Nejsem
tak pošetilý, abych do titulku blogu dal: Jak otcovská prozíravost a nenápadné
vedení zajistila přijetí mého syna na VŠ, což si skutečně myslím, ale
rozhodně si to nemyslí můj starší syn.
Vlastně si to nemyslí ani má žena. Můj mladší syn nemá čas si myslet vůbec nic, protože většinu času zabíjí v počítači draky. Co si myslí náš pes, nevím, ale protože zásadně spí na polštáři manželky, nabývám dojmu, že je na její straně.
Pokud předpokládáte, že váš dospívající syn, vědom si toho, kolikrát jste s ním mrzli na hokeji, kolikrát jste zavazovali brusle celému družstvu, kolikrát jste odváželi do nemocnice jeho mladšího bratra po zranění, které mu on způsobil, kolikrát jste odpovídali na jeho pitomé otázky a plnili jeho ještě pitomější přání, dá najevo, jak ho zajímá váš názor při výběru vysoké školy, budete zklamáni.
Pokud očekáváte, že si společně sednete a on vyslechne vaše moudré rady (protože jiné než moudré rady samozřejmě nedáváte), varování před svody tohoto světa, vzpomínky na vaše vysokoškolská studia, budete zklamáni ještě více.
Pokud se těšíte, jak se spokojeným pokýváním schválíte jeho volbu VŠ a se slovy : „To jsem vždy chtěl studovat také“, mu budete držet palce a společně plánovat strategii na přijímací zkoušky, budete zaskočeni.
Nebude se s vámi totiž bavit. Vůbec.
Máte velké štěstí, pokud v osm večer přijdete z práce domů omdlít (v úterý a čtvrtek kvůli Ordinaci až po deváté hodině), že ho vůbec ten den uvidíte. Jeho pokoj je samozřejmě pro vás už dávno zapovězené území, stravuje se jindy než vy (a samozřejmě jí i něco jiného než vy). Po desáté večer, kdy chodí jíst, vy už zase dávno spíte a maximálně vás vzbudí se stížností, co všechno v ledničce a jinde zase chybí. Nejčastěji, kromě správné značky kečupu, chybí zubní kartáčky a tyčinky do uší. Zubní kartáčky používá zřejmě jednorázově, neboť si jinak nedokážete vysvětlit spotřebu středně velkého hotelu.
Je nepředložeností předpokládat, že pokud ho zavoláte, tak přijde (s výjimkou jídla). Vždy se musí učit a nemá čas ( mladší syn má stále na uších sluchátka, takže ten nereaguje vůbec).
Musíte zkrátka vystihnout správnou chvíli (což si ovšem myslíte jen vy) a odvážně se ho zeptat: „ Už jsi přemýšlel, na jakou školu si dáš přihlášku?“ Podívá se skrze vás soucitným pohledem, jako na člověka méně duševně čilého a odpoví : „ Cóóó ??“ V klidu mu otázku zopakujete, načež (po několik měsíců) následuje odpověď: „ Proč tě to zajímá?“ a poté (po několik měsíců) mé stejné zařvání: „Protože to budu platit!!!“. A (on) odchází středem. Pak se ozve manželka, proč na něj stále řvu a pes začne štěkat. To trvá do poloviny února. Mezitím samozřejmě ztrácíte svůj čas dotazy na jeho spolužáky a pomalu i na náhodné chodce: „ Nevíš, na kterou školu chce můj syn jít?“ A jednoho dne, zřejmě v záchvatu velkorysosti, vás seznámí se svou volbou, ale to nikoliv kvůli tomu, aby se poradil (jak doufáte vy), ale protože se blíží termín odeslání přihlášek a tím se on rozhodně nebude zabývat.
Přišla vaše chvíle, bleskově si pročtete podmínky přijímacího řízení, aby se na nic nezapomnělo, syn je tak hodný, že si elektronické přihlášky dokonce vyplní (vy je samozřejmě musíte vytisknout) a připravit mu je k podpisu. Jemně mu zkoušíte vysvětlit, že 8 cm vysoký podpis nesvědčí o jeho osobnosti, ale že vy byste něco podobného ihned vyhodili do koše. Pak samozřejmě kapitulujete, usmlouváte podpis 5 cm a běžíte na poštu (on, protože má od narození doma službu Servis 24, pochopitelně na poště v životě nebyl).
