Trainee v Bruselu: O atomech a paštikách 3. díl)

O Bruselu se někdy v nadsázce říká, že patří k nejdeštivějším městům na světě. Tuto teorii ale prozatím musím naprosto odmítnout.

Od mého příjezdu minulý týden v sobotu totiž pršelo zatím asi jen dvakrát, a to vždy jen na pár minut. Jinak se Brusel oděl do jarního kabátu, sluníčko tu svítí doslova na požádání, kytičky nadšeně rostou, ptáčci zpívají ódu na radost a i počet cyklistů a chodců v ulicích narostl geometrickou řadou.

Teploty během víkendu dokonce překonaly dvacetistupňovou škálu, a tak deštníky sloužily spíše jako ochrana před příliš silnými paprsky slunce. Kdyby mi před mým odjezdem do Bruselu někdo řekl, že tu na začátku března budu chodit v tričku a kraťasech, asi bych ho nepovažoval za úplně duševně zdravého.

Letošní rok je ale co se počasí týče vůbec zvláštní a podivný, takže bych se nedivil, kdyby na začátku dubna teploty atakovaly třicetistupňovou hranici. Ale taky je možné, že se třeba ještě ochladí, a dokonce nás překvapí i nějaký ten sníh. I když doufám, že ne, protože víkendové obědy na balkóně s překrásným výhledem na park Ambiorix a celý Brusel chutná lépe za sluníčka, než za větru a deště.

Práce šlechtí

Tento týden jsem se rovněž konečně zapojil do pracovního procesu a oficiálně se stal stážistou v Evropské komisi, a to spolu s šestisty dalšími kolegy z 28 členských států EU a s pár jedinci ze zbytku světa. Mladí, nadšení, inteligentní, ambiciózní a pracovití lidé, kteří si přijeli prožít svůj evropský sen. Nyní už je jen na každém z nás, jak tuto šanci využije.

Během úvodního, převážně organizačního týdne se člověk musí prokousat řadou administrativních překážek, jako je otevření bankovního účtu, získání belgického telefonního čísla nebo vyzvednutí si "badge", jakožto oficiální vstupní karty do světa EU. Jelikož zde ale většina lidí obstojně mluví anglicky a v oblasti služeb vědí, jak se má jednat se zákazníkem, tak se de facto jedná o příjemnou a rychlou záležitost.

Mimo to jsem měl tu možnost navštívit také areál EXPO, v němž v roce 1958 proběhla úspěšná výstava Expo 58, a v němž se nachází slavné Atomium. 102 metrů vysoký model základní buňky krystalové mřížky železa, který je oproti realitě zvětšen 165 miliardkrát, patří k významným dominantám Bruselu a k jeho nejnavštěvovanějším památkám. Bohužel se ale areál EXPO nachází zhruba 30-45 minut z centra Bruselu, a proto jsem se k jeho návštěvě dostal až během své čtvrté návštěvy Bruselu, a to díky konferenci která probíhala v jeho samé blízkosti.

V této části Bruselu se rovněž nachází známý Heyselův stadion (oficiálně pojmenovaný jako Stadion krále Baudouina), který se kromě řady výborných fotbalových zápasů a atletických výkonů zapsal do historie především svou tragickou událostí z května roku 1985, kdy při finále PMEZ mezi anglickým Liverpoolem a italským Juventusem zahynulo 39 fanoušků. Od té doby však stadion prošel řadou vylepšení, a dnes slouží i jako národní stadion pro belgickou fotbalovou reprezentaci.

Rudí ďáblové, jak se fotbalistům v tmavě červených dresech přezdívá, navíc ten den zrovna hráli přátelské mezistátní utkání s Pobřežím Slonoviny, a tak jsem při svém odjezdu z areálu Expa viděl nádherně osvětlený stadion, plný nadšených a fotbaluchtivých fanoušků. I když nevím, jestli byli stejně nadšení i po zápase, který k jejich nelibosti skončil remízou 2:2, ač Hazard a spol. vedli již 2:0.

Jinak se ale velmi těším na blížící se světový šampionát v Brazílii, kam se Belgičané probojovali po dlouhých 12 letech. Naposledy to bylo v roce 2002, kdy v neslavné baráži vyřadili českou reprezentaci. A jelikož i tentokrát ČR na vrcholném turnaji chybí, asi bude Belgie týmem, kterému budu držet palce. Rudí ďáblové mají tým plný skvělých a talentovaných hráčů, a celá Belgie tak bude v červnu žít fotbalem. A to si rozhodně nenechám ujít.

Berlaymont

Kromě areálu Expa jsem se v týdnu dostal i do další velmi zajímavé bruselské budovy - Berlaymontu. Ta spolu s Evropským parlamentem patří k nejznámějším "evropským" budovám v Bruselu, a tak pokud někdy v televizi uvidíte záběry týkající se EU, buď to bude Parlament, anebo právě Berlaymont. Stavba této architektonicky zajímavé budovy začala v roce 1963 a dokončena byla o 6 let později.

