Jako každým rokem, tak i letos nahlédl hlavní čaroděj firmy Amnesty International do svého kouzelného zrcadla, aby se podíval, která země je nejmíň zkorumpovaná. A jako obvykle se mu ukázalo na špici pelotonu Dánsko.
Čaroděj se zachmuřil: ”Proč se v Dánsku korupci nedaří? Mají Dánové nechuť ke korupci nadělenu v genech? Nebo jsou na tento způsob kradení příliš líní?“
I vypravil se čaroděj za dánskou královnou, aby se jí zeptal, čím to je.
Královna ho přijala a nad hrnkem vánočního svařáku, kterému říkala gløgg, mu to velké tajemství prozradila.
”Můj milý čaroději“, řekla královna, „moji rádcové by si milerádi mastili vlastní kapsu, až by se hory zelenaly. Myslíš, že ti moji uličníci, co mě dělají ministry nebo úředníky, by do jednoho nestáli o velikánské auto, dům na pláži a dvacetimetrovou jachtičku?
„Jenže podojit moji státní kasičku nejde tak snadno,“ pousmála se královna a zavdala si z tupláku gløggu,“můj věrný služebník Velký Bratr ji celkem dobře chrání.“
„A jak to dělá“, ptal se čaroděj mezinárodní amnestie, „to jako ten Váš Velký Bratr každého, kdo je přistižen při braní nebo dávání úplatku, sežere, nebo co?
„Kdepak, my jsme mírumilovné království,“ odvětila královna „a pak, se žraním už je konec, to by mě za chvilku žádní poddaný nezbyl a co bych si pak počala? Můj Velký Bratr je spíš taková milá chobotnice s třemi chapadly.
Podívej se, šamane, ono to funguje celkem jednoduše. První chapadlo mého Velkého Bratra se nazývá „účet zdarma“ v kterékoliv bance.
Účet zdarma v Dánsku znamená, že každá banka má minimálně jeden základní účet pro lidi i firmy, který je úplně zdarma. A zdarma u nás znamená, že za založení, vedení, zrušení účtu, za ukládání, převody a výběry peněz se neplatí. Ani koruna, čaroději!
Na druhou stranu tady u nás platí, že bez konta nejsou koláče. Pokud chceš v Dánsku dostat výplatu, sociální dávky, stipendium nebo si nechat zaplatit od tvých amnestovaných zákazníků, musíš mít konto v nějaké bance v Dánsku. Přes to nejede vlak. A konto ti banka neotevře, pokud nemáš dánské rodné číslo.
„Rodné číslo je další z chapadel našeho Velkého bratra“, pokračovala královna.
„Bez dánského rodného čísla tě nikdo nezaměstná, nepřijmou tě na školu, ani ti neprodají simku do mobilu. Neprodáš ani nekoupíš akcii. Bez rodného čísla v Dánsku neexistuješ. A pokud se Dánsku hodláš zdržet dýl než na tři měsíce, musíš si rodné číslo zařídit. To by tak hrálo, aby se nám Dánskem potulovali individua bez řádných papírů“, zaláteřila královna a opět si usrkla gløggu.
„Takže moje rodné číslo zná můj bankéř, zaměstnavatel, lékař, burzovní makléř, pojišťovák, policista i berní úředník?“, podivil se čaroděj. „To jsou mi čáry! Deset číslic a abrakadabra, člověk je nahý!“
„Ale víš ty co, milá královno, pořád jsi mě ještě neřekla, proč v Dánsku nekvete pšenka korupci? Vždyť rodné číslo i konta v bance mají i Česku. A ze státního se tam krade jak o život!,“ zašklebil se odporně čaroděj a odplivl slinu. „A já ti hned povím proč: na korupci nepotřebuješ ani rodné číslo, ani konto v bance. Potřebuješ peníze!“
„A to je právě to třetí chapadýlko“, pousmála se královna, „my jsme totiž hotové peníze zrušili!“
K bankovnímu účtu dostane člověk i firma zdarma platební kartu Dankort, která funguje jako plastová peněženka. S Dankortem můžeš vybírat hotovost ze všech bankomatů v Dánsku bezplatně, bez ohledu na to, které bance bankomat patří.