Současně dumáte nad tím, co přesně bude chtít studovat, názvy některých oborů vám nic neříkají a u ostatních marně přemýšlíte, k čemu to bude dobré. Napadne vás, že po studiu některých oborů bude v lepším případě dělat archiváře v okresním muzeu, u oborů typu politologie vás nenapadne nic.
Vnitřně jste spokojeni, že jste ho nenápadně dovedli ke státnici z angličtiny a trochu vás mrzí, že nestihl tu státnici z italštiny.
Další zkouškou pro každého otce jsou testy SCIO. Samozřejmě mu zaplatíte testování, přípravné testy, učebnice (aniž by je kdy otevřel), čímž jste přišli o dovolenou v Karibiku. Vaše námitka, že volba pouze posledních dvou termínů zkoušek z šesti možných nemusí být nejsprávnější a postoj: „Praho, tady mě máš“ se nemusí vyplatit, je smetena.
Ještě větší alergii u něj získal můj dotaz po každém testu SCIO : „ Tak jaké máš pocity?“. Nanejvýš mi sdělil, že tam byla ta hnusná analyticko – matematická část a on, protože je humanitní, matematiku nepovažuje za vědu slušných lidí.
Mezi testy SCIO a jeho maturitou s vyznamenáním musíte samozřejmě sledovat všechna diskusní fóra o přijímačkách na internetu a čas od času mu předat (nevyslyšená) moudra. Vy samozřejmě víte, kolik lidí se kam hlásí, kolik jich přijímají, jaká je hranice přijetí – ale nikoho jiného v rodině to zřejmě nezajímá.
Pak přijdou vlastní přijímačky. Bezmocně přihlížíte, jak si na zkoušky, kam doporučují opravdu kvalitní česko – anglický slovník (což samozřejmě vy víte, protože jste si to přečetli v podmínkách přijímacího řízení) ten váš „ Praho, tady mě máš“ vezme kapesní slovník se slovy: „ Proč bych se měl s tím velkým slovníkem tahat“.
Meze mého chápání pak překročil při přijímačkách na obor, kde je 1200 přihlášených a přijímají 70. Tuto zkoušku komentoval, že si test po sobě nemohl zkontrolovat, protože měl hlad a musel se jít najíst.
Je zajímavé, že ho na tyto obory vzali. U druhého oboru mu způsobila dodnes vyčítané příkoří má manželka poté, co jsem ji informoval o jeho výsledku pouhých 57 bodů (které stačily k přijetí, což jsem ještě nevěděl) ze 100 možných a ona mu díky tomu odmítla koupit v Tescu banány a zubní kartáčky se slovy, že takovému blbci nic kupovat nebude.
Ani náhodou nepočítejte s informací, kterou ze škol si vybere. Stále tvrdí, že čeká, která ze škol mu otevře svou náruč a písemně potvrdí: chceme tě. Mezitím budete odrážet jeho další výborné nápady, třeba ten na koupi bytu v Praze apod.
Naštěstí jsme se o víkendu (přes příbuzné) dozvěděli, že : „Na ty práva teda půjde“.
A mohl bych si oddychnout. Nejde to, je třeba sledovat diskuse, musíte znát jaké předměty si má zapsat, jaké knížky si má koupit, prostě vše, co má vědět správný otec a co jeho syna vůbec netrápí.
Naštěstí můj mladší syn má pro mě větší pochopení – čeká nás to ( tedy mě) za dva roky. Zřejmě aby měl pokoj, prohlásil, že půjde na školu, kterou mu vybereme my (a to mu i věřím). V rámci mého nenápadného vedení jede již teď na jazykový kurz do Londýna (další Karibik v háji).
Je tedy zřejmé, že děti se dají vést a nenápadně směřovat, ale hlavně to nikdy, ale opravdu nikdy nesmějí poznat.
Petr Vojtěch
