Berlín v Jiříkově vidění, část třetí

Noc jsem přečkal bez úhony a vyspal se do růžova. Průtrže mračen se v noci prohnaly Berlínem bez mé duševní přítomnosti a ani obraz z předchozího pokoje, mimochodem úplně stejný jako jsem měl celý semestr na zdi mého příbytku v Budapešti (a to jsem si naivně myslel, jak originální tam ten obraz mám), mi nechyběl.

Jiří Poláček

Nohy sice po turistickém programu uplynulých desítek hodin nezářily svěžestí a raději by se spolu s paprsky z prozářeného nebe netáhly někde u vody, ale vidina sobotního programu je rychle postavila „na nohy“. Berlín je totiž město jako stvořené pro cyklisty, a tak i já jsem chtěl na pár hodin mezi místní zapadnout a poznat město novým pohledem.

Nedávno jsem četl všechny výhody, které jízdní kolo má. Mezi ně patří i pocit, jako byste létali v oblacích a v Berlíně to platí dvojnásob. V ulicích města je pro cyklisty hodně místa a rozhodně se není čeho bát. Rozbombardovaný Berlín byt totiž znovu vystaven jako hodně prostorné město s širokými ulicemi, spoustou zeleně a moderní architekturou vhodně vestavěnou do historických částí města.

Skoro všude tu tak najdete speciální pruh pro kolisty, takže se o místo pod Sluncem nemusíte prát ani s auty ani s chodci. Jasně, i tady můžete potkat blbce, který tuhle výsadu nerespektuje, ale s blbcem se úplně stejně můžete potkat i v Horní-Dolní u Choustníkova Hradiště (a to rozhodně nechci obyvatele této obce nikterak urazit). A na nezbedné a všude se „motající“ turisty použijte zvonek!

Do půjčovny kol jsem to ráno měl zhruba 10 minut pěšky, a tak jsem na sobotu lístek na MHD ani nepořizoval. Ostatně proč? Za více než slušných 8,5 euro-kamarádů jsem dostal krásné městské kolo i se zámkem, instrukcemi co a jak a především pak nevídanou svobodu. Hodně mě překvapilo, že po mě nechtěli jak peněžní zálohu (v Berlíně se většinou platí obligátních 50€) tak ani ručení některým ze svých dokladů. Pán si ráno jen rychle poznamenal mé iniciály, opsal číslo občanky a pak už si dělej, co chceš, kde chceš a kdy chceš. Jen se vrať do 7 hodin. Takovou důvěru už jsem hodně dlouho nepotkal, ale rozhodně potěší. Jen tak dál!!!

Svojí ranní cestu jsem odstartoval na Postupimce a pak se pomalu přesunul k lípám do Unter den linden skrze Brandenburskou bránu. Šlapu si to šlapu, na červenou chci zabrzdit, mačkám obě brzdy, ale jedu pořád dál. Na řídítkách mi někdo odmontoval zadní brzdu a tu přední na plno nezmáčknu, takový kaskadér nejsem. Přeletět křižovatku vzduchem bez svého kola a zranit se na prvních 200 metrech mé cesty se mi opravdu nechtělo.

Nakonec jsem to s pomocí podrážek nějak dobrzdil a nedostal se tak na titulní stranu Bildu s titulkem „Nejkomičtější sebevrah roku: zmatený Čech naletěl smrti z kola pod kola!“. Při rozjezdu na zelenou, kterou v Berlíně ukazují hned dva panáčci (mimochodem zakulacený výchoďák Ampelmann s módním kloboučkem na hlavě je o mnoho hezčí a doufám, že tuhle bitvu vyhraje!), jsem navíc zjistil, že když na pedálech zvolím směr kontra, kolo nejenže nejede, ale okamžitě zastaví!

Člověk zhýčkaný nejmodernějšími brzdnými systémi na svých nových kolech na tuto prostou a přitom hodně jednoduchou pomůcku hodně rychle zapomenete. Takže návrat do dob nedávno minulých, kdy jsem na kole s babičkou a dědou brzdíval takhle pěkně „pozadu“ a na cestu domů nám svítilo dynamo. Kde že jsou ty časy?!

Od Braniborské brány jsem si projel celičkou Unter den Linden, pozdravil Berliner dóm po své levici, obkroužil si kolečko kolem Fernsehturmu na Alexu a po pár dalších metrech se prošlapal až do Nikolaiviertel, historického srdce Berlína. Počasí mi od samého rána opravdu přálo, takže jsem nikam moc nespěchal, nejrychlejší převod nechal spát zimním spánkem a naopak si všechno vychutnával plnými doušky jako nedělní kávu ve tři odpoledne.

Než jsem se nadál, dojel jsem až na Východní nádraží a znovu si následně prošel úžasnou East Side Gallery, poslední zbytky berlínské zdi. I kdybych sem jel ještě pětkrát, pokaždé tu objevím něco nového a zajímavého. Tentokrát třeba paní, která fotila plyšáka, jehož na cesty vyslal majitel zřejmě z druhého konce světa, aby se Teddy bear taky konečně podíval do Evropy a na památku si s sebou přivezl fotku Berlína. Hodnocení tohoto „turismu“ nechám na každém z Vás.

