Je krásný a slunečný, možná poslední hezký den tohoto podzimu. Na obřím náměstí malého města vyřvávají socani svá budovatelská hesla, slibují nesplnitelné a dušují se, jak budou poctivě pro svůj kraj pracovat.
Co tedy dělali doteď? Představují lídra své strany do krajských voleb, toho samého co teď již čtyři roky vládnul a jeho království se řítí do záhuby.
Lidé se na obřím náměstí nesešli, žádným heslům už asi nevěří. Nezúčastněně kolem postává pár důchodců, které sem nejspíše vytáhlo sluníčko a nezvykle teplý den. Jen několik nepřizpůsobivých si dojde pro oranžový balónek. Párek nebo pivo by jistě byl lepší nápad. Jejich čas přijde až večer, kdy na náměstí přijdou v tlupě a budou to oni, kdo bude vyřvávat. Můžou. Vykázat je odtud, je diskriminace a do práce ráno vstávat nemusí.
Leží mi v hlavě všechna ta hesla, sliby, informace. Také zmatek, lítost, vztek. Náš kraj je malý, vtěsnaný pod úpatí Krušných hor a jejich název jakoby neplatil jen pro krušné žití horalů dnešních i minulých, ale pro nás pro všechny. Jsme kraj s nejnižší vzdělaností, s nejnižší mzdou, ale i díky bratrům ze země, kde zítra již znamená včera, máme nejvyšší ceny nemovitostí, pohonných hmot, spotřebního zboží.
Jsme odtrženi od zbytku země, jsme jediní, kdo nemá dálnici, přesto, že dálniční známku jsme si kvůli pár kilometrům pořídit museli. Jsme bez kořenů a bez víry. To my jsme konec světa.
Dagmar Klimentová
