Takovej docela obyčejnej příběh... o mamince

Jako dítě jsem často brečela a Ty ses mě ptala, proč pořád řvu. Já nevěděla a tak jsi mi dala na zadek se slovy: "Tak a teď máš důvod !!!"

Když už jsem chodila do školy a zpozdila se s návratem, nečekala jsem
nic jinýho než opět nářez, do tý doby pořád ještě "jenom" rukou.
Jakmile se mnou začala mávat puberta a já na víkend vypadla s partou
podobně postižených na "čaje", pochopitelně přes Tvůj zákaz, začala jsi
používat nástroje. Dostávala jsem často a nejvíc koženým páskem s
kovovou přezkou.
Pak jsem Ti v 18-ti oznámila, že jsem těhotná. Křičela jsi na mě, že si
TO musím nechat vzít, že se postaráš, abych šla na přerušení. Poprvé jsi
mě nezmlátila.
Za celej život jsi mě nedokázala pohladit, říct mi, že mě máš ráda,
obejmout, dát pusu, ani náznakem dát najevo, že Ti aspoň nejsem
lhostejná. Byla jsem k ničemu, cokoliv jsem udělala, nebylo správně,
byla jsem líná, pohodlná, nepořádná, zkrátka "celej táta".
Viděla ses v mým bráchovi, kterej byl ambiciózní a měl cíl - vystudovat
vysokou školu a bejt bohatej. A Ty jsi na něho byla pyšná, takže on
nemusel dělat žádný domácí práce, protože se neustále učil. Podstrkovala
jsi mu peníze na vše, na co si vzpomněl. A na konec se Ti sen splnil, z
bratra se stal "Pan inženýr", koupil si barák, je soudním znalcem a
bůhví čím ještě a je prachatej. Já jsem s odřenejma ušima odmaturovala a
celej život mám velký kulový.
Utíkala jsem od Tebe a NENÁVIDĚLA TĚ !!!
Byla jsi generál, nemazlila ses se mnou. Co jsi mi nařídila, já musela
ihned udělat a běda, když jsem začla brblat, že by mohl třeba brácha
..... Byla jsi ke mně krutá a nekompromisní. Pamatuju, jak jsem s Tebou
každou sobotu prala v suterénu v promrzlý prádelně, kde se muselo topit
pod kotlem, v kterým jsme vyvařovaly prádlo a máchaly ho v obrovský
vaně, pochopitelně v ledový vodě.
Jak nám přivezli uhlí a my dvě jsme tahaly kyblíky do sklepa. Brácha se
jako vždy učil, takže nám nemohl pomáhat a já naštvaná na Tebe, že jsem
musela makat jen já. Jak já Tě nesnášela !!!
Bylo mi 23, když jsem sedla na stopa a jela, nevědouc kam. Ocitla jsem
se v Praze, bez prostředků, bez práce, bez zázemí. Už tu žiju 31 let,
mám druhýho syna, třetího manžela a mám se dobře.
Časem se hrany obrousily a Ty jsi za námi začala jezdit do Prahy, vozila
marmelády, houby, výborný vlastnoručně pečený dorty, zavařený okurky,
dýni, meruňky, broskve, rybíz a já nevím, co ještě. Pár let trvalo, než
jsme k sobě našly jakous takous cestu. Ve mně ale všechny "křivdy"
zůstaly a jakási "zeď" taky.
Postupem času a věkem, mi všechno docházelo. Táta se od nás odstěhoval,
když mi byly 4 roky, bráchovi 8 a Tobě 38. Nikdy jsi se znovu nevdala,
nikdy jsi nám nepřivedla žádnýho strejdu. Byla jsi na nás sama, všechno,
dle možností tehdejšího režimu, jsi nám dopřála. Přes den jsi
vychovávala mladé zdravotní sestřičky a po nocích na pletacím stroji
vyráběla svetry, šaty, kabátky, abys nás uživila. Do dnes slyším ten
rachot dlouho do noci. Tahala jsi nás do lesa, kde jsme sbírali borůvky,
ostružiny, maliny, houby, šišky na topení. Myslím, že to byly tuny
lesních plodin, který jsi dokázala zpracovat.
Nezištně jsi pomáhala všem, kdo pomoc potřeboval. Do dnes na Tebe
vzpomíná celý město, jaká jsi byla skvělá ženská, Tvý bývalý žákyně ze
Zdrávky na Tebe nedají dopustit. Byla jsi na ně přísná, ale spravedlivá
a ony Ti jsou vděčné za to, co jsi je naučila.
Teď mi je 54, jsem utahaná, snad moudřejší a už mám ráda svůj klid. A
Tobě bylo o 2 roky míň, když jsem Ti oznámila svý těhotenství, mávala se
mnou puberta, utíkala jsem z domu a jen jsme na sebe řvaly a byly na
sebe zlý. Neměla jsi to se mnou lehký, teď už to vím. Byla jsem pěknej
hajzl.
Tobě táhne na 90, máš ochrnutou pravou stranu těla a jsi odkázaná ve
všem na sestry v Domově pro seniory. Nabízela jsem Ti několikrát, že
budeš u mě v Praze. Zatvrzele jsi odmítala, tak jsem našla nejhezčí
Domov ve městě a "šoupla" Tě tam.
Každou sobotu za Tebou jezdím 150 km. Vítáš mě s nadšeným výrazem v
obličeji, směješ se a já vidím, jak jsi konečně šťastná a veselá. Za
pomoci sestřiček Tě hodím na vozejk a pak s Tebou drandím venku, abys
nebyla stále jen zavřená mezi čtyřma stěnama. Vyprávím Ti, co je novýho,
předčítám Ti z Tvých oblíbených knížek, stříhám Ti nehty, masíruju
ochrnutý končetiny, koukáme spolu na televizi a přitom se DRŽÍME ZA RUCE
a smějeme se.
Jsi jak malý děcko, ze všeho se raduješ a hlavně jsi zapomněla na
všechno, co se v Tvým životě stalo.
Na bráchu, kterej Tě přemluvil, aby ses nastěhovala do jeho baráku s
tím, že se o Tebe na starý kolena postará, když jsi upadla a zlomila si
nohu. Na půl milionu, kterej si nechal za prodej Tvýho bytu. Na to, že
Tě po 4 letech vyhodil a já musela nahonem shánět bydlení v Domě s
pečovatelskou službou, když jsi nechtěla ke mně do Prahy. I na to, že Tě
2 roky neviděl, ač bydlí 5 minut od Domova.
Nepoznáváš svý kolegyně, který Tě občas navštívěj, žákyně, který se o
Tebe teď perfektně staraj, tak jak jsi je to kdysi naučila, ani příhody,
který jsi mi dřív vyprávěla. Nepamatuješ si svoje dětství, ani to, co
bylo včera. A já jsem ráda, že to tak je, že je k Tobě to stáří
milosrdný. Netrápíš se něčím, co bys stejně nemohla změnit, vlastně se
netrápíš už vůbec ničím !!!
A já si teprve teď uvědomuju, jak jsem šťasná, že Tě mám, mamko,
odpustila jsem Ti všechno a Ty mně určitě taky.
Teď se hlavně drž, ať spolu můžeme bejt co nejdýl !!!
A ještě něco ..... MÁM TĚ MOC RÁDA !!!
Ludmila Odarčenková
16. 12. 2009