Pak jsem taky objevil míč, který přeletěl zeď, nikoliv tedy tu berlínskou, a jeho majitele přes dřevěnou ohradu naslepo volajícího o pomoc. No co jsem měl dělat, když mi kulatý nesmysl málem přistál na hlavě, a když už se tady tak náhle objevil, měl jsem hroznou chuť si do něj kopnout. A nakonec mě zaujaly dvě lodě-hostely, kotvící na Šprévě v těsném sousedství berlínské zdi a nesoucí název východní a západní standart. Určitě si později zkontroluji vybavení a ceny na internetu, tohle ubytování mě docela zajímá.

U Berliner Mauer jsem na Varšavské ulici překročil architektonicky zajímavý Oberbaumbrücke a vrátil se zpátky do milovaného Kreuzu. Při projížďce touho čtvrtí jsem myšlenkami znovu nebyl přítomen na této planetě a naopak dumal nad tím, jak by se mi akutně hodila třetí ruka, která by při zaneprázdněnosti prvních dvou s řídítky a zvonkem mohla všechny ty krásy zachytit hledáčkem foťáku. Takže šlapky dozadu, brzda, zastavit, vyfotit a takhle ještě tisíckrát potom.

V Kreuzu jsem se ještě zastavil v malém Istanbulu na nějaký výborný turecký kebab. Delikátní pochoutku jsem si nechal zabalit do papírové krabice a vyrazil sníst svůj oběd do Tiergartenu, někam blízko k řece. Její zákoutí se mi totiž při včerejší plavbě lodí hodně zalíbila, a tak jsem je chtěl osedlat na vlastní zadek.

Obědová pauza přišla vhod, neboť jsem potřeboval usušit propocenou košili, mravenci si nechat namasírovat nohy, žaludku zavřít kručící pusu něčím lahodným a taky do notesu zapsat pár poznámek z předchozího dne. Na obloze se mezitím začalo stmívat, ale jelikož pršet mělo dle předpovědi pouze dopoledne, přičemž na odpoledne bylo hlášeno pouze „letno“, znovu jsem šlápl do pedálů a vydal se na průzkum západního Tiergartenu. Jenže mýliti se je lidské a sluníčko během chvilky zmutovalo do silné průtrže mračen. Co teď?

Rychle jsem zajel pod nejbližší stromy a doufal, že jak promptně začalo pršet, tak zase stejnou rychlostí přestane. Chyba lávky! Nejenže začalo ještě víc, ale i hromy a blesky začaly na obloze tančit pruský valčík. Výbavu do deště jsem s sebou vyjma slabé bundy neměl, takže jsem čekal pouze do chvíle, než listy na stromě nade mnou pod tíhou dešťových kapek přestanou plnit funkci střechy a začne celkem silně pršet i na mě, abych se vydal na předem prohranou bitvu.

Mokrej už stejně jsem, tak nemám co ztratit. Při mém štěstí za 5 minut určitě přestane, vrátí se slunko, já se lehce usuším a budu moc pokračovat ve svém cyklovýletu dál. Bohužel se tak nestalo, a tak jsem se půlhodinovou válkou s hektolitry vody protrápil až do hostelu. O tom, že zmoklej jsem byl až na kost se ani zmiňovat nebudu.

Cestou jsem si celkem užíval každé projetí kaluží, neboť z rozpálené země na mě cákala příjemně teplá voda, na rozdíl od té studící z nebe. Jednou ale cákla tak vehementně, až jsem z toho ztratil jednu svoji žabku a ta jako žabka živá začala plavat v kaluži plující do kanálu. Brzda, odkvákat pro žabku, rozesmát obsluhu stánku po mé pravici a hurrá zase do sedla. Ale rozhodně volby obuvi nelituji. Jak v horku, tak v dešti posloužila na jedničku s hvězdičkou.

Počasí už se během odpoledne do dopoledního léta nevrátilo, a tak jsem zmoknul ještě jednou, když jsem odvážel kolo zpět do půjčovny. Ale to už mi bylo tak nějak jedno a spíše jsem se snažil projížďku v dešti užít s dětskou radostí. Klít na nepřízeň osudu by stejně nemělo smysl. Sušší rozhodně nebudu a proč si kazit jinak skvělý zájezd do Berlína?

Víc mě tak mrzelo, že jsem přišel o průzkum Tiergartenu a pak taky o večerní srbský festival na Postupimce. Poslední večer v Berlíně jsem tak strávil znovu pouze na hostelu a bylo mi to fakt líto. Zmoknout se mi už ale znovu nechtělo, a tak si večerní Berlín budu muset užít asi až zítra při krácení času čekáním na bus směr Praha.

O konzert jsem nakonec ale přeci jen nepřišel, neboť mladé italské turistiky na svém pokoji spustili karaoke a rozhodně jsem se nenudil. I když takhle falešně zazpívanou „Somebody that I used to know“ od belgicko-australského zpěváka Gotyeho jsem ještě neslyšel. You can get addicted to a certain kind of sadness, jak příznačné.. Ale jako ukolébavka na dobrou noc taky dobrý :)

Pokračování zítra ;)