V poslední době je slovo gender skloňováno snad na každém rohu, vyskakuje na nás v televizních debatách, na internetových serverech se rozlízené diskutérky a rozlícení diskutéři předhánějí v tom, kdo má o gendru větší pravdu a tudíž i povědomí...v rozlehlých univerzitních halách postává hlouček dam ,které si říkají studentky gender studies a už to jede už se to nese...gender, gender, ženská práva jsou lidská práva, gender...
Co je to vlastně gender? No prakticky je to kategorie rodu, která třeba v anglickém jazyce zanikla někdy v 11. století. A nová pseudo-věda o nerovnosti mezi pohlavími. Čili s rodem to nemá nic společného. Ale ano, uznávám, jde vlastně o sociální uchopení slova a vnímání jednotlivých pohlaví ve společnosti. (Feministky pojďte do mě, jak jsem neinformovaná!!!)
Pohlaví dělíme obecně na ženské a mužské (pozor, ovšem je-li pravda, co se říká, ve Švédsku existuje už i pohlaví střední, a dítě ve školce si je podle nových regulí může v budoucnu samo vybrat). Já jsem se narodila jako žena, tedy ne, narodila jsem se jako dívka, ženou jsem se teprve stala. Rodiče mě k akceptování svého pohlaví nijak nenutili, kde vězí rozdíl jsem zjistila s tátou ve sprše, když mi byly zhruba 3. Něco že mu přebývá a že mám taky to co máma. A tak začal život s mým pohlavím, které jsem si nijak neuvědomovala, nemusela jsem si ho vybírat a jednoduše jsem ho prostě měla, no a pořád mám.
Taky jsem koukala na Šmouly a hrála si s klukama v lese na indiány, s autíčkama, ale i s holkama jsem horlivě tlačila kočárek s panenkama, jako přebalovala jsem jako miminko a zhruba v jedenácti jsem svého otce uprosila, aby mi koupil tehdy tu strašně drahou Barbie od Matela.
Nemám ale pocit, že bych byla v dětství nějak utlačovaná či že by moje hračky a jejich opracovávání mělo velký vliv na můj dnešní život, je mi 25, studuji vysokou školu, pracuji a k dětem nemám skoro pražádný vztah, takže si rozhodně v dohledné době žádné pořizovat nechci ani po tom netoužím. Nemám dlouhé blond vlasy ani nevlastním stojící poprsí zmiňovaných bárbín, ale přesto jsem normální, vyrovnaná a nemám dojem, že by to na mě zanechalo jakékoli stopy (asi bych nechtěla vypadat jako Barbie, má velké oči a je tak malá, že se vejde do krabičky), snad jen to, že mě baví se hezky oblékat (ale to asi většinu žen).
A už to slyším-ani, oblékáš se jen pro to, abyses zalíbila mužům!!! doléhají na mě z dálky hlasy rozzuřených dam...A holky taky potřebujou svoje hrdinky!!! Šmoulinka je jen sexbomba, pouhý objekt muže a celá pohádka je misogynní. Ano, možná v roce 1953, kdy komiks vznikl, nebyla žena považována za plnohodnotnou bytost, měla být prostě doma krásná.
Ale mě to ve snu nenapadlo, když jsme hltali šmoulí příběhy, že bychom se měly se Šmoulinkou ztotožňovat! A ruku na srdce, ať se přihlásí muži, kteří měli za svůj životní idol stařičkého taťku Šmoulu či mladého Šmoulíka. Moc jich asi nebude, že? A koho z vás napadlo, že Gargamel je vlastně Žid, ztělesnění zla, chamtivý Židák s velkým židovským nosem???
To bychom mohly rozebírat ty idoly do nekonečna a mluvit o genderových plcích...třeba takový Vilík z Včelky Máji je ve skutečosti docela bačkora, který se Májou nechá řídit a ta ho někdy sekýruje a poučuje. Nebo Popelka...žádný muž ji neutlačuje, ve skutečnosti ji utlačují samy ženy, protože proč přátelé? A dostáváme se k jádru věci-protože většina žen jsou závistivé žárlivé a vypočítavé mrchy, které bohužel dělají obrázek o naší společnosti.
A takové ty soutěže krásy že prý jsou přehlídka masa pro oko muže? Pcha, kde žijete! Všechny tyto pseudosoutěže vytváří ženy a také ženy nejvíc koukají a nejvíce drbou!
Jistě, existuje spousta odvětví kde je žen pramálo, ale různé genderové vymoženosti jako kvóty a podobné nesmysly mi přijdou jako blbost. Nemám pocit, že jsem společností utlačovaná, přehlížená nebo dokonce znevýhodněná (takový pocit mívám vždycky jen při frontě na záchodcích) a podobné články o genderově nekorektních Šmoulinkách mě už nejen rozčilujíl, ale otravují do té míry, že bych některé autorky a autory těch žvástů ráda viděla osobně a ukázala jim obrázky z Indie, kde jsem viděla opravdu něco, čemu se říká potlačování lidských a ženských práv.
Koho to zajímá, ať mi napíše. A všemožné Afghánistány, Pákistány a Saúdské Arábie jsou příkladem toho, že my ve vyspělé Evropě opravdu nevíme, co s volným časem a proto vypisujeme články o shodě i/y a hádáme se, se kterou hrdinkou se dívky mohou ztotožnit v pohádce o jeskyňkách.
Je mi líto, že toho jsem součástí, ale cítím velkou potřebu tohle sdělit světu, aby úplně nezblbnul.
Nechci své dítě jednou vychovávat jako to, když to bude kluk a v deseti se rozmyslí, že bude vlastně holka. Nebo naopak. To by pak byl Jára Cimrman.
Genderu zdar a feminismu též!
Iva V. (studentka UK, 25 let, feministka hlásící se k původní myšlence k feminismu, která už v našich civilizovaných zemích byla již dávno provedena a která ostatní vlny post-feminismů a genderovách lingvistických feminismů považuje za zbytečné a dokonce i nebezpečné, ale to by bylo na delší debatu.)
