Trainee v Bruselu: S kolem kolem Bruselu (22. díl)

Jízda na kole je belgickým národním sportem a i já jsem se chtěl stát jeho součástí. Proto jsem se rozhodl zúčastnit charitativního výletu mezi Bruselem, Gentem a Antverpami.

www.roughguides.com

Spojení příjemného s užitečným je vždy vítaným atributem jakékoliv lidské činnosti. Stoprocentně to platilo i o dvousetkilometrovém cyklovýletu, který o právě skončeném víkendu uspořádali stážisté z Generálního ředitelství pro rozvoj a spolupráci (DEVCO).

Smyslem tohoto výletu bylo vybrat co nejvíce peněz na nákup minibusu pro děti ze svatofrantiškánského domu Dózsa György v rumunské Transylvánii. Projekt mi byl od začátku sympatický, a to minimálně už jen tím, že během mého pobytu v maďarské Budapešti jsem bydlel ve stejnojmenné ulici. Samozřejmě v trochu jiných podmínkách než děti v Rumunsku.

Každý z účastníků výletu měl příjemnou povinnost mezi svými kolegy, kamarády a rodinnými příslušníky vybrat minimálně 100 euro, aby se nakonec dosáhlo cílové částky 6000 euro. Pokud by se náhodou podařilo vybrat o pár euro navíc, šel by výtěžek na rozvojový projekt mini-podnikání pro 20 afrických podnikatelek z Ugandy.

Ještě než se většina kolegů z Generálního ředitelství pro komunikaci (DG COMM) rozutekla na dovolenou, podařilo se mi vybrat více než 200 euro. Tato částka předčila má nejsmělejší očekávání, neboť před startem sbírky jsem se obával toho, že částku 100 euro budu muset zaplatit ze svého, což je poměrně velký zásah do stážistova každoměsíčního rozpočtu.

Kolegové z DG COMM ale ukázali svou evropskou solidaritu, ať už byli z jakéhokoliv členského státu EU, jakéhokoliv pohlaví či zastávali jakoukoliv funkci. Svou troškou přispěl každý, za což jim patří můj velký dík.

Hurrá do pedálů
S dobrým pocitem, 200 euro v kapse a batohem na zádech jsem se tak v sobotu ráno vydal na sraz všech účastníků. Kromě stážistů z Komise se k nám přidali i kolegové z Parlamentu a Evropské centrální banky z Frankfurtu, takže své zastoupení měly na startu hned tři z nejvýznamnějších institucí EU.
Úctyhodným sportovním výkonem už byl samotný přesun z mého bruselského příbytku do půjčovny kol poblíž Lucemburského náměstí. Belgie totiž vyslyšela mé nářky na deštivé počasí a v úvodní den našeho třídenního putování po Belgii nám naservírovala čtyřiatřicet stupňů, sluníčko a letní dusno před bouřkou.
Spotřeba opalovacího krému na jeden čtvereční metr tak rázem překonala průměr turistů u středozemního moře, o což se postarali především sněhově bílé povrchy kůže stážistů ze Spojeného království a Irska. Dvaačtyřicet účastníků se poté dle výkonnosti rozřadilo do pěti skupin, nasadilo si na své hlavy sytě žluté helmy a různé tvarované sluneční brýle a vydalo se na šedesátikilometrovou úvodní etapu Tour de Belgique s cílem v Laarne, malém městečku poblíž Gentu.
Jelikož Brusel nepatří mezi nejlepší cyklistické destinace, trval nám úvodní úsek více než hodinu. Jakmile se ovšem cyklista vymotá z hlavního města ven, přijde si rychle na své. Spousta krásných cyklostezek, opuštěných okresek s frekvencí jedno auto za 2 hodiny a hlavně belgický venkov. Všude se to hemží zemědělskými zvířaty, cesty lemují desítky kilometrů polí a vzduchem se line čerstvá vůně, které je v Bruselu tak nějak málo.

