Samozřejmě, že jsem na Facebooku ... Sice mám ve svém okolí dost lidí, se kterými se setkávám „naživo“, ale kdo by se rád nepodíval na nové fotky z dovolené spolužačky, kterou jste deset let neviděli (proboha, ona zhubla/ přibrala, ten přítel nic moc ...). Jedna známá dokonce nedávno pořádala „přímý přenos“ z porodního sálu, kdy v pravidelných intervalech (nejspíš mezi kontrakcemi) do eteru hlásila, že "stále nic" a vše doplňovala fotkami.
Skrze sociální síť se mi podařilo spojit s několika bývalými kamarádkami a spolužačkami, většinou ze školních let. Neviděly jsme se snad 15 let a ze znovuobjevených přátelství jsem měla ze začátku radost, jelikož mě vrátila do prachem zanesených vzpomínek.
Vyměnily jsme si navzájem pár informací, co děláme, kde jsme, kolik máme dětí, jestli máme partnera, domácí zvíře, pochválily se, že jsme se vůbec nezměnily a tak podobně. Dále jsme si naslibovaly, že se určitě co nejdříve uvidíme … a zde právě skončila moc virtuálního světa a začala realita.
Ve snaze domluvit si společné setkání nakonec proběhlo několikrát se opakující odkládání, až mi konečně došla jedna podstatná věc.
My se vlastně nestýkáme proto, že bychom se jedna nebo druhá odstěhovaly na ostrov, kde není telefon ani e-mail. My se prostě nevidíme, protože to tak nějak vyplynulo, asi se vidět nechceme a nepotřebujeme, máme kolem sebe jiné lidi. A nezmění to ani to, že se můžeme po deseti letech podívat na profilovou fotku, jestli nám narostl zadek …
Na internetu se dá žít jiný život, než je ve skutečnosti. Minulý týden mi zavolala známá, že se jí moje návštěva ten den zrovna nehodí, jelikož musí ještě pracovat. Vzápětí pověsila na svou virtuální „zeď“ informaci, že má zánět karpálního tunelu a tudíž nemůže nic dělat …
Kateřina Křivanová