Dnes slouží jako "úřad vlády" pro komisi José Manuela Barrosa, včetně českého eurokomisaře Štefana Füleho. Kromě nich sídlí v Berlaymontu i oficiální tiskové centrum, generální sekretariát a několik dalších generálních ředitelství. Zbytek pracovníků komise spadající pod nejrůznější generální ředitelství a k nim přidružené agentury sedí v 60 dalších budovách, a to nejen v Bruselu. Mezi ně patřím i já, a nakonec jsem velmi rád, že v Berlaymontu pracovat nemusím.

Sice to mám z bytu asi jen 5 minut pěšky. Ale představa, že musím každý den několikrát projít rentgenovými scany, abych náhodou místo ušlechtilé práce pro 500 milionů Evropanů nechtěl spáchat atentát na Barrosa, je hodně děsivá. Před Berlaymontem navíc téměř každý týden probíhá nějaká demonstrace, a nerad bych při každé cestě z práce dostal facku jenom proto, že jdu zrovna kolem.

Paštiky z Česka

Během prvních pár dní jsem v Bruselu potkal spoustu zajímavých lidí z řad ostatních stážistů. Velmi přívětivého přivítání se mi dostalo například mezi Maďary. Obzvlášť, když člověk prohodí pár slov maďarsky, vyzná jim svoji lásku k Budapešti a řekne, že tam dokonce i studoval. To je najednou konverzačních témat, že jeden neví, o čem mluvit dřív. Navíc se Maďarům celkem líbila i moje výslovnost maďarských slov, která na cizince údajně není špatná. Tak snad je zase všechny brzo potkám, ať mě přiučí něčemu novému.

Poměrně vtipná byla konverzace i s Chorvaty. Ti mají Čechy velmi rádi, ale při každé příležitosti si zároveň neodpustí nějaký ten vtípek na český účet. Pobřeží jadranského moře je od 90. let nejpopulárnější turistickou destinací našinců, a za několik desítek let tam čeští turisté zanechali výraznou stopu. Třeba jako ponožky v sandálech, i když podobné manýry mají také Maďaři a Němci.

Celkem zvyklí jsou Chorvati i na bloudění českých turistů v tamních horách nebo na nafukovací matrace, na kteřích Češi radí na moři usínají a pak vypadají jako by je někdo polil vodou z vařícího hrnce. Středobodem chorvatských vtipů jsou ale paštiky. Roztíratelná masová pasta totiž nesmí chybět v žádném zavazadle na trase Česká republika - Chorvatsko, stejně jako na žádné pláži na Jadranu.

V Chrovatsku ale paštika není považována za vrchol kuchařského umění, a tak si z Čechů rádi utahují. Třeba tím, že se "paštiky" už zase vezou na dálnici ze Záhřebu do Splitu...

Jerry Poláček

Největší trable, které mě zatím v Bruselu potkaly, mi každý den způsobuje moje jméno. Jméno Jiří se totiž stejně jako písmeno ř nevyskytuje v žádné jiné zemi, a tak denodenně připravuji cizincům celkem slušné lingvistické cvičení. Nejdříve jsem si myslel, že tento problém vyřeším díky domáckemu označení Jirka. Ale pro spoustu cizinců to není žádné usnadnění, naopak je matu tím, že jsem jim řekl, že se jmenuju Jirka, přitom mám na vysačce napsáno Jiri.

Proto jsem přišel s variantou bez háčků a čárek, tedy Jiri. To je asi nejjednodušší verze, kterou se svým jménem dokážu vyzkouzlit. Některým lidem to skutečně usnadnilo život, některým vůbec ne. Východoevropané mě oslovují "Jirži" nebo "Juri", jihoevropané "Chiri" nebo "Žiri" a zbytek si tak nějak pamatuje, že jsem ten kluk z Prahy.

Nejoriginálnějšího oslovení se mi ale dostalo od sousedky Lisy Maes. Asi sedmdesátiletá paní, která vypadá jako kouzelná babička z klasických pohádek, totiž během zalévání květin v našem bytě nepřišla jménu Jiri na chuť, a tak se mě rozhodla překřtít na Jerryho. Spolu se spolubydlícím Tomášem tak tvoříme velmi zajímavou dvojku.

Bez chyby nebyla ani sama Evropská komise. Moje jméno se jim asi taky moc nelíbí, a tak jsem během úvodní konference chodil na hrudi se jménem "Polacek POLACEK". Asi mi nezbude nic jiného, než si tu jméno a respekt vydobýt sám. Pro začátek jsem začal tím, že jsem si křeštní jméno propiskou přepsal na správnou variantu a sklidil mezi ostatními stážisty pochvalu za kreativitu. Tak snad to bude pokračovat i v následujících týdnech.