Všude samá tráva, samej vůl
Od českého venkova se ten belgický až zas tak moc neliší. Jediným výrazným rozdílem je asi jen to, že místo řepky olejky v Belgii převládá kukuřice, zemědělská technika je o několik desítek let mladší a místo tzv. satelitních domků tu stojí architektonické skvosty. Vzhledem k tomu, že před velkou částí těchto domů parkují auta německé provenience z Bavorska a Bádenska-Württenberska, rozhodně místní "vesničané" nemají hluboko do kapsy...
V čem naopak český venkov vyniká, je značení cyklotras. V Belgii je totiž spousta úseků neoznačených, takže člověk musí občas improvizovat nebo použít předem vytištěnou mapu. Spousta odboček je navíc vyznačených asi tak půl metru před tím, než má cyklista prudce odbočit, a tak na své cestě rozhodně dokonale otestujete spolehlivost brzdného systému.
Za 25 euro jsme ovšem dostali vice než kvalitní dopravní prostředky, tudíž se člověk mohl plně soustředit na jízdu, probírat nepřeberné množství konverzačních témat s ostatními bikery, kochat se belgickou krajinou či přemýšlet nad vlastní budoucnosti po konci stáže.
Jediným nedostatkem kola tak asi bylo sedlo, které se po nějakých třiceti kilometrech stalo méně pohodlným, než by si cyklistovo pozadí bylo bývalo přálo. Vice než roční pauza v sedle bicyklu je holt znát a každé další dosednuti je těžší a těžší. Obzvlášť, když člověk z pohodlného asfaltu vjede na dlažební kostky a má tak postaráno o dokonalou masáž té části těla, kde konci záda a začínají nohy. Ano, přesně tam.

Do naší cílové destinace v Laarne jsme ovšem dorazili v pořádku a v našem tempu nás nezastavila ani náhlá průtrž mračen. Ukrývajíc se před provazy vody pod střechou nejbližšího stavení a diskuzí nad tím, jestli pokračovat i v dešti nebo raději chíli počkat, nás majitel domu pozval na návštěvu k němu domů, abychom zbytečně nemokli. S díky jsme ale jeho velkorysou nabídku odmítli, neboť se déšť přesunul svlažit další vesnice v nejbližším okolí a my tak mohli pokračovat v naší krasojízdě.

Prší krásně

O večerní program se pak postaral festival v Gentu - desetidenní událost, jež začala o den dříve v pátek. Nepohodlné sedlo bicyklu jsme vyměnili za pohodlné sedadlo autobusu a vyrazili do víru velkoměsta. Do tmy zahalené město přilákalo desetitisíce návštěvníků, kteří si mohli užívat různé hudební žánry, umělecká vystoupení, trhy, speciality místní kuchyně nebo jen tak obdivovat krásy tohoto města.

Po pěti měsících v Belgii musím říct, že Gent je mé nejoblíbenější město. Večerně-noční procházka mě v tomto mém přesvědčení jenom utvrdila. Gent není tak turisticky přecpaný jako sousední Bruggy, není tolik průmyslový jako diamantové Antverpy, není tak špinavý a hlučný jako Brusel a fronta na zmrzlinu tu v létě není tak dlouhá jako v přímořském Oostende.

Do Gentu se tak před svým odjezdem zpátky do Čech určitě ještě jednou vrátím. Jen doufám, že mi místní naservírují lepší počasí než v sobotu večer. Průtrže mračen totiž zchladily roztančený dav, který ovšem poměrně záhy pochopil, že lepší počasí už ten večer nepřijde, a tak se rozhodli pokračovat ve svých tanečních kreacích.

Brazilská muzika pak vytvořila dokonalou sambu mezi kapkami deště, k níž se brzy přidaly i hromy a blesky, jež rozzářily nebe nad všemi gentskými katedrálami. Tato nádherná scenérie tak na chviličku v počtu fotek překonala i nezbytná "selfíčka" tanečníků a připravila všem zúčastněným nezapomenutelný zážitek. Někdy prostě prší krásně.

Na palubu!

Druhá etapa našeho charitativního výletu vedla do Antwerp a byla zároveň nejdelším úsekem dvousetkilometrové distance. I díky desítkám kilometrů cyklostezek, dobré společnosti čtvrtého týmu a pozitivní atmosféře v něm však 70 kilometrů uběhlo jako nic. Předpověď počasí sice hlásila déšť a bouřky, my jsme jí však úspěšně ujeli.

