Voliči soc.dem. a komoušů nechť se dostaví pro Občanský průkaz

Tohle nikdy nepochopím. Nepochopím, jak je možné, že někteří lidé volí dvacet let po pádu komunismu současné sociální demokraty nebo komunisty. Věřím, že o absurditě tohoto počínání bude uvažovat každý, kdo si zajde do kina na nový český film Občanský průkaz a osvěží si paměť. Co je to za zvláštní "rozežranost", která se v nás rozhostila a dala nám zapomenout, jak "báječně" jsme se tu měli ...

Přiznám se, že jsem váhal jít na film Občanský průkaz už jenom z toho důvodu, že spojení Šabach - Jarchovský - Trojan vyvolávalo jedinou asociaci. Opravdu je ještě co říct o naší komunistické minulosti? To nestačily Šakalí léta, Pelíšky nebo Kawasakiho růže? To nestačí, co už Šabach dříve napsal, Jarchovský zpracoval do formy scénáře a Hřebejk natočil?

Nicméně recenze byly nadmíru příznivé a tak jsem se šel spíš podívat na vidění historie panem producentem a režisérem Trojanem, než na dobové oblečení, nouzi v podobě jezdících žigulů, trabošů a krásu undergroundové muziky, tehdy většině lidí zapovězené.

Odměnou za mou "odvahu" mi byl nevšední zážitek, kdy čtveřice mladíků, Žába, Popelka, Aleš a Dimitrij, dospívajících v době čerstvé normalizace přibližně poloviny sedmdesátých let, líčí své peripetie s režimem v období od získání občanského průkazu, až do nastoupení vojenské služby a následného ukončení studií pouze jediného z nich.

Ačkoliv to tak na počátku nevypadá, jelikož ten je věnován expozici, neboli vysvětlení, "kdo je kdo", v partičce kluků, jejich spolužáků a učitelů, rozjede se film do vynikajícího odrazu tehdejší doby v nás. Před očima defiluje každodenní fízlovství, tajní práskači, do kterých by to nikdo neřekl, represe ze strany policajtů, kteří jsou "vždy po ruce", přestože mnohdy neumí ani číst a psát, zvláštní revolta spočívající třeba jen v drobné veršované legraci z režimu té doby, každodenní hrdinství těch mnoha jedinců, kteří se proti režimu, byť jen malicherně postavili, stejně jako srabáctví a "předposranost" drtivé většiny nás, kteří jsme v řežimu "jen tak" žili, přizpůsobili se mu, hovořili a věcech, které nás trápily potichu nebo raději vůbec.

Kdybych věřil, že mohou američtí akademici pochopit celou zrůdnost a záludnost té doby, věřil bych v úspěch těchto "českých Vlasů" při udílení Oscarů, protože si myslím, že Občanský průkaz je vynikající film.

Petr Šabach, jako už mnohokrát, perfektně odpozoroval dobové detaily, vazbu revoltující mládeže na muziku, která nebyla běžně dostupná i dospělé "vzory" a doplnil je skvělými postřehy z oblasti "manýrů" dospívající mládeže, která je často přemoudřelá, kašle na rodiče a jejich názory i úděl, vyjadřuje se vulgárně a je za všech okolností takzvaně "nad věcí". Vlastní text doplnil dobovými veršíky svého přítele Aleše Kovandy, který jimi jako tehdejší student komentoval pro pobavení kamarádů v hospodě politické události. Právě jeho verše vytvářejí humornou osu filmu.

Režisér Ondřej Trojan zvolil, adekvátně knižní předloze i filmové výrazové prostředky. Kluci jsou sprostí, ale ne vulgární. Sprostá slova ve filmu sice zazní častěji, než v kterémkoliv předtím, ale nepůsobí lacině, podbízivě, ani přehnaně. Zkrátka, takto mládež mluvila, mluví a zřejmě vždycky mluvit bude. První milování mladého Žáby i jeho pozdější peripetie s holkou, jsou zobrazeny romanticky a zábavně, až tak, že si nelze nevzpomenout na Lásky jedné plavovlásky a scénu s kufrem, protože nedůvěřivost byla v té době všudypřítomná.

Zvůle režimu asi nejlépe vyzní v momentě výslechu klučičí party, kdy najdou uplatnění facky i křik zhovadilého policisty, podobně jako ve filmu Kolja, stejně jako v momentě "pogromu" na účastníky zakázaného koncertu "Plastiků". Mnohem víc však, než jednotlivé, do očí bijící případy tehdejších paradoxů, působí drobné náznaky, úzkostné pohledy dospělých, bezcitná nabubřelost nástrojů tehdejší moci i naivní revolty nebojácných, režimem ještě "nepoučených" mládežníků, kteří se v podstatě ničím neprovinili a přesto jim režim, v lepším případě, zkazil život.

Všichni čtyři mladí herci Libor Kovář, Matouš Vrba, Jan Vlček a Jakub Šárka dělají čest (ne)herectví a po řadě "uměle navoněných, rádoby dětských a týnejdžerských" komedií typu Panic je na nic, Rafťáci, či Jak se krotí krokodýli, kde trapnost převládá nad obsahem, nás vracejí do doby, kdy se u nás točily výborné filmy pro mládež. V "dospělé" kategorii září Marek Taclík jako Popelkův táta, Aňa Geislerová jako Žábova máma, "pedofil" Jiří Macháček a především Martin Myšička jako Žábův táta, který si svým výkonem vykročil, dle mého názoru, pro Českého lva, ostatně, jako celý film a Ondřej Trojan jako režisér.

Občanský průkaz není jen poctou českému undergroundu, stejně jako není oslavou revolty proti normalizaci. Je to óda na "normálnost", která byla v éře komunismu rozcupována na padrť do té míry, že jí ještě dnes nejsme zcela schopni. Film mě rozesmál i upřímně dojal, což se od doby Kolji mnoha českým filmům nepodařilo.