Berlín v Jiříkově vidění, část čtvrtá

To už je ráno? A kdo sakra zapnul to topení? Aha, to není topení, to jen sluníčko hřeje tak silně.

Jiří Poláček

Z postele se prostě nechce a při vidině nutnosti balení všech věcí zpět do baťohu už vůbec ne. Jenže z hostelu se mi naopak zase docela chce, neboť není byť jediný důvod, který by mě tu držel déle, než je potřeba. Hotel Ritz to tady není ani náhodou a radši si proto odpoledne zdřímnu někde v parku během siesty. Takže špinavý a čistý pěkně dohromady, nezapomenout foťák, doklady a jízdenku na autobus, rychlá snídaně, odhození klíčů na recepci a hurrá do Berlína!

Předchozí tři dny utekly větší rychlostí, než kterou Usain Bolt prolétl olympijskou stovku v Pekingu. Ani se tak nechce věřit, že tohle je můj poslední den tady. Přinejmenším pro teď, neboť do Berlína já se vrátím. Hlavní město Spolkové republiky jsem si opravdu zamiloval a přirostl mi k srdci. Klidně bych tu zůstal o pár týdnů dýl, abych vůbec stihnul všechno, co jsem si před svým výletem naivně naplánoval, a poznal opravdu ten pravý Berlín. Za 96 hodin to prostě nejde.

I když je v neděli většina obchodů v Německu zavřená na tři západy, přeci jen někam na nákupy vyrazit můžete – na trhy. Já osobně doporučuju „blešák“ v Mauerparku, kde od rána do večera můžete obdivovat všechno možné i nemožné. Jízdní kola a všechny jejich součástky, staré foťáky, spousta krásných obrazů a plakátů, kafemlýnky, designové ošacení a doplňky, nové i staré oblečení, nepřeberné množství jídel všesvětové provenience, nábytek, romanticky ošoupané cestovní kufry (tenkrát se navíc ještě cestovalo bez koleček!), zachovalé vinylové desky nebo nejrůznější pomůcky do domácnosti.

Vybere si tu opravdu každý a suvenýr domů si vezu i já. Zánovní košile sice potřebuje přišít jeden chybějící knoflík, ale ta kráska mi za 2,50 éček přijde jako hodně podhodnocená. Až ti přišiju knoflík, bude z tebe nádherná dáma, se kterou se nebudu stydět zajít ani do těch nejnóbl míst. Snad mi dobře posloužíš, alespoň tedy pro dnešek.

Rád bych na blešáku v Mauerparku strávil daleko více času, než jedinou hodinku, ale v posledních berlínských hodinách mám celkem napilno. Sice jsem si nedal žádný přesný plán, co všechno a od kdy do kdy musím stihnout, protože bych se nerad dostal do situace, že tady si teď prostě nemůžu sednout a užít si kouzlo okamžiku, neboť za 3 a půl minuty mi začíná program, kde jsem dle plánu už 15 minut měl být. Na druhou stranu bych toho mile rád viděl ještě hodně a město si v klidu užil bez jakékoliv stresu. A na to právě potřebuju ten čas.

Poblíž Mauerparku jsem chtěl rovněž vyzkoušet vyhlášenou berlínskou lahůdku currywurst od ještě vyhlášenějšího stánku Konnopke´s. Všem chuťovým buňkám lahodící kousíček uzeniny se speciální směsí koření tajné receptury tady servírují již od roku 1960, ale i tento tradiční stánek už dostihl čas změn. Klobásu si totiž můžete objednat online od svého počítače a ušetřit tak místo ve frontě. Jen nechoďte v neděli jako já, protože to se tu nepracuje a naopak se odpočívá. No tak snad příště, tenhle otevřený účet hodlám zavřít!

Z Mauerparku jsem se pln pozitivní energie na vlnách entusiasmu a v soupravě U-Bahnu dovezl až do oblíbeného Kreuzu. Tentokrát jsem se vydal na jeho jihozápadní cíp, abych objevil nádherný Victoria park. Napoprvé jsem do něj sice netrefil, ale na podruhé s drobnou nápovědou mapy a číšníka jedné restaurace v pohodě ano.

