneska zadarmo, zítra za peníze

Vláda si vyložila nutná ekonomická opatření tak, že do rozpočtu zasekla nevídanou „sekeru“. Zatímco logika velí v případě nouze šetřit a dělaly to tak mnohé generace před námi, vláda přijala rádoby podnikatelské, ovšem ve skutečnosti ryze socialistické, řešení. Z krize se „proinvestujeme“, rozumějte „prožereme budoucnost“, protože ta přeci nemůže být jiná, než skvělá. Viděli už jste zásadní investici, kterou by nějaký ministr připravil za půl roku? V naší republice? Ne, nic takového se nestane. 500 000 000 000 korun, záměrně jsem to nerozepsal slovně, sežere z větší části absence chybějícího výběru daní. Částečně díky zastavené ekonomice, možná díky prostému faktu, že by vládě letos na neustálé rozhazování nezbylo ani bez koronaviru. Z další části pak zaplatíme platy státním zaměstnancům, kteří v době nouzového stavu "dřeli z domova jak koně" a almužny různým skupinám, kterým vláda ze dne na den v březnu na bezmála tři měsíce "zavřela krám" a odmítla zaplatit jasné náhrady dané vyhlášením nouzového stavu. Mimochodem divím se, že ještě „neprší“ žaloby. V neposlední řadě pak finance padnou na předvolební dary potenciálním voličům, například důchodcům, kterým se hodí před volbami přidat. Zopakuje se to ještě v příštím roce, kdy bude nutné pokrýt zrušení superhrubé mzdy a pak i v dalších, dokud budou nějaké virtuální peníze, protože ty skutečné už jsme dávno projedli a tváříme se, že to je normální.

Koronavirus ukázal, že stát je mizerný manažer a nejhorší hospodář. Šest let už duo ANO, ČSSD neumí nalézt cestu, jak do rozpočtu přinést finance podporou firem, technologickým rozvojem nebo většími investicemi zahraničních firem v naší zemi. Vše, co bylo zmíněno, včetně čínského angažmá jsou jen řeči a moderní firmy staví své závody ve všech státech okolo raději, než u nás. Jediné, na co se vláda zmohla, kromě své příjmové impotence, je restrukturalizace výběru, kdy superhrubou mzdu nahradí větším výběrem daní a to, co přidají důchodcům, v budoucnu uberou firmám, které tak budou mít ještě menší důvod zde podnikat. Fakt, že k takovému trestuhodnému nakládání s financemi přihlížíme a zadlužujeme tak naše vlastní děti mi přijde jako největší paradox současnosti. Jak asi skončí společnost, která myslí víc na sebe, než na své potomky?