Dankortem můžeš samozřejme platit i v obchodech, na úřadech, v automatech na kafe, kartou zaplatíš pokutu policajtovi nebo za lístek průvodčímu ve vlaku.
Obchodníci a firmy platí za platební transakce provedené kartou Dankort pouze minimální paušální poplatek, bez ohledu na výši částky, která má být uhrazena. Kromě placení za zboží ti tedy jakýkoliv obchodník vyplatí i hotovost z pokladny, pokud si o to řekneš. Není to kouzelné, můj milý čaroději?“
„Ale pro mého Velkého bratra je hlavní,“ pokračovala královna, „ že jakékoliv peněžní transakce nad 100 000 dánských korun musí podle zákona provádět bezhotovostně. Je jedno, jestli převodem z účtu na účet, platbou kartou, nebo vystavením šeku. V praxi to znamená jedno: za auto, za novou koupelnu nebo za větší dovolenou prostě hotovostí nezaplatíš. Kromě toho je bezhotovostní placení je v Dánsku tak rozšířené, že budeš vypadat podezřele i při placení mnohem nižších částek. Pokud bys chtěl třeba zaplatit 5 tisíc dánských korun v hotovosti za novou televizi, každý prodavač by si tě ještě dlouho pamatoval. Hotovost se v Dánsku zkrátka nenosí.“
„Takže ve finále to funguje takhle“ vysvětlovala královna,“představ si, že můj milý rádce v povoznictví, nebo jak vy říkáte ministr dopravy, chce odklonit z mé státní kasy dvacet milionů za to, že přihraje zakázku na stavbu mostu mezi ostrovy Lalalandem a Tralaladem firmě svého bratrance.
Bratranec zakázku získá. Teď přijde na řadu otázka, jak těch dvacet milionů předat panu rádci.
Jedna možnost je, že firma prostě převede peníze na ministrovo konto. To by ovšem byla pěkná kravina, protože můj Velký Bratr jednak pohyb takové částky okamžitě zaznamená a hned ví, kdo komu platil a kolik. Neobvyklý pohyb větší sumy peněz na účtech vzbudí pozornost policie, která sledováním neobvyklých transakcí brání praní špinavých peněz. Takže tudy cesta nevede.
No dobrá, tak pošleme stokrát dvacet tisíc na deset různých kont patřící panu ministrovi, jeho ženě, bratranci a tetičce z druhého kolena a je po problému. Houby! Kdyby na to přišlo, dá se majitel každého konta, na které byla platba převedena vystopovat díky rodnému číslu nebo IČU firmy. Udělat součet všech peněz uložených na těchto kontech je v době superrychlých počítačů otázkou vteřin.
Takže zanedlouho nato se přijde policie zeptat pana ministra a firmy, která peníze poslala, jak to s těmi platbami je, za co jsou, jestli byly zdaněné a tak vůbec. Prostě dozví se o tom moc lidí a to není u úplatků nikdy dobře. Nehledě na to, že pan ministr asi nebude mít v ruce nějakou důvěryhodnou fakturu na výše uvedenou částku a zbytek života stráví v mé královské šatlavě.
Kdepak, posílat úplatek na konto je blbost a klukovina a tak to samozřejmě nikdo nedělá“ uzavřela královna.
„No ale pořád se dají peníze předat pěkně z ručky do ručky“, trval na svém kouzelník.
„To jo“, pokývala hlavou královna, „ale co z toho?“
„Jen si to představ, černokněžníku. Pan ministr dostane v kufříku dvacet milionů v malých, větších i těch úplně největších bankovkách. Ty si ten jeho bratranec nevytiskne. Bude muset do banky a vybrat je ze svého konta. Toho si samozřejmě Velký Bratr všimne, ale firma mu třeba vysvětlí, že budou zdobit vánoční stromeček a že si z těch bankovek omotají ozdobné řetězy. To je poškozování měny a je to taky trochu trestné, ale vem to pro tuto chvíli ďas a řekněme, že na tomto výběru neshledá policie nic podezřelého. Prostě pan ministr jednoho krásného dne dostane kufřík a v něm poctivě odkloněných hodně milionů korun.