Samotný park se nachází na kopci s přenádherným výhledem pro sledování východu i západu Slunce nad městem, během teplých letních dní ale potěší především řadou svých vodopádů. Ten největší nápadně připomíná Harrachov a jeho Mumlavské vodopády a místní se v něm i přes dřevěné oplocení neváhají vykoupat. Ono užít si v letním počasí hezký piknik u vody s nádherným výhledem na město, to je hodně velké lákadlo. Já jsem vodu okusil jen naoko, ale i tak to byl příjemný pohled.

Cestou z Kreuzu do centra jsem se ještě stavil na frappé v jedné z místních kavárniček, abych se důstojně rozloučil s touto mojí berlínskou milenkou a rovněž zchladil prohřáté tělo kouskem ledové kávy. Podařilo se obé, a jelikož ciferník hodin pomalu načínal druhou polovinu odpoledne, nastal nejvyšší čas objevit místa, která jsem chtěl vidět už včera během svého toulání městem na dvou kolech.

První zastávkou byla Hansaviertel na západním okraji Tiergartenu. Tato čtvrť, na níž je patrný rukopis severské architektonické školy, patří mezi nejzajímavější části města. Architekti Aalto a spol. se totiž snažili, aby stavby co nejlépe splynuly s okolím, a to se jim povedlo na výbornou. Všudypřítomnou zeleň nejenže nehyzdí oprýskané a polorozbořené paneláky jako to moc dobře známe u nás ve východní Evropě, ale občas máte problém vůbec ty které domy najít. Doufám, že páni architekti budou mít v blízkém budoucnu spoustu nástupců a pokračovatelů.

Přes nedaleký zámek Schloss Bellevue, mimochodem sídlo německých prezidentů, jsem se s pomocí S-Bahnu náhle ocitl až na Hauptbahnhofu – hlavním nádraží berlínském. Hauptbahnhof se dostal do provozu teprve nedávno, v roce 2006, a je to setsakra znát. Všechnu tu září novotou, skláři a kaliči oceli si při konstrukčních pracích nudou nehty rozhodně nekousali a vůbec skoro na každém rohu to tu vypadá, jako by se včera právě otevíralo.

Původně jsem si dokonce myslel, že jsem na letišti, neboť rozlohou si tohle nádraží s parkovišti pro letadla příliš nezadá. Denně tu projede kolem 1800 vlaků, které na bedrech svých vagónů vozí kolem 300 tisíc pasažérů. Taky denně! Kdo si nejste při cestování vlakem jistí v kramflících, vezměte si na cestu do/z Berlína raději na pomoc někoho protřelého. Když to srovnám třeba s nádražím v Bělehradě, jako bych se v Berlíně ocitl v roce 2038. Nebo v Srbsku naopak v roce 1989.

Ale zatím jsem stále v roce 2012 a při výstupu z nádražní haly jsem zahlédl hromy a blesky nad Reichstagem. Ne že by snad němečtí zákonodárci tak vehementně pracovali, natož pak v neděli, ale valil se na nás černočerný mrak slibující další příval vody. Sakra, to se mi nehodí. Ještě bych toho rád hodně stihnul, a jestli to bude na stejně dlouho jako včera, to abych šel na ZOB čekat už teď. Naštěstí se ale po půlhodince a pár zahřměních rozjasnilo, ukázala se modrá obloha a sluníčko, a já tak po krátké svačině (konečně currywurst!) mohl pokračovat v berlínském oťukávání se!

