Na život a na smrt, protože z boje se nikdy neutíká

Válečné filmy patří k mým nejoblíbenějším žánrům. Nový film Petera Berga „Na život a na smrt“ („Lone Survivor“) se skvělým Markem Wahlbergem v hlavní roli opět mírně posouvá hranice autenticity bojových scén dál, než jsme byli dříve zvyklí.

Kdybych měl vyjmenovat všechny válečné filmy, které mě v minulosti zaujaly, byl by to dlouhý výčet. Úroveň autenticity bojových scén posouvaly v posledních desetiletích především filmy „Ponorka“ Wolfganga Petersena, „Četa“ Olivera Stonea, „Zachraňte vojína Ryana“ Stevena Spielberga a „Černý Jestráb sestřelen“ Ridleyho Scotta. Úroveň autencity v nich dosahuje postupně takového rozsahu, že se divák stává téměř přímým účastníkem bojů.

Za posledních deset let se ovšem mnoho dobrých válečných filmů neurodilo. Americká produkce se vyčerpala a spíš než bojovým aspektům věnovala pozornost psychologickému rozkrytí osudů hlavních hrdinů. Za zástupce tohoto směru lze pokládat film „Smrt čeká všude“ režisérky Kathryn Bigelow. Jinak k nám z Hollywoodu moc dobrých válečných filmů nepřišlo a další posun směrem k ještě většímu proniknutí do srdce a duše většinou řadového vojáka zajistily evropské filmy a to konkrétně „9 rota“ ruského režiséra Fedora Bondarčuka a „Speciální jednotka“ z tvorby Francouze Stéphana Rybojada.

Zatímco se válečné filmy několik desetiletí bezprostředně po druhé světové válce soustřeďovaly na hranou dokumentaristiku přelomových válečných událostí („Příliš vzdálený most“, „Den D“, „Tora! Tora! Tora!“) s válečnými událostmi ve Vietnamu a v Afghánistánu se začali tvůrci spíše věnovat roli a osudu jedince ve válce. Tento trend ve filmu „Na život a na smrt“ vrcholí jak tím, že se hlavním hrdinou příběhu stává pouze čtyřčlenné družstvo Navy SEALs, tak soustředěním především na zdravotníka týmu Marcuse Luttrella, který  přežil akci na odstranění kmenového vůdce a jednoho z vrcholných členů Al Káidy Ahmeda Šaha.

Operace Red Wings začala vysazením čtyřčlenného týmu do místa asi jeden a půl míle vzdáleného od Šahovy základny. Vojáci zdolali při přesunu na pozorovatelnu značné převýšení a po odhalení místními pastevci byli nuceni bez jakékoliv podpory čelit značné přesile jeho bojovníků. Až po jistých průtazích vyšší velitelství povolilo spuštění záchranné operace pod velením jejich velitele kapitána Kristensena.

Přestože je v podstatě od počátku zřejmý osud jednotlivých členů týmu i hlavního hrdiny Marcuse, jež popsal po odchodu do výslužby své osudy v knize „Lone Survivor“, která se stala předlouhou filmu, jsou bojové scény vystavěny tak důmyslně a přesvědčivě, že film přináší strhující a napínavou podívanou. Peter Berg odvedl dokonalou scénáristickou práci především v choreografii bojových scén a všichni hlavní hrdinové, Mark Wahlberg, Taylor Kitsch, Emile Hirsch, Ben Foster a Eric Bana v roli jejich nadřízeného, který celou akci řídil ze základny Navy SEALs, podávají pod jeho režijní taktovkou nadstandardní výkony.

Tuším, že se jistě bude diskutovat nad poněkud zdlouhavou úvodní pasáží, která přibližuje domácí zázemí a výcvik hlavních hrdinů, stejně jako nad tradiční mírou patosu, kterých jsou americké filmy plné, ale z mého pohledu nikterak nepřekročily nutnou a únosnou mez. Naopak jsem vděčný Peteru Bergovi, že nevykresluje nepřátele z řad Tálibanu jako „tupé ovce jdoucí na porážku“ a věrohodně ukazuje rozdíl mezi špičkově vycvičenými, vybavenými a téměř všeho schopnými vojáky a afghánskými odhodlanými bojovníky.

Peter Berg natočil dechberoucí film, který snese úrovní napětí v poslední době srovnání pouze s velkolepým opusem Paula Greengrasse „Kapitán Phillips“. Film rozhodně nelze doporučit slabším povahám, milovníkům komedií a mravokárcům, odsuzujícím ve filmech kdejaké sprosté slovo. Pevně věřím, že milovníkům napětí a válečných filmů udělá velkou radost.

Moje hodnocení: 80%