Tykadla a panáčci

V uplynulé době jsme měli příležitost sledovat osud dvou mužů, kteří nám ukázali, kam až může (nebo vlastně nemůže) sahat recese a legrace a že se dá v naší  společnosti postupně prožertovat až do vězení (což už ovšem žádná prča není).

První muž  kreslil na volební plakáty politikům tykadla, následně byl souzen manželkou volebního manažera stejné politické strany, jejíž představitele takto hanobil, a po odmítnutí alternativních trestů v podobě pokuty, veřejně prospěšných prací či domácího vězení má skončit za katrem celých 100 dní. Druhý muž „umělecky ztvárnil“ některé panáčky na semaforech a po odmítnutí zaplacení pokuty byl taktéž odsouzen k žaláři, tentokrát měsíčnímu.

Co tyto případy spojuje, je rozhořčení veřejnosti nad absurdně vypadajícími rozsudky. Do mysli se leckomu vkrádají úvahy, kde začíná a končí svoboda a kdy a za jakých okolností má nastoupit mašinérie právních klauzulí, paragrafů, trestů a nápravných opatření. Je totiž zřejmé, že recese se s právním řádem navzájem moc nemusí.

Vezměme to ale popořádku. Ničení plakátů – to je přece podle práva jasné poškozování cizí věci! Kdyby soud od potrestání zcela upustil, byl by to možná konec beztykadlových plakátů.

Ne, takhle to nejde, řekl si soud, pořádek musí být. A tak tedy koná, trestá. Nejprve mírně, „přiměřeně“, avšak pokud pachatel tuto shovívavost hrdě odmítá, co má nakonec tato instituce vykonávající spravedlnost chudák dělat? Jenže...

Jenže věc má háček. Plakáty, a specielně ty volební, se objevují na veřejnosti, aniž by ta většinou o to nějak zvlášť stála (často je tomu přesně naopak). Nemají ani žádnou trvalou hodnotu. Po odeznění volebního klání se z nich stává topivo či recyklát. Navíc – v době, kdy se láme chleba, tyto plakáty na lidi vehementně útočí ze všech směrů a zákoutí tak, že by výrobci brýlí určitě uspěli (kromě UV filtru) i s nějakým speciálním PLK filtrem (na předvolební plakáty i plky). Chce se totiž po nás všech, abychom se o tuto velkou hru nejen zajímali, ale navíc v této hře podpořili příslušný tým či příslušného hráče. Leckdo má však zároveň neblahé tušení, že v pozadí této oficiální hry probíhá potají hra zcela jiná, s poněkud jinými pravidly. A že výroba a umístění volebních plakátů může být z této tajné hry financována. O tuto tajnou hru se naopak tuze nechce, abychom se jakkoli zajímali.

Pokud se tedy občan ocitne v záplavě bezduchých plakátů, o kterých je přesvědčen, že jejich intelektuální úroveň pozvedne o 4 ligy výš už jen tím, že na ně doplní tykadla, a sám se nemíní účastnit tajných her, ze kterých by mohl financovat své vlastní, co mu vlastně jiného zbývá, než alespoň zkrášlovat ty cizí? Notabene, právě proto, že má různá tušení (jelikož ono z těch tajných her občas něco pronikne na povrch), právě proto ta tykadla kreslí. A soudit se s panem Íčkem a být ve stejné věci souzen paní Íčkovou – není divu, že občan udělené tresty hrdě odmítá. Ne, trestání vězením je v takovém případě skutečně výsměchem.

Pro pořádkumilovné občany, kteří se nechtějí smířit s tím, že ničení cizí věci, ať už jakékoli, by mohlo někomu beztrestně projít, navrhuji rozšířit sazebník trestů o možnost udělení poznámky do žákajdy (jejíž zřízení navrhuji i pro dospělé - člověk se stejně učí celý život, a tak jsme žáky všichni vlastně pořád). V daném případě by tak bylo možno udělit poznámku „kreslil politikům tykadla a ještě se tomu smál“, což by mi přišlo jako nejspravedlivější potrestání dotyčného pána. A pěkně s podpisem rodičů či jiného příbuzenstva, jako že o tom ví a že mu jako domluví, aby se polepšil a příště už tykadla nekreslil.

To ztvárňování panáčků na semaforech je trochu jiný kalibr. Viděl bych to tak na dvojku z mravů.

Umělec řekne: Jaká dvojka? Poznámka je moc! Co je na tom, vdechnout trochu život těm panáčkům? Copak může červenej panáček 24 hodin stát, aniž by ho nebolely nohy? Proč si nemůže aspoň na chvilku zdřímnout? Copak se ti panáčci nepotřebujou vyčůrat? Děte už do ... s unifikací panáčků!

