Poslední cigareta

Dnes to je sedem měsíců co jsem přestal kouřit. Ani se mi tomu nechce věřit! Hulil jsem jak fabrika. Dvě krabky za den! Bez cigarety jsem si to vůbec nedokázal představit a k tomu abych přestal, jsem se dokopával tak 4 roky a možná ještě déle.

Pořád jsem si říkal, co budu dělat bez cigarety třeba na autobusové zastávce. Nebo kafčo! Pro kuřáka není asi nic lepšího, než když si dá po dobrém jídle kafíčko a k tomu si zapálí cigaretu. Prostě pohodička! Jo a to nemluvím o tom, když se jde někam kalit. Alkohol bez cigarety? To mi nešlo vůbec na rozum. Navíc hodně jezdím autem a za volantem jsem toho vyhulil asi úplně nejvíc. Hlavně když se člověk dostal do nějaké té pěkné kolony a chvilku se v ní nervoval. To jich potom padlo! Všechno tohle mi bránilo s kouřením přestat. I když jsem to zkoušel několikrát, nikdy jsem nevydržel moc dlouho. Většinou tak několik hodin a maximálně ten den. Pak na mě přišel vždy takový absťák, že jsem si zapálil rovnou několik cigaret za sebou. Prostě to nikam nevedlo. Tak jsem si říkal, že to vyzkouším postupně a vezmu si sebou jen určitý počet cigaret a až je vykouřím, dál už nebudu. Jenže to také nemělo moc velký úspěch. Když už cigarety došly, chvilku jsem s tím bojoval, jenže pak jsem si je stejně koupil na první benzince, kterou jsem potkal.

Čas letěl a já hulil čím dál tím víc. Začínalo to být celkem znát. 15let kouření se musí někde projevit! Obzvlášť, když se vyhulí za den dvě krabičky. Ráno jsem chrchlal jak ten největší tuberák. Doběhnout třeba autobus, znamenalo nechat plíce někde za sebou na zastávce, protože prostě nestíhaly! Oblečení věčně načichlé od kouře. Párkrát se mi podařilo propálit si mikinu nebo kalhoty, to když mi spadl vajgl do klína při jízdě autem. Jednou mi v autě vajgl spadl tak „šikovně“, že si přes džíny propálil cestu až ke slipům. V tu chvilku to tam tak strašně pálilo, že jsem měl pocit, že o něj přijdu (však vy víte o koho). Asi jsem tenkrát udělal světový rekord ve vystupování z auta a skákání na místě. Ještě, že to bylo tam, kde se dalo rychle zastavit a dobře to dopadlo! K úhoně přišly jen nové džíny a taky slipy. To ostatní zůstalo bez úhony!

Tohle vše mě začalo opravdu čím dál tím víc štvát. Ničit si zdraví, oblečení a věčně být cítit kouřem. Vlastně jsem už kouřil jen ze zvyku a vůbec mi to nechutnalo. Začal jsem uvažovat, jestli mi to vůbec stojí všechno za to a postupně jsem se přesvědčil, že nestojí. Trvalo to sice ještě několik dalších měsíců, ale nakonec jsem dospěl k tomu, že kouřit vlastně vůbec „nepotřebuju!“ A to, že jsem přesvědčil sám sebe, bylo rozhodující. Jednoho dne, takhle ke konci letních prázdnin, jsem jel kolem lékárny a řekl jsem si, že bych si mohl koupit náplasti proti kouření a opravdu si je koupil. Je fakt, že mi bylo líto zbylé cigarety vyhodit, takže jsem je nevyhodil. Rozpočítal jsem si to tak, aby mi zůstala jedna cigareta na druhý den ráno.  Při tom, co jsem kouřil svoje poslední cigarety, jsem si četl příbalový leták k náplastím. To co jsem se dozvěděl, nebylo zrovna moc povzbudivé. Šest týdnů každodenního lepení náplastí, tak aby byla léčba úspěšná. Navíc každý den na jiné místo. To jsem si říkal, kam to asi zachvíli budu muset lepit.  Naštěstí jsem si pak přečetl, že se místa po pár dnech mohou opakovat. No aspoň, že tak.

Druhý den ráno jsem se probudil o něco dříve než obvykle. Asi tou nervozitou. Poslední cigareta se na mě smála z otevřené krabičky, kterou jsem si nechal večer na stolku vedle postele, tak abych na ni náhodou nezapomněl. Ono to teda ani náhodou nehrozilo, ale co kdyby. Vstal jsem a šel s cigaretou do kuchyně. Udělal si kafe a tu „poslední“ cigaretu si opravdu u kafe vychutnal.

Potom, jsem si nalepil svoji první náplast. Bál jsem se, že to nebude moc dlouho držet, ale kupodivu vydržela až do druhého dne. Objevil se ale jiný problém. Už po pár hodinách, mě na místě, kde jsem měl náplast, začalo celkem dost pálit. Dalo se to teda vydržet, ale bylo to nepříjemné. Navíc chuť na cigaretu byla stále velká. Vždycky jsem si musel připomínat: „Ty kouřit prostě nepotřebuješ!“ a to pomáhalo možná ještě víc než ty náplasti. Vlastně určitě, protože už třetí den jsem náplasti musel zahodit. Pálení postupně začalo přecházet v brnění celé končetiny, kde byla náplast nalepená a to se fakt už vydržet nedalo. Bylo to horší než chuť na cigaretu! Takže už čtvrtý den jsem nekouřil a navíc jsem si nemohl lepit ty zatracený náplasti. Situace dost zoufalá! Chuť na cigaretu obrovská! Ovšem odhodlání přestat kouřit bylo ještě větší. V kritických situacích jsem si pořád říkal: „Ty kouřit prostě nepotřebuješ a hotovo!“ Postupně to bylo čím dál lepší a teď už jsi na cigaretu víceméně ani nevzpomenu. Ani na té autobusové zastávce či u kafíčka. I když někdy jsou pořád situace, že i po sedmi měsících tu chuť na čouda dostanu. Myslím, že to asi bude pořád. Vždycky se najde situace, kdy chuť na cigaretu bude. Vím ale, že už si nikdy nezapálím. Dokonce mi ani nevadí, když jdu do hospody a někdo vedle mě kouří. Je to prostě pohoda! Dneska už ráno ani nezachrchlám a doběhnout autobus není žádný problém ani pro plíce. Oblečení nesmrdí kouřem a mám ještě spoustu času navíc, který jsem dřív promrhal kouřením. Všem kdo kouří, prostě doporučuju: „Přestaňte kouřit, budete v pohodě! Tak jako já.“

František Varga