Napucovaná dekadence v Rudolfinu

V Rudolfinu je nejen vždycky dobře naladěný piáno, jak říká v jedné písni Jiří Šlitr, ale taky galerie, kde je teď k vidění „Dekadence NOW! Za hranicí krajnosti“, výstava „plná zvrhlosti“, jak nadšeně napsala Klára Kubíčková v MF Dnes. A v hodnocení vytasila rovnou 100%. Který milovník čisté krásy výtvarných múz by dokázal odolat.

Představení umělci vskutku nemají zábrany: těla vlastní i cizí, spoutaná i jehlami propíchaná, výjevy statické i extatické, podivnosti všeho druhu, taky celá plejáda vzpurně vztyčených camprlíků i rozcapených… těch, ehm, jak se tomu holčičímu říká, pak i nějaké ty koity, do toho tu papež v tangách, tam zas Hitler po podlaze se válí, a ani o krvi nedá se tvrdit, že by se jí tu jeden nedořezal. Vše dizajnově promyšleno, vyleštěno, nasvíceno. Jak rádo by to aspoň trochu šokovalo, leč už dávno není koho.

Autor těchto řádků má o pojmu dekadence představu jen přibližnou a budiž mu odpuštěno, pokud se v ní významněji plete. V mysli při tom slově zjevuje se mu postava okázalého rozervance s pohrdlivým úsměškem z výšky shlížejícího na vše spořádané a měšťácky úhledné, člověka cynického, provokatéra z podstaty, milovníka zvráceností a průzkumníka sebedestrukce. Dnešní vystavení umělci (alespoň tedy ti žijící z nich) do této představy už moc nezapadají. Nejsou to žádné přízraky z brlohů, ale většinou počestní multimilionáři. Po světě létají první třídou (pokud ne rovnou soukromým letadlem jako Damien Hirst), své výtvory prodávají v nejdražších aukčních síních, poskytují svá interview lajfstajlovým magazínům a jsou to prý dokonce většinou milí a společenští lidé.

Čím by taky dnes asi tak ještě mohli šokovat? Všechno už tu bylo, všechno už jsme dávno viděli na internetu, v pornofilmu, v televizním zpravodajství nebo v poslanecké sněmovně. Lidská duše ani sexualita už dnes nemá tajemství a katolická církev (ze které je si tu také stříleno) dávno ztratila respekt a moc někoho trestat. Žijeme v lenivé době, která provokacím nepřeje. Ještě snad tak urazit proroka Mohameda a fotku poslat do Iránu, na to ale dnešní moderní dekadenti nemají koule. Jakou váhu asi může mít gesto dekadentního odporu, je-li zcela bez rizika? Žádnou.

Mnozí umělcové z Rudolfina by si jistě tajně přáli, aby když už ne na ně samotné, pak alespoň na některé jejich dílko bylo zaútočeno barvou či kyselinou. Nebo alespoň nějaká petice, kdyby se objevila. Byl by to důkaz, že stojaté vody lze ještě rozvířit, že provokace ještě může fungovat. A pak taky: takováto reklama by se jistě následně projevila novými aukčními úspěchy, které by tvůrci mnohonásobně nahradily způsobenou újmu. Ale kdež, ty zlaté časy, kdy se proti obrazům a sochám ještě útočilo, jsou minulostí.

Pokud nemáte nic proti tomu, že dnešní výtvarníci už vlastně ani nemusí umět kreslit, míchat malířské barvy či sochat a že jejich osobním vkladem bývá taky někdy jen koncepce či nápad, který je následně efektně a precizně zrealizován týmem či zakázkovou výrobnou, jděte do toho. Myslím do Rudolfina. Za těch 200 Kč vstupného to určitě stojí. Řada exponátů je navzdory tomu, co jsem napsal výše, chytrých, zajímavých, takzvaně „k zamyšlení“ (cha, cha) a někdy dokonce ujetě vtipných. Vedle nich jsou tu skoro stejnou měrou zastoupeny i pitomosti, kýče, laciné výstřelky na úrovni pubertální recese, ale i to je v pořádku a celkem fajn. Aspoň je vidět, co všechno se dnes ve světě umění dokáže prosadit. A ničeho se nebojte. Vstup je povolen i dětem, byť do 15 let jen v doprovodu rodičů. Dekadence je dneska pop.

Jan Buriánek