Trainee v Bruselu: Kdo se bojí, nesmí do Bruselu (1. díl)

Život začíná tam, kde pohodlnost končí, řekl kdysi americký spisovatel Neale Donald Walsch. A proto jsem se rozhodl sbalit si svých pár košilí, kalhot a párů bot, a vydat se na krátkou stáž do neoficiálního hlavního města EU Bruselu.

Všechno zlo pochází z Bruselu

Brusel sám o sobě nepatří mezi neoblíbenější turistické destinace a neřadí se ani do žebříčků nejkrásnějších měst na světě. I přesto ale Brusel rozhodně nenechává nikoho chladným. Městu po většinu roku vládne šedivá barva, za což může především belgické počasí plné větru, deště a zatažené oblohy. Pokud ale náhodou svítí sluníčko, jako by se člověk ocitl v jiném městě.

Na každém rohu na vás vykukuje zelená barva z mnoha bruselských parků, ve vzduchu je cítit vůně čokolády, waflí nebo belgických hranolek, na tvářích pracovníků v černých a šedých kabátech se sem tam objeví i úsměv a z ošklivého kačátka jménem Brusel je rázem labuť. Sice ne zcela bílá, ale krásná určitě.

Brusel se s celou řadou dalších evropských měst rovněž hrdě hlásí k označení srdce Evropy. Nejsem si tím úplně jist, ale proti gustu, žádný dišputát. U nás je samozřejmostí, že srdcem Evropy je Praha a celá Česká republika. To samé si ovšem myslí ale i na Slovensku, v Maďarsku, v Rakousku, ve Švýcarsku a dokonce i v Portugalsku. Díky tomu, že má EU z dob koloniálních říší spoustu zámořských území a departmentů, je Lisabon tak nějak nejvíc uprostřed, říkají tamní...

Češi by Brusel srdcem Evropy určitě nenazvali. Spíše žlučníkovým kamenem, pokud bych měl zůstat u tělesné konstrukce. Brusel "nám" totiž neustále něco přikazuje, zakazuje, ukazuje a říká, jak co máme dělat, až se "nám" z toho zvedá žluč. Brusel nám samozřejmě sám od sebe nic nedělá, protože ho nějaká Česká republika vůbec netankuje. A jestli nám náhodou někdo něco říká, tak je to některá z institucí EU, nikoliv město Brusel (stejně jako u nás rozhoduje vláda, parlament a senát, nikoliv Praha).

A v institucích EU má ČR své zastoupení a může spoustu věcí (neříkám všechny a nejdůležitější) ovlivnit. Takže nadávání na "Brusel" je částečně i nadávání do vlastních řad. A dá se říct, že i oprávněné, když se podíváme například na způsob čerpání dotací z evropských fondů (na to "nám" je Brusel dobrej). Obzlášť, když se o to v ČR stará více než 2500 nadstandartně placených úředníků, jak jsem se včera dočetl v novinách.

EU ani zdaleka není bezchybnou institucí a k dokonalosti má hodně daleko. Zároveň to ale není ani místo, odkud pochází všechno zlo. Rozhodně není možné svalovat vlastní neschopnost, chyby a podvádění na "Brusel", i když je to samozřejmě tak jednoduché a populární. Ale třeba za pár měsíců pobytu v Bruselu upravím svůj názor.

5 měsíců v kufru

Už jsem v životě zažil jednodušší úkoly, než si do 23 kilogramů jednoho zavazadla zabalit "svůj život" na následujících 5 měsíců. Určitě budu potřebovat tohle a támhleto. A taky nesmím zapomenout na tohle. A co kdyby náhodou začaly padat trakaře? No radši si ten deštník vezmu. Hromádka více či méně (ne)potřebných věcí utěšeně roste, zatímco kufr se pomalu začíná tvářit jako zatvrzelý vegetarián, do kterého někdo chce násilím nacpat 20 kilo syrového masa.

Překvapivě se ale tentokrát všechno vešlo, až jsem místo obligátního ubírání věcí, nakonec ještě pár kousků ošacení přidal. Až si člověk říká, co všechno asi zapomněl, když kufr lehce zavře, aniž bych na něm tancoval a posouval zip centimetr po centimetru až do úplného uzavření. Nu což, nejdůležitější věci mám, a zbytak se prostě dokoupí. Evropská ekonomika potřebuje povzbudit, a kde jinde to udělat, než v jejím samém centru.