Od německých vládních budov a institucí, které mi poskytly dočasný azyl (díky pane Adenauere!), jsem se šel zblízka podívat na těhotnou ústřici. Cože? Ve Šprévě  jsou mořské potvory? Na tuto otázku odpověď nevím, ale můžete se zkusit zeptat několika rybářů kolem řeky. Na břehu ale rovněž stojí Haus der Kulturen der Welt (Dům světové kultury) a jeho přezdívka je právě „Schwangere Auster“, tedy těhotná ústřice. Přiznám se, že jak těhotná ústřice ve skutečnosti vypadá, to fakt netuším, ale tahle budova je fakt zajímavá a hezká. Snad v Praze někdy taky něco podobného vyroste, i když Kaplického blobu to už asi nevyjde…

Nad Brandenburger Tor bylo stále černo jako v pekle, a tak jsem pokračoval západním směrem a šel do středu Tiergartenu obdivovat Siegessäule, vítězný sloup z roku 1873. Dovnitř rozhledny se mi ale příliš nechtělo, a protože paprsky žlutého kotouče shůry prohřály nedělní podvečer do příjemné teploty, znovu jsem se ponořilo do tiergartenských zákoutí. Brouzdal jsem si to po nejrůznějších pěšinách, sem tam se zastavil, hodil krátkou řeč s malým králíčkem/zajíčkem a sálal všechny tu energii z všudypřítomné zelené všech odstínů.

Mít tak jen s sebou běžeckou výbavu a na zádech netahat batoh se svým čtyřdenním životem. Hned bych se totiž mile rád přidal k místním sportovcům a nějaký ten kilometřík absolvoval v joggingovém poklusu s nimi. Berlín je vůbec rájem pro nejrůznější sportovní vyžití, ať už je to běh, kolo, fotbal, brusle, skate, volejbal a mnoho, mnoho dalších. Doufám, že pokud Berlín nebude Olympiádu pořádat během dvacátých let nového století, bylo by hezké ji uspořádat v roce 2036, přesně 100 let od předchozích her tady. Německá metropole by byla úžasným místem a rozhodně by si tím nejlepším způsobem mohla spravit tehdejší pověst, kterou Ádovi naštěstí pošramotil jistý Jesse Owens.

Z Tiergartenu jsem to kolem řeky následně vzal až na Museuminsel, pokochal se výhledem na pomalu zapadající slunko a zaposlouchal se do koncertu „jack-johnsonovsky“ zpívajícího umělce. Na rozloučenou jsem mu hodil pár drobáků a jelikož se už stmívalo, rychle jsem se porozhlédl po nějaké restauraci, abych naplnil žaludek a před svým odjezdem ještě stihl večerně-noční Berlín. První dva dny mě v jeho objevování přemohla únava, třetí zase déšť a tak byl nejvyšší čas prohřešky předchozích nocí napravit.

Pro svou pouť jsem zvolil autobus číslo 100, který od Alexu kolem těch nej berlínských památek postupně profrčí až do stanice „Zoo“. Pokud máte štěstí a v doubledeckeru zaberete horní patro na pravé straně, máte o vynikající zábavu na necelou půlhodinku postaráno. Sám jsem si pak ještě prošel a vyfotil osvětlenou Braniborskou bránu a zamával na rozloučenou nebi nad, v i pod Berlínem.

Berlín je úžasný v jakoukoliv denní hodinu, minutu nebo sekundu, a pokud bude možnost se sem někdy vrátit, určitě to bez váhání udělám. Město mě přivítalo s otevřenou náručí, ukázalo mi hodně moc, vlastně od každého trošku, užili jsme si spolu spoustu zábavy, a tak je těžké se s ním teď loučit.

Měj se krásně, Berlíne! Zůstaň tak přátelský, otevřený, tolerantní, neněmecký a proevropský, kulturní, zábavný, sportovní, veselý a slunečný! Určitě se zase brzo uvidíme, a pokud ne, přijeď za mnou do Prahy a přivez s sebou kousek sebe a přehršel nápadů ke zlepšení pro hlavní město tuzemska. Třeba se spolu i ve stověžaté matičce měst svezeme na kole. Zatím ahoj a danke schön :)

PS: V životě by mě nenapadlo, že ruština se mi v Berlíně bude hodit víc než němčina. Takže hurrá zpět do „učjoby růskavo jezyká“!

A pro zájemce, tady je fotodokumentace Berlína v Jiříkově vidění: http://jury89.rajce.idnes.cz/berlIN/