V. Havel a další revoluce?

Stojíme po více jak dvaceti letech na prahu dalších změn? Rodí se nová revoluce? Během přímého přenosu z hudebního večeru „Pocta Václavu Havlovi“ z pražské Lucerny se ozvalo několik hlasů, které přirovnávali současnou situaci, respektive to co události minulého týdne přinesly k tomu co se dělo v roce 1989.

(Následující myšlenky se sice snaží o doslovný přepis, ale jsou spíše interpretacemi). Bývalý mluvčí prezidenta Havla Ladislav Špaček uvedl, že při přípravě večera v Lucerně najednou bylo zase vše možné… „Připadáme si jako před 22 lety za revoluce. Najednou všechno jde, když se chce. Zařídit obrazovku na Václavském náměstí trvá měsíc, nám se to na úřadu povedlo za hodinu… Lidi dřeli do půl čtvrté do rána a pak od sedmi znovu, abychom vše připravili, nakonec jsme neměli čas se ani scházet…“

Jiří Černý, který prováděl večerem v Lucerně, pokračoval s tím, „že jsme se s několika lidmi tady shodli, že ve Vás [mínil publikum] jsme zahlédli něco, co jsme viděli před 20 lety, kdy se podařilo během 14 dní svrhnout komunistický režim… „

Duch navrátivší se revoluční nálady potvrdila i Eva Turnová ze skupiny „The Plastic People of the Universe“, „že je to tady vlastně taková demonstrace… Lidi jsou tady uvnitř a lidi jsou tam venku na Václavském náměstí... A uvidíme, co se stane, až to tu skončí! Jestli náhodou nenajdeme zase nějakého nového Havla… Tak jak se třeba hledá nový Dalajláma“.

Další člen skupiny Jiří Kabeš si přisadil s tím, že „když nastupuje underground, tak ČT vypne přímý přenos do televize“.

O jaké revoluci je však řeč? Proti jaké „totalitě moci“ by dnes měla být vedena?

Totalita moci na sebe bere mnoho podob, lze ji jen obtížně vymýtit, neboť si ze své přirozenosti zakládá na tom, že aby mohla být účinná, tak nesmí být viděna, a to do té doby než si na ni lidé zvyknou. V roce 1989 vyvrcholilo zviditelnění totality politické moci na neúnosnou mez. Této samozřejmosti pravdy se tenkrát nedalo říci ne. Totalita moci je však velmi rafinovaná a rychle se adaptuje. Když byla tedy „vyhnána“ z politiky a společenského života „ukryla se někde v této zemi“ a začala tiše a postupně hledat jinou cestu, jak naplnit svůj osud, kterým je ovládnutí člověka.

V následujících dnech se v některé chvíli Václav Havel vrací do země, z které vzešel. A naše oči se díky tomu znovu obrací k tomu, v jaké zemi žijeme. Přitom mnozí z těch, co před dvaceti lety uzřeli v plnosti „Leviathana“ politické totality moci, nyní vidí novou podobu totality moci.

Jaká je to podoba?

Někdy se říká, že kapitalismus a socialismus jsou strany jedné mince. Je možné, že kapitalismus jako jeden z mnoha faktorů přispěl k formulaci této „nové“ totality moci, ale ve výsledku je to jedno. Totalita moci má vždy tendenci naplnit svůj úděl, kterým je zmocnit se člověka a jde skrze politické či ekonomické systémy.

Provizorně můžeme označit tuto novou podobu totality jako: „totalitu konzumní moci“. Každý si však za konzumní může dosadit jiný pojem, který je mu bližší…, například: „post-moralistní“ či „mafiánské“ nebo „globalizované“, nálepek shromáždil Michal Petrusek ve své knize „Společnost pozdní moderny“ celkem dost. Je až s podivem, jak Havlova analýza totality moci je spojena s obrazem konzumní společnosti:

To, co nazýváme konzumní a industriální (či post­industriální) společností, co Ortega y Gasset rozuměl kdysi svou „vzpourou davů“, všechna myšlen­ková, mravní, politická a sociální bída dnešního světa jsou asi jen různé aspekty hlubinné krize, v níž se ocitá dnešní člověk, vlečený globálním „samo­pohybem“ technické civilizace. (Moc bezmocných, 1978)

Totalita konzumní moci znamená podrobení člověka anonymitě, která z něj vytváří subjekt bez lidskosti, jak to například také dokládá Michel Foucault. Subjekt, který je ve všech realitách svého života ovládán konzumováním, spásáváním požitků, tak aby dosáhl okamžité spásy. To odpovídá myšlence Zygmunta Baumana, že „konzumenti jsou sběrači požitků“. Totalita konzumenství tkví v tom, že člověk se stává konzumentem-subjektem a není mu zdánlivě dovoleno být autentickou bytostí. Tato totalita naopak směřuje k užití si přítomnosti bez vnímání dalšího horizontu svého konání, natož pak „Absolutního horizontu“ o kterém mluvil V. Havel.

Je viditelné, že totality moci je velmi obtížné se zbavit, ne-li nemožné a během více jak dvaceti let se stihla adaptovat a přeměnit do jiné podoby, kterou není lehké demaskovat. V tento čas ji však někteří, mimo jiné i díky V. Havlovi, zahlédli. Nemá však již u nás podobu centralizované moci, jak tomu bylo u totality politické moci. Ta byla v roce 1989 zastavena, a to co z této totality zůstalo, muselo hledat jinou cestu k sebeprosazení. Touto cestou byla snaha využít porevoluční tolerance všeho možného, tím se vytvořila totalita bezbřehé tolerance jednotlivých mocí. Což v důsledku vedlo k zahlcení člověka informacemi, které se staly věděním a tedy novou mocí, jak dokládá Michel Foucault. Toto zahlcení znemožňuje vyznat se v dnešní realitě a zapříčiňuje relativizaci hodnot. V takovéto totalitě moci se pak hodnoty daleko hůře hledají, natož pak žijí. Tato nová totalita způsobila, že nás postihla vidina toho, že každý z nás má možnost mít moc, a tím nás znovu (slovem Petera Sloterdijka) domestikovala, dostala znovu pod svůj vliv.

