Nízkodaňový omyl postkomunistické Evropy

Od 2. Světové války buduje Západní Evropa už přes 60 let systémy založené na tržním principu, solidaritě a lidskosti tak, aby se z nich staly ekonomicky i kulturně nejvyspělejší země světa.

V tu samou dobu jsme tu ve Východní Evropě budovali totalitní systémy, založené na černobílé pravdě komunistické falešné solidarity. Vyspělá část Evropy se po 90. roce příliš nezměnila, zato ta postkomunistická, trpějícím stále stigmatem komunismu a pokřivenou morálkou té doby, došla k další černobílé myšlence z opačného konce, že pomoc a solidarita je věc levičácká, komunistická a tudíž totalizující a špatná.

Z modly soudružské vzájemnosti a celosvětového míru rovnou k modle ekonomických parametrů, nízkých nákladů a vysokého zisku. Krátkodobé pozlátko zisku (klidně i na úkor druhých, projevujících se např. v projevech českého prezidenta k odpovědnosti dlouhodobého fungování na této planetě) se stalo motivací fungování společností (na západ od německých a rakouských hranic) číslo jedna. Vznikla myšlenka nízkých a rovných daní, která má lidi motivovat k práci, i když ve většině z těchto států se na úkor snížení daní z příjmu zvýšily nepřímé daně, což lidi naopak demotivuje k nákupu výrobků a služeb.

Neoliberální modely obecně narážejí na jeden velký problém, jednou z proměnných je člověk a to není ekonomická jednotka připravená ke směně na trhu, ale nejvyspělejší žijící tvor s tisíci myšlenek a pohnutek, jehož jedinou motivací není zisk, peníze a vyhodnocování užitku při směně. (proto dnes ekonomické teorie 19. století nahrazují např. teorie chaosu). Naštvaný člověk např. nepůjde utratit peníze do kina, do restaurace, nekoupí dárek svému blízkému, na rozdíl od člověka spokojeného. Mám docela velký dojem, že systémy založené jen na honbě za ekonomickým ziskem produkují více naštvaných lidí než ty druhé (neberu rozhodně v potaz komunistické režimy, ale např. severské systémy vs. ty východoevropské). Navíc člověk by připustil chvilkovou existenci nízkých daní a utáhl si opasek, kdyby fungovaly dlouhodobě pro ekonomiku vždy příznivě.

Srovnejme si fungování starých socialistických systému západní Evropy a třeba těch s nízkými přímými daněmi teď v krizi. Litva, Lotyšsko, Estonsko ale i Irsko (jako západní představitel nízkých zásahů státu do ekonomiky) vzory liberálních ekonomických modelů, tj. nízké zdanění, nízký stupeň přerozdělování, nízký dluh vůči HDP, dalo by se říct ekonomické ráje v Evropě. Všechny čtyři bohužel pro tamní lidi v neskutečném ekonomickém krachu, tento rok se u nich předpokládá -13,  -11, -10 resp. -9 procent poklesu HDP. (Srovnej např. s -6% u zde denodenně kritizovanému nepovedenému socialistickému experimentu Maďarska, zdoj dat Eurostat).

Ale nemusíme chodit až do Pobaltí a podívejme se na místní politicko-ekonomickou scénu. Stejně tak je to totiž  s ODS a jejími vládami. Tradiční je pro ně  vysoká inflace a pokles růstu HDP, jak u té předposlední, tak u té poslední (inflace z nejvyšších v EU a pokles růstu HDP byl zaznamenatelný již před krizí v roce 2007). Pro objektivnost by se mělo dodat, že tradiční pro ČSSD je naopak vysoký dluh (rozdávání, populismus na dluh tedy prakticky častý a jediný ekonom. argument, který slýchávám proti ČSSD) , jenže se tu stále bavíme o jednom z nejmenších zadlužení vůči HDP v EU, kdy navíc tento parametr poprvé od revoluce klesl paradoxně právě za rok vlády nenáviděného Paroubka (i když na to neměl vliv) a který loni opět začal bohužel stoupat a ekonomická předpověď je, že se za dva roky vyšplhá na 39% HDP, dnes je 30% (zdoj dat Mf Dnes). K dluhu by se také slušelo dodat, že ekonomové se dodnes neshodli, jaký podíl na něm má skrytý dluh v Konsolidační agentuře za dob vlády Klause, sanace bankovního systému z té samé doby nebo dvoje ničivé povodně. Minimálně zadlužení generovalo jeden z nejvyšších ekonomických růstů v EU po dobu cca pěti let. Dnešní zadlužování (bohužel v absolutně stejné míře) se děje při poklesu HDP, což je právě toliko kritizovaná maďarská cesta.

Je mi  jasné, že ani náznaky levicových nebo středolevých názorů se blozích Idnes nenosí. Je docela pravděpodobné, že budu označený za komunistu (i když nesnáším jakoukoliv totalitu ani její náznaky v podobě arogance moci a proto třeba nevolím ač středolevý volič už dlouho socialisty díky Paroubkovi a Rathovi), nebo při nejlepším za socku nebo závistivce (ač se mám v životě dobře i finančně). Je to možná překvapivé, ale ne každý, kdo se má dobře, musí automaticky považovat zdraví a vzdělání za obchodovatelné komodity, dle peněz posuzovat úspěch nebo dokonce prospěšnost člověka a z toho titulu považovat lidi s nízkým platem za socky, ne každý považuje daně za trestání.

Mám prostě jen takový dojem, že kdysi jsme tu ve Východní Evropě považovali Západní Evropu za kapitalisticky prohnilou, dnes naopak za socialisticky zhýralou, přitom jsme to my, kdo se tu rádi plácáme od extrému k extrému a hledáme svůj patent na rozum. Jestli ona ta Západní Evropa nebude nakonec docela lidsky normální.

Petr Staník