S Madonnou v posteli a s Sherlockem Holmesem v patách

... "a pak, že oženit se známou osobností, je kdovíjaké terno" ... mohl by hořekovat režisér a scénárista Guy Stuart Ritchie, kdyby ovšem nebyl tvrdý týpek, který si rád zaboxuje, zacvičí karate a jako správný Angličan nemá problém vypít v hospodě nějakou tu pintu, nejlépe irského, piva ...

Ritchie měl to štěstí nebo spíš smůlu, že hned jeho první dva filmy, komedie Sbal prachy a vypadni (
"Lock, Stock and Two Smoking Barrels") a Podfu(c)k ("Snatch") se staly filmovou kultovní legendou díky podmanivému "drsně"  zábavnému provedení. Oba filmy nastartovaly kariéru herci Jasonu Stathamovi a měly nastartovat i kariéru Guye Ritchieho. Ten ji ovšem obdivuhodně promarnil.

Pod vlivem úspěchu a rovněž pod vlivem sňatku s americkou popovou hvězdou Madonnou, se kterou se oženil v roce 2000,  začala Ritchieho tvorba degenerovat. Zaměřil se na podporu své manželky, které se stal inspirací a oporou tím, že se podílel na jejích projektech a obsadil ji do svého filmu Trosečníci ("Swept Away"). Příkladem promarněného talentu budiž jeho další filmy Revolver a RocknRolla, které byly v první případě jasným propadákem, ve druhém pak příznivě přijaty diváky, ale chladně přijaty kritikou.

V roce 2008 Ritchie opustil "Madonninu postel" a vrhl se opět na ryze vlastní tvorbu. Hned pro začátek si ukousl skutečně tučné sousto. Na počátku tohoto roku vytáhl z naftalínu postavu Sherlocka Holmese a dal mu tvář Roberta Downey Jr.

Ritchie od prvních minut nezapře věrnost své tvrdé, dynamické škole. Holmes v Downeyho podání není žádný geniální "páprda" s lupou v ruce, který by dlouze, logicky, krůček po krůčku, postupoval, aby se dopátral kýženého výsledku. Tohle nejsou vraždy v Mindsomeru ... "nejdříve hák na čelist, pak pěstí nabořit dříve zlomená žebra a nakonec prolomit koleno" ... nový Holmes chladně nevypočítává pouze stopy, které ho vedou neomylně k vyřešení případů, ale stejně chladně plánuje a ještě chladněji provádí své bojové akce, při kterých máte pocit, že kung fu vzniklo v Anglii.

Věrným souputníkem je mu John Watson v podání Jude Lawa, který se neméně obratně pere a doplňuje Holmesovy deduktivní postupy chladnou rozvahou a elegancí. Partnerství obou hlavních hrdinů je element, který v novém filmu výborně funguje. Méně chápavým divákům je několikrát názorně vysvětleno, proč je Holmes geniální. Všímá si sebemenších detailů, využívá svého objevitelského nadání a když už mu dochází dech, přispěchá na pomoc Dr. Watson. Film je plný zábavných vzájemných bonmotů, zvláště pak v situacích, kdy je Holmes v úzkých, což si ovšem nikdy nepřipustí, případně se Watsonovi pokouší rozmluvit jeho zasnoubení s Mary.

Co už funguje podstatně méně je průměrný, jednoduchý příběh, ve kterém Ritchie doplácí na to, že si scénář nenapsal sám, jako tomu bylo u jeho prvotin, ale svěřil jej naprosto neznámým a nezkušeným scénáristům. Výsledkem je lehce předvídatelný děj, který čerpá z knižních předloh v tom smyslu, že ačkoliv film začíná okultním rituálem a proplétají se v něm věčná témata zednářství a magie, jeho výsledkem je dopadení zcela smrtelného zloducha lorda Blackwooda.

Lord Blackwood má nesmírně málo prostoru na to, aby se stal divákům dostatečně odporný. Ani herectví Marka Stronga, který ztělesnil jako "pan Hani" ve filmu Labyrint lží ("Body of Lies") synonymum slova charisma, když svým projevem zastínil i "dospívajícího" Leonarda di Capria v hlavní roli, z něj nevykřeše víc, než několik sošných póz, které nejvíce připomenou Hannibala Lectera. Zde mohl Ritchie klidně ušetřit dolary a sáhnout po Karlu Rodenovi, který už plytkých záporáků ztvárnil celou řadu.

Podobně nevýrazná role Holmesovy pokušitelky, múzy a "jediné přemožitelky" byla svěřena Rachel McAdams, která, coby Irene Adler, nejvíc upoutá, když si svleče šaty a ukáže nám krásu své obnažené šíje a ramen.

Celkově se film zmítá mezi parodií a vážně míněnou, byť novátorskou, verzí slavné předlohy. Do konce filmu jsem si nebyl schopen vybrat , kterou z poloh měl Guy Ritchie ve svém pokusu o comeback na mysli. Nejvíc jsem si přál, aby už příběh jakkoliv skončil, třeba i smrtí Sherlocka Holmese, jelikož film od půlky výrazně ztrácí na tempu až se zdá být nekonečný.

Kdyby Guy Ritchie stylizoval Sherlocka Holmese více do podoby Nicka Cartera z filmu "Adéla ještě nevečeřela" a celý příběh by se na první pohled jevil víc jako parodie, asi bych filmu dovedl leccos odpustit. Takto mám z celého projektu rozpačitý dojem.

Nezpochybnitelně kvalitní je herectví Roberta Downeyho Jr., který se snad definitivně zbavil svého alkoholového prokletí. Výborně funguje hudební doprovod, který má na svědomí držitel několika "hudebních" Oscarů Hans Zimmer a jediné kladné body si Guy Ritchie jako režisér zaslouží za novátorské pojetí této "naftalínové" látky. Zbytek filmu nepřekračuje tradiční hollywoodský průměr.

Proto pokud netoužíte za každou cenu vidět novou podobu Sherlocka Holmese, případně jakýkoliv tuctový akčňák, počkejte si na dvojku, která už se připravuje. Společně doufejme, že se Guy Ritchie opět "vzmuží" k výkonům hodným jeho prvotin a nezůstane v naší paměti jen  "režisérem, který je bývalým manželem Madonny".