Nejde o problém tolerance, která je mimo jiné odlišná od respektu, ale o problém touhy po moci. Biskup Václav Malý řekl, že „Havel uměl poznat, kdy ho ohrožuje vlastní moc“. A jeden z Havlových inspirátorů, nebojím se říci učitelů, protože se k němu tak veřejně přihlásil, byl esejista Josef Šafařík, který pronesl, že „Každá moc korumpuje. A čím větší moc, tím více korumpuje. Absolutní moc pak korumpuje absolutně“. Jeho nihilistické stanovisko odsuzuje každou moc i tu, která je vlastní každému jedinci. Moc je však neoddělitelně spojena s pobytem člověka na zemi, nelze se jí zbavit, díky tomu se moc transformuje a získává různé podoby v dějinách (tím dostávají i různou podobu totality moci: politické, církevní, umělecké,…). Snad jedinou alternativou jak se vypořádat s totalitou moci je to co udělal V. Havel, a to že „dekonstruoval“ tuto totalitu politické moci. Dnes stojíme před jinou podobou totality moci, totalitou konzumní moci, kterou se taktéž V. Havel snažil v poslední době svého života „dekonstruovat“, odhalit její zotročovací mechanismus.

Jeho odchod nám tak může být výzvou, jak píše mnoho autorit. Výzvou stát se „disidenty“, kteří jsou odlišní od konzumní moci a znovu objevit v čem tkví „moc“ bezmocnosti, když stojíme proti totalitě jakékoli moci.

„Disidentem“ se člověk nestává tak, že se jednoho dne rozhodne pro tuto svéráznou kariéru, ale proto, že vnitřní odpovědnost kombinovaná s celým komplexem vnějších okolností ho prostě do tohoto postavení uvrhne: je vyhozen z existujících struktur a postaven do konfrontace s nimi. (Moc bezmocných, 1978)

Přitom pravá „moc“ bezmocných není mocí, ale způsobem, cestou, která tkví (podle  Václava Havla) v „osobním ručení“, jenž směřuje do prostoru mravní obrody.

Perspektiva „existenciální revoluce“ je – co do svých důsledků – především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obno­vy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem na­zval „lidským řádem“ (a co nemůže být suplováno žádným řádem politickým). Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená „vyšší odpovědnost“; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde. (Moc bezmocných, 1978)

„Odcházení“ Václava Havla z tohoto světa může být tím, co iniciuje další revoluci. „Revoluci ducha“ (ve smyslu Nikolaje Berďajeva), která tkví v existenciální rovině. V rovině objevení „moci“ bezmocných, anonymních subjektů. Toto objevení bude znamenat proměnu těchto anonymních subjektů v lidi „s tváří“ (jak by řekl Emanuel Levinas), kteří jsou schopni vytvořit lidské společenství. Společenství, které stojí na odpovědnosti-osobním ručení za své činy, a na dalších „bytostných jistotách bez důkazů“, jak napsal Josef Šafařík, a jak Václav Havel na tyto bytostné hodnoty sám poukazuje ve své Moci bezmocných (1978): „Jde tedy o rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska“.

Jak jinak zakončit toto zamyšlení, které má přispět k iniciaci „revoluce ducha“ než myšlenkou, která završuje jeho celoživotní úsilí. Citátem, který v různé obměně provází Havla, Masaryka, či, Husa. Ano, onou pro mnohé lidi prázdnou floskulí, že „Pravda a Láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Kdo však určuje hodnotu slov? Člověk sám jí přisuzuje význam a nejvíce tento význam může přisoudit svým činem. Následující citát, tak zde zůstane jenom textem. Ale u každého z čtenářů se může proměnit v konkrétní čin, záleží jen na osobním ručení, na odpovědnosti každého člověka, který chce nějak přispět k obrodě společnosti, národa a sebe sama. Dovolte mi ještě tento citát podpořit jiným textem současného duchovního myslitele této doby:

„Jsem si vědom toho, jak láska byla a neustále je překrucována a zbavována smyslu, i s tím souvisejícího rizika, že zůstane nepochopena, že bude vylučována z etického prožívání a že bude v každém případě bráněno uznat její skutečnou hodnotu. Ve společenské, právní, kulturní, politické a ekonomické oblasti, tedy tam, kde toto nebezpečí hrozí nejvíce – je láska snadno označována za bezvýznamnou pro interpretaci a zorientování morální odpovědnosti. Z toho plyne potřeba spojovat lásku s pravdou nejenom ve směru naznačeném svatým Pavlem (Ef 4,15), tedy „pravdu v lásce“ (veritas in caritate), ale i v opačném a komplementárním směru, tedy „láskou v pravdě“ („caritas in veritate“). Pravdu je třeba hledat, nalézat a vyjadřovat v „ekonomii“ lásky, a lásku je zase třeba chápat, doceňovat a uskutečňovat ve světle pravdy. Takto budeme sloužit nejenom lásce osvětlované pravdou, ale také přispějeme k věrohodnosti pravdy tím, že ukážeme sílu její přesvědčivosti a opravdovosti v praktických souvislostech života společnosti. V dnešním společenském a kulturním kontextu, který pravdu relativizuje a často se k ní staví lhostejně a odmítavě, to má nemalý význam.“ (Benedikt XVI., Caritas in Veritate, s. 10)
Jan Nehyba