Policista řekne: Jaká dvojka? Trojka je málo! Co je na tom, takhle měnit zažité symboly?  Vyhláška žádné umělecké variace nepřipouští! Já znám tyhle lidi. Ti samí, co teď tvrdí, že je stále zřejmé, co který panáček znamená, ti samí, přistiženi při přecházení na červenou, budou tvrdit, že naprosto netuší, co jim ten chrupkající panák přikazuje. Já vám dám, zneplatňovat semafory. Kam bysme to za chvíli dopracovali? Jo, když může spát červenej panák na světlech, tak  proč ne já ve službě? A vůbec, proč já nosím tuhle uniformu? Pryč s ní, příště si jako policista vyrazím v tričku se Sandokanem a riflích. Jo, to budou ti umělci koukat, až budou hledat někoho, kdo má pomáhat a chránit.

Nechci teď iniciovat další soudní klání, a to tentokrát mezi umělcem a policistou, nicméně - ač nám policista se svými kázáními většinou moc sympatický není, mám za to, že tentokrát má v mnohém pravdu. A to právě proto, že žijeme v demokratické společnosti (přičemž do demokracie recese pochopitelně patří). Z onoho dvojsloví, které pro nás mají nevyčíslitelnou hodnotu, jsou totiž důležitá obě dvě tato slova.

Není možné, aby jakákoli společnost fungovala bez pevně stanovených pravidel – rozpadla by se. Podstatné přitom je, aby tato pravidla byla smysluplná, jednoznačná, srozumitelná, vymahatelná.   Dlužno přitom dodat, že tyto vlastnosti mnohá pravidla stanovená zákony a nařízeními dnes nemají – pohybujeme se v džungli měnících se dotací, daňových odpočtů, švarcsystémů, zákazů žárovek (a možné legálnosti tepelných koulí), nejasných sankcí, sporných preventivních opatření proti nelegálnímu stahování filmů... Často se činy lidí pohybují na hraně legality a ilegality, často není zřejmé, co je vlastně „správné“ a co „špatné“. Koneckonců, do této šedé sféry nejasných vymezení a možných důsledků při jejich porušení patří i tykadla dotvořená na plakátech.

Naopak, není snad jednoznačnějšího pravidla, než to, které vyjadřují oni panáčci na semaforech. Zná jej každé malé dítě. Málokdo také pochybuje o jeho užitečnosti. Proto nám také toto pravidlo tak dlouho a bez potíží funguje, a to nejen v našem státě.

Pochopitelně, že tito panáčci (nutně!) podléhají unifikovanému provedení a platí se za to ta daň, že  vypadají pořád stejně (což může dráždit některé umělce). Buďme ale rádi za to, jak to je, nebo ztratíme i to málo, co v našem státě ještě dobře funguje.

Proč mě však celé to extempore s těmi panáčky tak dráždí? Objevily se totiž na internetu názory, že by se po Praze mohli tito panáčci ještě rozšířit. A že by mohla být Praha oproti ostatním městům tímto specifická. Proboha, jen to ne.

Pomíjím teď skutečnost, že žádné jiné panáčky než ty, které na semaforech běžně vidíme, (naštěstí) skutečně umístit nelze. Vrtá mi ale hlavou – jak to, že je tolik občanů netečných k tomu, kolik bezduchých staveb nám tu kolem nás v poslední době vzniklo? Jak to, že veřejná diskuse se snad pořádně vedla jen nad Kaplického návrhem knihovny? Nebo už všichni rezignovali na to, že by mohli něco kolem sebe ovlivnit, všichni podlehli pocitu, že vše mají v moci ti, kdo hrají výše zmíněné „tajné hry“?

A tak místo uplatnění invence a tvořivosti do architektonicky zajímavých staveb v našem okolí budeme „vkládat duši“ do panáčků na semaforech. Není to spíše trochu smutné? Copak si asi řekne cizinec při návštěvě Prahy? Bude se těmi panáčky kochat, nebo si řekne, okraden mezitím taxikářem a zhnusen novými krabicemi začleněnými do starých kouzelných tvarů, že se ocitl opravdu v Kocourkově? Mám strach, že spíše to druhé.

Takže já tvrdím, není tykadlo jako panáček. A co se týče trestu pro pana Týce, je třeba si uvědomit, že probíhá soud s člověkem, jenž si sám dobrovolně sedl na lopatu, o které věděl, kam vyhazuje svůj náklad. Že si mohl hrát jen s těmi zelenými panáčky, když už nemohl své umělecké nutkání zastavit. A že život také někdy trestá velmi tvrdě – a to právě za neuposlechutí červeného panáčka. Někdy bohužel mnohem tvrději, než je oněch 30 dní vězení.

Jsem tedy pro to, aby šel pan Týce sedět? Ale ne, nechme to na té dvojce z mravů. Ale nechme už panáčky být.

Mikuláš Bureš