Dobře dopadlo i přesunutí kufru na pás směřující do letadla. Do třiadvacetikilového limitu ještě jeden kilogram scházel, takže jsem na letišti nemusel všem přítomným představit jeho obsah. A kufr sprint letadla do Bruselu trvající pouze 1 hodinu a 8 minut přežil bez úhony, a doběhl za ním v poklusu a dobré kondici. Spadl mi celkem velký kámen ze srdce, protože chodit celý týden do práce v jedné košili a kalhotech, to by mi asi nepomohlo udělat ten nejpříznivější dojem.

Poměrně rychle jsem našel rovněž byt, v němž budu příštích pár měsíců pobývat, i řeč s novými spolubydlícími, se kterými tam budu bydlet. Z okna je nádherný výhled na park Ambiorix i velkou část Bruselu, takže městu můžu každou noc doslova dávat dobrou noc. Ale uvidíme, jestli si to Brusel vůbec zaslouží.

Malá Praha ve velkém Bruselu

Po příjezdu jsem se vydal na krátkou obchůzku nejbližšího okolí nového příbytku. Původně jsem tedy pouze šel najít nějaký supermarket, kde bych nakoupil něco dobrého do žaludku. Ale nakonec z toho byl pěkný výlet po okolí. Jen po pár metrech jsem spatřil červenou tabulku, v níž byl žlutým písmem čtyřikrát napsán název jednoho evropského hlavního města ve čtyřech různých jazycích.

A jeden z těch jazyků byla čeština. A po přečtení názvu Praha jsem byl rázem doma. A to poměrně doslova. Prvních pár metrů v Bruselu a narazím na Prahu. To mi to tu pěkně začíná. Člověk jede objevovat svět a na prvním rohu narazí na Prahu.

Na dalším rohu jsem pak dokonce viděl na jedné z hospod viset název Pilsner Urquell. To už je trošku jiná pohádka. České pivo to totiž má v Belgii hodně složité a o své místo na slunci se musí prát hodně tvrdě, leč většinou neúspěšně. Pokud tedy někdy budu mít dost testování vzorků belgického piva a budu chtít zavzpomínat na žatecký chmel, vím kam zajít.

Kromě českých "pamětihodností" jsem cestou potkal ještě dva polské supermarkety a jeden obchůdek z rumunskými lahůdkami, což byl nejvyšší čas se vrátit zpět do "západnějších" končin města a zamířit do francouzského řetězce Carrefour. Tomu jsem se chtěl původně vyhnout, jelikož mezi místními supermarkety patří k těm nejdražším. Ale hlad přimhouřil mé oči a přiotevřel peněženku, a tak jsem nakonec nakoupil tam. Příště snad s nákupy budu mít více štěstí.

Džungle, les a park

V Bruselu a jeho okolí mě v následujících 5 měsících určitě čeká spousta zajímavého. Práce plná výzev pro jednu z nejprestižnějších institucí na světě, a to navíc v oboru, který jsem studoval. Seznámení se s mnoha chytrými mozky ze všech 28 členských zemí EU a vlastně i z dalších světových zemí. Poznávání Bruselu, Belgie, místní kultury, kulinářských specialit a specifik života v západní Evropě. A jistě i mnoho dalšího.

Zároveň je to i velký závazek. Nezklamat sám sebe, své nejbližší okolí a nakonec ani Komisi, která si mě pro stáž vybrala. Závazek stihnout alespoň polovinu věcí, co bych tu za těch pár měsíců chtěl vyzkoušet. Závazek poznat fungování velké instituce zevnitř a přispět svoji nejmenší troškou k tomu, aby se v EU něco zlepšilo.

Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Natož pak do bruselské džungle plné lobbyistů, úředníků, imigrantů z celého světa, ostrých loktů, velké konkurence a taky místních lidí (kterým ale díky neznalosti francouzštiny a holandštiny zatím moc nerozumím). Respekt určitě mám, ale strach se mi doufám do kufru nevešel, a zůstal schovaný doma pod polštářem.

Takže hurrá do lesa, ehm do parku, užít si krásného slunečného nedělního rána v pozici běžce amatéra. Ale o tom třeba zase někdy jindy.