Dnes v poledne, jako mnohokrát před tím, jsem z lesa přivláčela plný koš, tím ovšem podobnost s minulostí končí.. Narazila jsem totiž na václavky. Potíž je tom, že jsem si nebyla zcela jistá, že to opravdu václavky jsou . Co neznám, nezbírám křičel rozum. Ale přeci to tady nenechám, zabojovalo houbařské srdce. Ne že bych se v této situaci ocitla poprvé.
Dříve jsme to vždy řešila následujícícm způsobem. Vzala jsme si dvě plodnice jednu malou a jednu velkou a strčila si je spořádaně do kapsičky, tedy mimo košíček s tím, že se později podívám do atlasu a poptám se sousedů. Obvykle to dopadlo tak, že jsem to co z "kapesního vzorku" zbylo po návratu okamžitě vyhodila a když jsem náhodou něco domů donesla v identifikovatelném tvaru, tak jsem to někam opatrně uložila a vyhodila až na druhý den. Jen jednou to bylo jiné. Vyndala jsem tehdy na stůl pro mě neznámou houbu a můj otčím nadšeně zaržál, to je úžasné, to je přece přece hřib dutonohý, říká se mu dutonožka . Vynikající houba. Odtušila jsem, že jich tam bylo odhadem asi tak 40 až 50. Zbrunátněl popadl košík a stroze zavelel: Jdeme. Křižovali jsme les několik hodin křížem krážem a to místo jsme přirozeně nenašli. Tahle vzpomínka mi běžela hlavou, když jsme hleděla na obrovské ložisko béžovozrzavých dřevokazných hub. Vzdouvaly se všude okolo jako oceán a volaly na mě vem si mě, nebo mě....To fiasko se už esmí oakovaqt. Nedalo se to ovládnout, teď a nebo nikdy, řekla jsem si. Vrhla jsem se na kolena a začala sklízet. Košík byl plný za chviku, záložní taška za pár minut. Příboj václavek sice pořídl jen mírně, ale s mohutným nákladem jsem se nakonec dokázala od nich odpoutat a vydat se na cestu domů.
Po návratu jsem popadla telefon a obvolala známé, o kterých vím, že rádi houbaří. Smůla, nikdo z nich václavky nesbírá. Pak mi zpátky volala kamarádka, že její soused vynikající houbař je prý dobře zná a mám mu zavolat. Zkusila jsme to, jenže řekl dvě slova a signál vypadl. Opakovaně jsem volala znovu. Byl nedostupný. Čekala jsem, že se ozve zpátky. Václavky ovšem mezitím začínaly pomalu vadnout. No nevadí, vyhodit je přeci mohu vždycky, řekla jsem si . A abych si ukrátla čekání na telefon, začala jsem je rutinně čistit a třídit na malé do octa a větší do guláše.A protože telefon stále nezvovnil, tak jsem si jeden neporušený vzorový trs opatrrně odnesla k počítači, spustila jsem internet a začala si prohlížet obrázky a číst odborné články.
Myslím si, že jsem teď odborník na václavky. Vím, že jich je pět druhů, nejrozšířenější je václavka smrková, vím kde rostou, s čím se dají zaměnit. Vím, že jsou za syrova jedovaté. Jsou vynikající na nakládání do octa, na guláš a na drškovku. Dočetla jsem se dokonce , že existuje sice velmi malé, ale údajně reálné procento lidí, kterým i dobře tepelně zpracované václavky mohou způsobit otravu. Nikdo prý přesně neví proč, možná se jedná o určitý druh potravinové alergie. Hltala jsem každé slovo a čas běžel. Mělo to ovšem háček. Na stole v kuchyni stále trčely dvě mísy nezpracovaných hub a nikdo nevolal.
A tak jsem se do toho pustila. Uvařila jsem vrchovatý hrnec guláše, který jsem na závěr zjemila deckou sladké smetany.Mňam!
Je vynikající. !!!
Všechy houby jsou jedlé, zní mě hlavou, některé jen jednou.
Dobrou noc!!!
Dosedělová Eva