„Tak a hurá nakupovat“, říká si ministr. „Ale abych to nepřehnal a nebyl nápadný, budu se držet při zdi. Koupím si je auto, nic luxusního, třeba jen Škodovku za tři sta tisíc.
„Beze všeho, pane ministře“, hlaholí spokojený dealer, „račte si vybrat barvičku a platit budete kartou nebo mě vypíšete šek?“
„No víte, myslel jsem, že bych to zaplatil hotově“, říká ministr, „mám tady v kase náhodou půl milionu v drobných“.
„Haha“ nato dealer,“ já ty vaše srandy žeru. Nevynechám jedinou televizní debatu, kde vystupujete. Ale teď vážně. Co bych já chudák dělal s tolika penězi? Ještě mě někdo vezme klackem po hlavě, až to ponesu do banky. Kdepak, buď z účtu na účet, nebo nemůžu sloužit!“
Stejně pan ministr pochodí u realitního makléře při snaze o koupi domu, v cestovní kanceláři a, to už je vážně k vzteku, i v drahé restauraci. Všude by svou naditou peněženkou budil pozornost a zájem. Nehledě na to, že přijetím vysoké platby v hotovosti by tito obchodníci sami překročili zákon.“
„Takže pan ministr by nejspíš skončil tak, že by až do smrti utrácel peníze v kiosku na rohu za cigárka a noviny, a umřel by po mnoha letech s devatenácti miliony a devíti sty tisíci zašitými v matraci“, odtušila královna, „ a to pak z toho úplatku není až tak velký užitek. Takže se mí milí poddaní dobrovolně rozhodli, že krást ze státního prostě nebudou, protože se to vůbec nevyplatí“.
„Tak to je konec“ zašeptá zoufale čaroděj, “takovou ztrátu soukromí a pošlapání základních lidských práv a svobod jsem neviděl ani za tisíc let, co pro mezinárodní amnestii pracuju. Styďte se, veličenstvo! Vždyť vy jste udělala ze svých poddaných rybičky v akváriu!“
„No tak se hned tak nečerti, kouzelníku“ odvětí s úsměvem královna a dopila gløgg.
„Konec konců jsou v mé královské kase peníze vybrané od mých poddaných a pořád jim patří.
Nezapomeň, že velký bratr je nejen perfektní bojovník proti korupci, ale i nepřekonatelný pomocník při výběru daní. Milý šamane, vždyť Velký Bratr má o financích mých poddaných lepší přehled, než oni sami a tak dokážu zdanit skoro všechno.
Abych ale byla schopna daně vybrat tak, aby lidi nereptali, musím jim zajistit, že tyto peníze mě z kasy nikdo neukradne.
Můj Velký Bratr tak zajistí, aby pánům ministrům, jejich pomocníkům a vůbec všem, kteří mají přístup k mým královský penězům, nezůstala za nehty ani koruna.“
Po těchto slovech se čaroděj s dánskou královnou rozloučil, odešel zpátky na svůj temný hrad, udělil si doživotní žalář bez možnosti amnestie a od těch dob sedí v nejvyšší věži a přemýšlí.
A trápí se nad otázkou, jestli je lepší ztráta finančního soukromí a stát bez korupce, kde z každé koruny zaplacené na daních se zase celá koruna dostane zpátky do ekonomiky, nebo systém, který usnadňuje korupci a nechává volné pole působnosti jak pro občany, kteří se chtějí vyhnout placení daní, tak pro zloděje a podvodníky, kteří nerušeně kradou peníze ze státní kasy.
A milé děti, jestli na to ještě nepřišel, tak se tam tak trápí dodnes.
Jiří Mezník
