Vraťme se zase domů!

Potkáváte lidi, procházíte životem, díváte se očima a vnímáte duší. Míváte pocit, že v některých chvílích vám nějaký vnitřní hlas radí. Jindy nutí abyste byli zodpovědní. Říkáme tomu svědomí, podvědomí, ale co to vlastně je doopravdy? Většina českého národa vymýtila ze svého myšlení Boha, a všechno co se víry jen dotýká. Zvláštní jak rychle dokážeme styl života měnit podle různých vzorů. Myslím tím období rudé záře komunismu, pak jsme rychle svlékli kožíšky a beranice a vzor v oblékání, chování, prostě ve všem nám neudává náš mozek, ale svět a jeho trendy.

Vrhli jsme se do světa bezhlavě a přijali všechno čím bychom se mu mohli zavděčit. Jenže se tak nestalo, svět nás nepřijal, když se zeptáte Američana na ulici, kdo jsou Češi, tak vás odkážou na Kubu, nebo prostě nevědí. Nesledují ve zprávách co se u nás děje, neučí se o nás ve škole, nepotřebují znát naši řeč. Zabolí vás srdce a vzbouří se ve vás někde uvnitř vlastenectví a pocit nespravedlnosti. A nejhorší je, že ve většině států, ke kterým vzhlížíme nás zná jako zloděje, díky některým našim spoluobčanům, kteří se rozhodli, že náš národ proslaví po svém.
Když u nás způsobí cizí státní příslušník svým chováním a jednáním škodu, vždycky je posuzován jako náš host. My tak v cizině posuzováni nejsme. Proč jako opice bez mozku i duše naši státníci kopírují politické scénáře, které zde nemůžou fungovat. Vraťme se zase domů. Úklid je zde potřeba jako sůl a musíme zametat důkladně od shora dolů. Ne tak zvráceně, jak to dělá většina našich politiků. Ano většina z vás odsoudí tenhle jednoduchý recept jak vše vyřešit. Tak se začaly dít první změny, aby nás to nakoplo, když se bojíme. Dovážíme si otrávené potraviny, stačilo to zveřejnit a hle, jak většina národa najednou touží po českém mase a vejcích. Ono to je jednoduché, ale ti nahoře jsou složití.
Snad konečně doroste generace lidí, kteří nejsou poznamenaní žádným vzorem, mladí rozumní lidé vážící si svého národa, našich vědců, umělců, lékařů, řemeslníků, lidí kteří se nebudou stydět, že tady žijí a v něco věří. Až se důchodová hranice sníží na únosnou míru a mladí dostanou možnost získat konečně praxi a pračlověci, kteří nechtějí opustit koryta konečně odpadnou a spolu s nimi ustane odliv našeho kapitálu do ciziny, pak se tu budeme zase cítit jako doma.

Jana Homoláčová