Největší překážkou na naší trase tak bylo překonávání belgických řek a říček. Ty totiž trpí nedostatkem mostů a lávek, a tak pokud chce člověk pokračovat po druhém břehu, musí daný úsek buď přeplavat, anebo počkat na loď. Jelikož se s kolem plave celkem těžko, a jelikož je většina lodí přes řeku zcela zdarma, byla volba předem rozhodnuta.

Nedělní den jsme si tak zpestřili čtyřnásobným naloděním a vyloděním a krátkou plavbou z jednoho břehu na druhý. Až si člověk říká, jestli by za ty roky nebylo přeci jen levnější a jednodušší postavit pár mostů a usnadnit tak turistům i místním starousedlíkům život. Na druhou stranu, lodě mají své kouzlo a pro turistu je to nezapomenutelný zážitek.

Vždy tak bylo velmi těžké loď opustit a znovu se vrátit do sedla našeho dopravního prostředku. Plavba po řece Šeldě až do Antwerp by byla pohodlnější a možná i zábavnější. I kolo ale nabízí zajímavý výhled, a jelikož Vlámsko nepatří mezi nejhornatější evropské regiony, ubíhá cesta opravdu rychle.

Odměnou za 70 kilometrů nám pak byla terasa na střeše našeho hostelu v centru Antwerp, kde si člověk může užít zasloužený odpočinek při pohledu na západ slunce. A po nezbytném odpočinku dodá energii i procházka samotným městem, kde Peter Paul Rubens odvedl opravdu nádherný kus práce.

Přes plot, stážisto

Na závěr nás ještě čekala cesta zpátky do Bruselu. V očích mnoha stážistů bylo patrné, že se jim zpátky do "evropské bubliny" nijak příliš nechce, a cyklovýlet by si rádi o den či dva prodloužili. První dva dny uběhly až příliš rychle, a i když všichni účastníci měli v nohách již přes 130 kilometrů, morálních sil bylo stále dost a dost.

Ty fyzické ale pomalu odcházely do věčných lovišť, a tak se peloton naší skupiny poměrně brzy natáhnul. Únavu materiálu pocítila i naše kola, která postupně začala shazovat řetěz, zadrhovat přehazovačku či dokonce vypouštět duši. Naštěstí ale všichni bikeři dorazili do Bruselu v pořádku a nikdo nemusel na cestě zpátky využít služeb místních vlaků.

Pro obědovou pauzu jsme si v půli naší závěrečné etapy vybrali Mechelen. Desáté největší belgické město má bohatou historii a rovněž sedmadevadesát metrů vysokou katedrálu svatého Rumolda. Výhled z ní jsme ovšem vynechali a místo toho zvolili odpočinek na břehu říčky Dijle, na němž jsme se stali vítaným zpestřením pro turisty během jejich plavby městem.

Cestou zpět do půjčovny kol jsme museli překonat i dvě velké překážky. První z nich byl dvoumetrový plot v bruselském přístavu, který jsme museli s námahou všech sil opatrně obejít. Tou druhou pak byly davy Belgičanů v centru města, slavících Den nezávislosti. Vojenské přehlídky během odpoledne večer vystřídaly ohňostroje v centru města, které rozehrály na letní bruselské obloze symfonii barev. Konec, jak má být.

Malý bicykl pro stážistu, velký autobus pro děti

Výlet na belgický venkov se tedy povedl se vším všudy. Nejenže jsem svou troškou mohl přispět na zajímavý rozvojový projekt v Rumunsku a ulehčit tak těžký život desítkám dětí v Transylvánii. Navíc jsem měl možnost si po delší době zasportovat, poznat nové části Belgie, seznámit se zajímavými mladými lidmi z celé Evropy a užít si pocit dobře odvedené práce.

Ještě jednou díky všem, obzvlášť pak organizátorům. Je dobré vědět, že solidarita v Evropě stále funguje a není jen prázdnou frází, kterou se snaží argumentovat během volební kampaně všichni politici. I malé činy jako náš charitativní cyklovýlet totiž mohou mít v celkovém důsledku velký význam. Jen tak dál, přátelé.